Už je to vlastně stará písnička, pořád se ale dá poslouchat a zraje. Německý ansámbl Zeitkratzer, který v roce 1997 založil klavírista Reinhold Friedl, si za jednu z liní své dramaturgie zvolil adaptace děl elektronické a noiseové hudby. Pravidla jsou dokonale prostá a přitom nesnadná: používají se při tom jen akustické nástroje nezkreslené efekty. Rozšířené techniky hry, vyladěné snímání mikrofony, důraz na správnou amplifikaci, toť vše. Když v Praze na již neexistujícím Maratonu nové hudby předvedli první část Metal Machine Music Loua Reeda, nevěřil jsem svým očím a/nebo uším. Nástrojová sestava, kterou jsem viděl na pódiu, jen málo odpovídala slyšenému zvuku. A tohle kouzlo Zeitkratzer po Reedově poctě minimalistovi La Monte Youngovi a zpětným vazbám uplatnil na drásavou, pečlivě komponovanou hudbu britských kontroverzních noiserů Whitehouse, na gestické rockové šamanství Keijiho Haina, na intelektuální techno Terreho Thaemlitze, na netonální rastry Carstena Nicolaie vulgo Alvy Nota i na cut-ups postindustriálních konceptualistů Column One.
Série elpíček, které v černých obalech vysílá do světa berlínská značka Karlrecords, představuje druhá vydaná pokračování některých výše uvedených spoluprací. Koncertní provedení Metal Machine Music bylo následováno záznamem společného bochumského vystoupení zeitkratzeru s Hainem. Letošní whitehouseovské elpíčko je sequelem šest let starého záznamu z Marseille – tehdy strůjce Whitehouse, William Bennett, dohlížel na zkoušky, míchání, tentokrát si s ansámblem v jednom čísle i zahostoval. Kolaborace s Column One je první vydanou, ke spolupráci mezi oběma tělesy ale poprvé došlo již koncem devadesátých let.
Z výčtu by se mohlo zdát, že Friedl svůj proměnlivý soubor, v němž nalezneme improvizátorské a skladatelské šajby, jako je bubeník Tony Buck, hornistka Hild Sofie Tafjord, trombónista, Hilary Jeffery, saxofonista Ulrich Krieger, trumpetista Franz Hautzinger a další, vede vyšlapanou, pořadatelsky vděčnou a posluchačsky atraktivní stezkou imitování elektronických zvuků slavných autorů. Není to vlastně kýč v duchu malování exotických krajin podle pohlednic? Kdy se tenhle nápad vyčerpá?, mohl by se optat škarohlíd.
Poté, co jsem obě aktuální elpíčka několikrát vyslechl, mohu s ulehčením konstatovat, že se jen tak nevyčerpá a že každá Friedlova realizace je jiná. Už proto, že Zeitkratzer mění sestavu a že každý tvůrce, do kterého se pustil, má jedinečný jazyk a Friedl jej dokonale chápe. Navíc svou práci s „postiženými“ konzultuje a, jak uvádí na obalu whitehouseovského elpíčka, členové Zeitkratzeru jsou v realizaci neobvyklých mikrofonních a amplifikačních technik čím dál zběhlejší a aktuální realizace proto čím dál víc kolektivním dílem.
Britští Whitehouse jsou považováni za jednu z nejdivočejších noiseových kapel vůbec, za jejich rykem a šokujícími tématy se ale skrývá analytická mysl a hudební um Williama Bennetta, jednoho z mála noiserů, který svou tvorbu komponuje je prý schopen přepsat do not. Friedl v nahrávkách Whitehouse vyhmátl nemalý hudební potenciál a byl okouzlen Bennettovým citem pro míchání nejrůznějších barev šumů a ryků. Aktuální koncertní záznam z Nancy přináší pětici skladeb, jejichž zpracování má společné téma hlas, ať už jde o přepsaný Bennettův whitehousí křik nebo o techniky, při nichž jsou instrumenty – například Jefferyho trombón – rozeznívány tím, že se do nich křičí, mluví, mumlá… V úvodní, nejdelší skladbě, dvanáctiminutové Daddo, Bennet deklamuje – prý skryt za oponou.
Zeitkratzer ve svém zpracování sází zejména na uširvoucí skřípot houslí, o basové dunění se starají plechy, nepříjemně pronikavé středové frekvence si bere na paškál klarinet znějící místy jako nelidský tónový generátor. Důležitou úlohu při reinkarnaci whitehousovského k zešílení amplifikovaného šumu mají šepoty, chrčení a syčení hráčů. Album nejspíš jen naznačuje, jak intenzivním prožitkem musel ten koncert být – zeitkratzer hrávají obvykle hezky nahlas a když je mikrofon na správném místě a zvukař se nebojí, může pěkně zabolet i něžné pšššt.
Column One – sestava vedená Robertem Schalinským, jejímž členem se nedávno stal i hvězdný berlínský studiový zvukař Rashad Becker – pracují převážně na poli zvukových koláží, které mají mnohdy blízko k Hörspielu či žánrovým persiflážím. Na kontě mají třeba album věnované latentní přítomnosti dětské pornografie v reklamním průmyslu či poctu kraftwerkovskému robotímu pípání.
Šestidílný cyklus Entropium (pětice skladeb na LP má čísla 1, 2, 3, 4 a 6, předposlední část tedy chybí) vznikl coby série partitur pro elektronické zvuky, ty Friedl přepsal pro ansámbl. Zatímco při zpracování Whitehouse se Zeitkratzer potýkal s abstraktní zvukovou masou, u níž hraje stěžejní úlohu barva, v případě Colum One měl, domnívám se, co dělat se zvuky, které se vyvíjejí v čase a mají i přiznanou narativní hodnotu. Jinak řečeno: může zde klidně jít o terénní nahrávky, cut ups či žánrové pastiše, to nám ale v podání Zeitkratzer zůstane skryto. Jisté je, že skladby mají ve srovnání s těmi bennettovskými pozvolnější vývoj a nástrojové party jsou oddělenejší, často znějí v jakýchsi „mikrosólech“. V dosavadní diskografii elektronických mesaliancí Zeitkratzeru jde o nejtišší položku. Snad proto vyšla současně s tou whitehouseovskou, hezky se doplňují.
Zeitkratzer: Whitehouse
Zeitkratzer / Column One: Entropium
Karlrecords (karlrecords.bandcamp.com)