V poslední době jsme svědky rozšíření fenoménu, který by se dal genderově nekorektně nazvat ženský angažovaný rap. Rozuměj: hip-hop v čele s frontmankou ženského pohlaví a s angažovanými konotacemi svých výpovědí. Tento fenomén neoslavuje ženu už jako objekt mužovy romantické touhy či jako ozdobu jeho machistické maskulinity, ale jako svébytnou osobnost, která přináší na stále aktuální, nicméně čím dál marginálnější hip-hopovou scénu čerstvý závan a hlavně tématiku reflektující autentické problémy současného světa. Samozřejmě nejde o naprostou novinku v dějinách hip-hopu. Vzpomeňme na veteránky žánru z let devadesátých Missy Elliot, Laurin Hill nebo Queen Latifah. To však byly především Afroameričanky, které rapovaly v globalizované angličtině a potvrzovaly tak status, že hip-hop patří především „černé“ komunitě. Nejnovější vlna feminního rapu však přináší diametrální posun a postuluje novou perspektivu ve vnímání tohoto fenoménu. Většina interpretek nepochází z Ameriky a své poselství sdělují většinově ve svém rodném jazyce, ať už je to švédština, paštunština, ruština nebo vietnamština. Tedy v souladu z heslem „mysli globálně, jednej lokálně“.
Nespornou průkopnicí současného angažovaného hip-hopu, promíchaného z různými etnickými vlivy je dnes už čtyřicetiletá Mathangi „Maya“ Arulpragasam, známější jako M.I.A., Londýňanka tamilského původu, která už má za sebou pětici úspěšných řadových alb. Od pilotního Piracy Funds Terrorism z roku 2004, které vyprodukovala spolu se svým někdejší partnerem a producentem Diplem až po zatím poslední skvělé multi-eklektické Matangi (2014). Nejvíc však upoutal veřejnost loňský „pro-uprchlický“ hit Borders, který řádně rozčeřil vody současné urban music. Video tnulo do ožehavého aktuálního tématu, čímž se výrazně odlišilo od běžného modelu macho hip-hopu, který se snaží být kromě osobních či hédonistických konotací, spíše apolitický. Některými odpůrci masové migrace byla M.I.A. dokonce nazvána roztleskávačkou teroristů. V samotném klipu, který si i režírovala, se situovala do role mytické převaděčky uprchlíků, složených ze samých mladíků v teenagerském věku, do Země zaslíbené, zřejmě sybolizující Mojžíšovo biblické vyvedení utlačovaného národa z Egypta. Nakonec ona i její „satrapové“ etnicky pochází z bývalých koloniálních destinací evropských velmocí, které jim vsugerovaly vidinu nadřazeného ráje pro vyvolené, ale nyní nechtějí nést žádnou odpovědnost.
Do škatulky politického či angažovaného rapu by se však dobře vešly i kontroverzní protirežimní aktivistky z Ruska, kterými jsou i zdejší veřejností i virózní prezidentskou seslí komentované Pussy Riot. Ty se vždy považovaly spíše za punk, ale jejich poslední parodické video kritizující poměry v současném putinovském Rusku a připomínající skandální korupční kauzu syna nejvyššího ruského prokurátora Čajky, který se ve jménu své Vlasti a především svých oligarchických zájmů neštítil téměř ničeho. Jde o pokus o hip-hopový track se vším všudy, i když s flow Tolokonnikovové by možná někteří puritáni měli problém, určujícím faktorem zde ale není vybroušený formalismus, nýbrž myšlenka… a nakonec jde přeci pořád o punk.
Další odvážnou školačkou vedoucí boj proti genderové diskriminaci a fašizaci společnosti je devětadvacetiletá švédská feministka, lesbička a především rapperka Silvana Imam, která svým severským „dialektem“ – ovšem se syrsko-litevskými a navíc levicovými kořeny – patří v podstatě k tomu nejtranskuturnějšímu, co současná hudba „bez hranic“ nabízí. Ve svých temných klipech s aurou předpeklí sice odkrývá svoji severskou zakořeněnost, ale její odpor proti radikalizaci části švédské společnosti vůči uprchlíkům ji řadí spíše k syrskému naturelu. Na aktuálním albu Naturkraft (Síla přírody) zazní tak vedle jejího rodného jazyka i syrská arabština a tím se oba póly Silvaniny osobnosti nakonec protnou. Koneckonců slovo rasa nebo kultura jsou původně jen antropologické pojmy, které z historické perspektivy neoznačují nic stabilního nebo neměnného. I kontroverzně zvolené umělecké jméno Imam odkazuje k muslimským imámům, duchovním mluvčím islámu, kteří se těší velké autoritě svých následovníků. Kam až můžou vést rétorické výboje krásné Silvany coby rapové Johanky z Arku, je zatím nejasné.
