V osmasedmdesáti zemřel písničkář a duchovní Svatopluk Karásek.
Coby posluchač a návštěvník koncertů si jej nejradostněji spojuji se skupinou Pozdravpámbu, božským „šramlem“, jenž vznikl Karáskovým spojením s kapelou Chudák paní Popelková. Repertoár skupiny byl vpravdě karáskovský, nasazení nakažlivé, zvuk dřevnější než dřevní… a na rozdíl od jiných, slavnějších zde byl přítomen i duch a číslo pět.
Od počátku své „písničkářské“ dráhy Karásek s půvabným citem pro zvukomalebnou stránku řeči přetextovával americké spirituály (Say No to the Devil = Sejmou ti podobu; It’s Too Late = Oni se k sobě tulej ad.). Písňová tvorba pro něj nebyla estetickou kratochvílí, ale nedílnou součástí duchovní služby, není tedy divu, že posluchače a spřízněné duše našel v neoficiální, druhé kultuře. S undergroundem a později disentem si dobře porozuměl, našel v něm vnímavé publikum a výrazně přispěl k rozšíření Boží zvěsti mezi máničkama.
Když režim v roce 1976 pozatýkal protagonisty androše, poslal po vykonstruovaném procesu za mříže čtyři odstrašující příklady – Jirouse, Zajíčka, Brabence a Karáska. Posledně jmenovaný byl nebezpečný nejen tím, že byl vysokoškolák (většina undergroundu se rekrutovala z dělnické třídy, nebo do ní byla shora zahnána), ale samozřejmě i tím, že byl farář, byť zbavený státního souhlasu a pracující coby kastelán na hradě Houska, kde díky němu své „studiové“ nahrávky realizovali Plastici i DG 307.
Odchod do Švýcarska znamenal možnost duchovní činnosti bez zákazů, kontakt se spoluexulanty a s domovem Karásek ale nikdy nepřerušil. Návrat do Čech mu byl – podobně jako dalším, jejichž emigrace byla alespoň zčásti, ne-li zcela vynucena tlakem režimu – přirozenou věcí.
Underground měl ve svých řadách nejednoho písničkáře, Karásek s ním byl – snad vedle Charlieho Soukupa – ale spjat patrně nejbytostněji. Jeho poselství je radostné. V memoárech Víno tvé výborné (Kalich, 1998) vzpomíná, že na rozdíl od leckdy tíživých Plastiků či DG 307 toužil předávat víru a naději a že se s přáteli z undergroundu žertem škatulkovali na „živáčky“ a „mrtváčky“ – vždycky chtěl být živáčkem. Nenapsal mnoho písní, jeho kánon, z nějž nebylo třeba ubírat, ale můžeme znát z nejrůznějších verzí – sólových, v duu s kytaristou Londýnem i v aranžích skupin Oboroh, Pozdravpámbu a Svatopluk – vždy ale radostných. Halelujá z názvu jedné jeho desky si taky vysloužilo hned dva vykřičníky.