Festival Respect, nejsoustavnější zdroj koncertů takzvané world music u nás, inzeruje ten koncert slovy „egyptská klasika v tanečním groove“. Zní to celkem logicky v rámci dramaturgie často míchající globální taneční hudbu s různými lokálními tradicemi a nabízející atmosféru prázdninového objevování cizích krajů. To, co bude hrát 11. června na pražském Výstavišti Egypťan Tarek Abdallah, má ale v některých ohledech blíž k Beethovenovým smyčcovým kvartetům než k euforickému tanci (k němuž bude na festivalu dost jiných příležitostí).
Oud, loutna, na niž bude Abdallah hrát, má v arabských zemích postavení podobné klavíru v západní kultuře, jen o pár století delší. „Nejdokonalejší z nástrojů vynalezených filozofy“, píše se o něm v textech středověké muslimské filozofické společnosti Bratři čistoty (Ikhwān al-Safā). Je to nástroj využívaný i v populární hudbě, ovšem úzce je spjatý právě s arabskou hudbou uměleckou a právě tu Tarek Abdallah pražskému publiku předvede. „Když se bavíme o [arabské] hudbě, lidé si vždy představují břišní tanečnice. Nic proti břišním tancům nemám, ale v hudbě jde o víc. Je legrační, když se lidé diví: Cože, s vámi nevystupuje tanečnice?“ řekl v nedávném rozhovoru pro časopis Cleveland Classical a vystihl tak stereotypy, které se k hudbě arabského kulturního okruhu stále silně váží.
Na této hubě se dá hezky pozorovat, jak je to komplikované s pojmem umění nebo umělecká hudba. Jistěže se na egyptskou klasickou hudbu můžete pohupovat do rytmu, tedy alespoň na některé její části – rytmicky pravidelné sekce se v ní totiž střídají s dlouhými pasážemi bez pevného rytmu. Ovšem stejně tak můžete tančit na Beethovenovu symfonii. V obou případech vám uniká to zajímavé, co dané dílo nabízí. Zatímco v Evropě si uměleckou hudbu spojujeme s v notách pevně fixovaným dílem a se skladatelem jako ústřední osobou, v arabské (či indické) je tím hlavním tvůrcem interpret (který je často zároveň skladatelem) se schopností improvizovat v rámci poměrně složitého systému pravidel. Egyptské a evropské chápání umělecké hudby se samozřejmě v mnohém míjí a nejde o zcela srovnatelné systémy, v jednom se ovšem shodují: Vyžadují pozorného posluchače, který je do jisté míry poučený a dokáže ocenit jemné nuance provedení, vyvažování očekávaného s překvapivým, schopnost přecházet mezi jednotlivými mody zvanými maqam, z nichž každý je zároveň řadou tónů i jakýmsi slovníkem melodických obratů.
Alexandrijský rodák Tarek Abdallah, jenž aktuálně žije ve Francii, se kromě hry věnuje i výzkumu v oblasti hudební historie. Zaměřuje se mimo jiné na historii zvukového záznamu egyptské hudby, na tamní chápání virtuozity i na dějiny různých hudebních forem. Nejnovější deska, z níž bude pravděpodobně vycházet i program festivalového vystoupení, je věnována právě jedné z významných forem. Deska i ona forma nesou název wasla – jde vlastně o suitu, řadu kontrastních částí. Některé z nich jsou zcela improvizované, jiné mají prokomponovanou strukturu, při důkladnějším historickém rozboru bychom objevili, že se do její egyptské podoby vlily tradice z jiných částí severní Afriky i ze Sýrie. Zlatý věk této formy začal v posledních dekádách 19. století a trval do 40. let 20. století.
Tradice hry na oud se během staletí rozvětvila do mnoha různých škol a stylů, přičemž pro egyptský styl je ve srovnání s tureckým typická větší údernost, která na první poslech může asociovat zvuk dřevního amerického blues. Zároveň je pro tuto hudbu typická zdobnost, a protože oud nemá pražce, pracuje hráč s mikrointervaly, tedy s tím, co evropskému uchu může znít falešně či dráždivě.
Spoluhráčem na desce i aktuálních koncertech je Abdallahovi perkusista Adel Shams El-Din, jenž hraje jen na tamburínu riqq. Právě ta může být elementem strhávajícím k tanci a je bezpochyby fascinující, jak lze z tak nenápadného nástroje vydolovat tolik energie.
Na festivalu bude tato hudba znít vedle oddychovějších koncertů a postmoderních fúzí, je dobré, že se mezi nimi nabízí příležitost pro soustředěnější poslech. A pro ty, kdo se nebudou chtít soustředit a přeci jen dají přednost tanci, ještě jeden vzkaz od Bratří čistoty: „Účinky hudebníkových tónů na duše posluchačů jsou mnoha druhů. Radost a potěšení, jež v nich duše nachází, mají mnoho rozličných podob.“