Velkou odezvu našla i začínající, sotva osmnáctiletá Sonita Alizadeh, původem z Afghánistánu, o níž byl vloni natočen i životopisný dokument, který pronikl například i na festival Jeden Svět, kde dostal diváckou cenu. Sonita si v songu Brides for Sale vzala na paškál nucené sňatky nezletilých nevěst v afghánské společnosti. Svým autentickým příběhem potvrzuje, že se jedná o její vlastní životní zkušenost, nikoliv kalkul z ukřivděností. Sama měla být údajně dvakrát prodána v útlém věku, aby její rodina měla peníze na nevěstu jejího bratra. Pro někoho kulturní paradox, v Afghánistánu nicméně silně zakořeněná tradice, proti které se Sonita rozhodla bojovat osvětou a samozřejmě hudbou. Dnes se sice žije už rok v Americe, ale hodlá se brzy vrátit zpět do rodné země, aby mohla pomoci při potlačování kulturních předsudků vůči ženám v afghánské společnosti. Věřím, že bude průkopnicí v prolamování ledů mezi muslimskou konzervativní společností založenou na některých zbytečně rigidních tradicích a demokratickým volnomyšlenkářstvím západního světa.
Zajímavým zjevem, v dobrém slova smyslu, je i hanojská rapperka Hàng Lâm Trang Anh známá pod nickem Suboi, jež se ve svém novém klipu pustila do nesvobodného komunistického režimu potlačujícího lidská práva svých občanů, kteří patří ekonomicky (nikoliv však svou kulturou) k jedněm z nejchudších v současném světě. Suboi má za sebou už dvě řadová alba, dříve však vytvářela spíše mainstreamové písničky pro vietnamské teenagery a brousila si svůj naturel a hlasivky. Na novém singlu Đời (existence) už však z lolitky dorostla do podoby sebevědomé mladé amazonky, jež má kuráž polemizovat o věcech, které nemusí být v její rodné zemi zrovna úplně pohodlné napadat. Vybočuje tak z komfortní zóny americké přistěhovalkyně s hamburgrem v ruce směrem k utlačovaným vodám Rudé řeky.
Do jaké míry se za tímto novodobým hudebním fenoménem skrývají šedé eminence v podobě producentů mužského pohlaví, není jasné. Moc pravděpodobné to není. Ať tak či tak, zmíněné frontmanky každopádně mají odvahu jít s kůží na trh. Na druhé straně je neviditelná ruka trhu ve jménu neoliberalismu schopna si přivlastnit i tyto dobře míněné angažované pokusy a přizpůsobit je k obrazu svému. Koneckonců poslední video M.I.A. – Rewear It – je v podstatě reklamou na oděvní firmu H&M. Suboi ve svém posledním videu pro změnu propaguje tenisky Converse. Těžko soudit, zda je to dobře nebo špatně. Když si vzpomeneme na politicky kontroverzní a angažované reklamní kampaně Oliviera Toscaniho (autora knihy Reklama je navoněná zdechlina), které vytvářel pro oděvní korporaci Benetton, můžeme uznat, že někdy angažované aktivity podpořené světovým gigantem mohou přispět k přiblížení ožehavých globálních problémů širší veřejnosti a hlavně mladší generaci, která se jak známo o politiku příliš nezajímá. Nicméně hranice nezávislého umění končí tam, kde začíná korporátní business. I přesto musíme těmto aktivitám držet palce, protože dokazují, že hudba nemusí být jen kulisa pro ukrácení nudy či formalistní cvičení prstokladu, ale i možnost pojmenovávat palčivá témata dnešní doby. Holky se snaží a za to jim respekt!!!