Náhledy do současné indonéské hudby i její historie
Gamelan je označení pro soubory hudebních nástrojů v Indonésii. Jde především o různé laděné kovové bicí nástroje, gongy a další perkuse. Tyto ansámbly hrály hudbu při nejrůznějších příležitostech: náboženských obřadech, představení loutkového divadla, sloužily jako reprezentační doprovod na královském dvoře. Charakteristický zvonivý zvuk a hypnotické rytmy gamelanu okouzlily nejednoho západního skladatele. Claude Debussy je poprvé slyšel na Světové výstavě v Paříži roku 1889. Ta představovala mimo jiné jakousi výkladní skříň tehdejšího kolonialismu, kde byli obyvatelé vzdálených zemí pozorováni návštěvníky v napodobeninách jejich příbytků jako v zoologické zahradě. Součástí bylo právě i vystoupení gamelanu, jehož zvuk se pak Debussy pokusil ve své hudbě napodobit. A nebyl sám. V průběhu 20. století charakteristické hypnotické zvonění a proplétající se rytmy zapojil do své hudby Olivier Messiaen, Steve Reich či Lou Harrison. Po 2. světové válce, s tím, jak západní univerzity začaly do svých programů zařazovat výuku světových hudebních kultur, se gamelan stal oblíbenou kolektivní hudební aktivitou. Řada amerických univerzit má právě tento hudební soubor jako činnost, při níž si studenti zkoušejí získat „druhý hudební jazyk.“ Mantle Hood, jeden ze zakladatelů moderní etnomuzikologie, popsal druhou polovinu 20. století jako „dobu bronzovou“ s odkazem na materiál, z něhož se nástroje gamelanu vyrábějí. Ve své úvaze „Ethnomusicology’s Bronze Age in Y2K“, která vyšla v časopise Ethnomusicology (3/2000), vyzdvihuje pozitivní dopady poslechu i hraní této hudby, které souvisejí se specifickým laděním. Zmiňuje také možné terapeutické účinky s odkazem na zkoumání vlivu harmonických frekvencí na lidský mozek.
Západ prostě miluje gamelan a indonésou kulturu, a to do té míry, že se někdy přímo podílí na formování jejích podob. Německý, v Rusku narozený malíř a hudebník Walter Spies (1895–1942) žil od roku 1927 na Bali a zkoumal tamní kulturu. Ve 30. letech vytvořil s místními tanečníky a zpěváky na základě existujících transovních rituálů představení, které si zanedlouho začalo žít vlastním životem a pod názvem „kecak“ (někdy psáno „ketjak“) se stalo symbolem balinéských tradic a oblíbenou turistickou atrakcí. K popularizaci přispěl i film Baraka (1992).
Gamelan dorazil i do Čech, mimo jiné díky zdejšímu velvyslanectví Indonésie, která má sadu nástrojů a příležitostně pořádá kursy. Více si o českých ohlasech můžete přečíst v nedávné bakalářské práci z pražské hudební vědy. Jako svérázný domácí příspěvek k tématu lze chápat i skladbu Gamelani jdou. Tu napsal Karel Babuljak nejprve pro soubor Relaxace. Na jejich nahrávce z roku 1988 slyšíme čistě instrumentální plochu napodobující pomocí různých perkusí zvuk gamelanu. Melodický vzorec z této verze se proměnil v základ reggae písně stejného jména v podání další Babuljakovy kapely Babalet.
Gamelan v Indonésii ovšem nepředstavuje neměnnou hudební konzervu a neustále se vyvíjí. Jedním z nejvýznamnějších tvůrců současné hudby je Dewa Alit z ostrova Bali. Pochází z hudební rodiny a gamelanu se věnuje od dětství. Na značce Black Truffle, za nímž stojí hudebník Oren Ambarchi, v minulém roce vyšlo album Chasing the Phantom, které Dewa Alit nahrál se svou skupinou Gamelan Salukat.
Gamelan má své zákonitosti. Nástroje pro jednotlivý ansámbl jsou vždy vyráběny jako jeden celek a mají své jedinečné ladění. Pro Gamelan Salukat si Dewa Alit vymyslel některé nové nástroje a také originální ladění. Ze svého čistě akustického souboru dokáže vyloudit zvuky, které si nijak nezadají se současnou elektronikou. Hudba pro gamelan většinou není zapsána do not, ale je řízena systémem pravidel, podle nichž má každý hudebník určitou roli a ví, jak reagovat na hru ostatních.
Současní indonéští tvůrci ovšem pracují s mnoha různými prostředky a dobře se zde daří i elektronické hudbě. Jedním z významných jmen na této scéně je Otto Sidharta, jehož nahrávky čerstvě vydala značka Sub Rosa. V některých případech v jeho hudbě najdeme ohlasy místních tradic, jako třeba v díle Kajang. To je inspirováno stejnojmennou etnickou skupinou na jihu ostrova Sulawesi, která dodnes žije v relativní izolaci.
Duo Gabber Modus Operandi funguje od roku 2018 a jejich doménou jsou agresivní elektronické taneční rytmy a koláže samplů, v nichž se indonéské tradice mísí s proudem obrazů současnosti. Do širšího mezinárodního povědomí se dostali skrze spolupráci s Björk na její loňské desce Fossora. Následující video zachycuje jejich vystoupení v rámci projektu Arka Kinari, což je scéna umístěná na lodi propojující hudební i filmové umělce s důrazem na komentování ekologických problémů, jichž právě v Indonésii není málo.
Autor je vědeckým pracovníkem Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i.