- Inzerce -

Zkouška sirén – Dvě síně slávy

Globální populární hudba v malém i velkém měřítku

Jak jsem zmínil v minulém díle Zkoušky sirén, v Clevelandu se vyskytuje instituce zvaná Rock’n‘rollová síň slávy. Založena byla v roce 1983 a volba Clevelandu coby jejího sídla byla zdůvodněna tím, že právě v tomto městě se zrodil rock and roll coby pojem pro konkrétní hudební žánr. V roce 1952 ho zde začal prosazovat rozhlasový DJ a promotér Alan Freed, jehož zásluhou se černošská hudba dostávala k mladému bělošskému publiku skrze vysílání i „rasově smíšené“ koncerty. Od 90. let má Rock and Roll Hall of Fame na břehu Erijského jezera sídlo ve tvaru pyramidy, jíž jako by procházela gramofonová přenoska. A nejen díky monumentalitě struktury získává návštěvník pocit, že vstupuje do svatyně, k čemuž přispívají i detaily jako nápis „Iconic“ u jedné výstavní sekce. Velká část expozice je skutečně pojata jako přehlídka náboženských ikon a ostatků popových světců. Jsou to samozřejmě relikvie prvotřídní kvality a žádné laciné napodobeniny: Mellotron, na který hrál John Lennon, frak s barvami britské vlajky, který nosil David Bowie, motorová tříkolka, v níž se předváděl Elvis Presley, kytara, kterou rozmlátil Kurt Cobain. Kytary jsou mezi exponáty dominantním typem posvátného objektu, což se potvrdí v samotném vrcholku pyramidy, kde je v efektně nasvícených vitrínách k vidění čtveřice obzvláště úctyhodných nástrojů s doprovodnými videi. Nechybí pochopitelně Keith Richards. K pseudonáboženským paralelám svádí i seznam těch, kdo jsou každý rok uváděni do síně slávy za své zásluhy o pop, rock a související oblasti. V jednom z pater pyramidy si můžete přečíst všechna ta jména (zatím jich je něco přes tři stovky) a mít pocit, že máte vstřebaný kánon dějin popu. Ze seznamu lze vyčíst, jak určité žánry začaly být pro volitele akceptovatelné, kdy se přidal punk či hip hop. Za rok 2021 byli mezi vyvolené zařazení Kraftwerk, a to v kategorii Early influences, vedle starého bluesmana Charleyho Pattona a jazzového poety Gila Scott-Herona.

Zatímco část prezentace síně slávy je pevně spjatá s kultem rockových hrdinů a géniů, jiné z jejích sekcí ukazují pestřejší a kulturně promíchanější pohled na dějiny popu, bližší odkazu zmíněného Alana Freeda. Šikovně nakombinovanými prvky „starého muzejnictví“, tedy texty a fotografiemi, s interaktivními audiovizuálními novotami se tu ukazuje, jak současná všudypřítomná hudební popkultura vznikla z malých, kulturně specifických přísad, jak reagovala na proměny společnosti a jak společnost reagovala na ni (třeba v sekci zároveň komických i děsivých videoukázek o politických snahách potlačit „satanistickou“ rockovou hudbu ještě v dobách relativně nedávných). V jednom patře pak čeká odměna pro ty, kdo chtějí především dělat rámus: najdou zde několik komůrek s bicími, kytary zapojené do zesilovačů a jednu kompletní kapelní zkušebnu. To vše vydáno napospas komukoliv, kdo přijde. Kanonizační, poučná i kreativní složka muzea se dobře propojují a poskytují tak příležitost příjemně zabít pár hodin.

Když podél Erijského jezera popojedete pár mil na východ, dostanete se k malému domku obklopenému stromy a trávníkem, na němž stojí tank coby památník vojákům padlým ve Vietnamu. Uvnitř domku jsou síně slávy hned dvě, přičemž tu softbalovou nechám stranou. Hlavní atrakcí je totiž Polka Hall of Fame. Nemá podobu pyramidy a jména uvnitř jsou pro cizozemského návštěvníka vesměs neznámá, kulturní význam má ovšem nemalý. Zatímco Češi mají od dětství zakořeněný pocit, že polka je především naše dědictví, stvrzené v operách Bedřicha Smetany a hitech Františka Kmocha, tady se ukazuje polka jako fenomén multikulturní, výsledek typicky amerického míchání. Polku za svou přijali Němci i Slováci, ale hlavní mocností jsou američtí Slovinci. Právě mezi těmi se z polky stala vlna prodávající miliony nahrávek. Zpěvák, kapelník a skladatel Frankie Yankovic se stal celoamerickou hvězdou a v roce 1986 prvním nositelem ceny Grammy v kategorii polka. Z Ohia a Pennsylvánie polku úspěšně vyvezl až do módních barů Hollywoodu i do Austrálie a mnozí další hudebníci šli v jeho stopách.

V dnešní době může pro mnohé polka představovat nudnou zábavu pro seniory a oblast hudebně nepříliš inspirativní. Pokud ale hudbu zkoumáme jako součást lidské společnosti, jde o celkem fascinující jev. Komunity středo a východoevropských migrantů usazených ve Spojených státech si z ní udělali pojítko se starou vlastí a zároveň polka absorbovala leccos z aktuální americké kultury, včetně jazzu nebo funku. V 50. letech, kdy rock’n’roll působil na starší generaci jako strašák a jít na něj tancovat bylo mládeži zakazováno, aby nedošlo k morální úhoně, polka byla chápána jako zábava přijatelná a počestnost neohrožující. A polka mezitím začala přebírat rock’n’rollové prvky ve zvuku i tanečním pohybu.

V polce se uchovávají národní specifika, ale zároveň nic nebrání jejich promíchávání. Česká komunita v Ohiu měla po desetiletí své polkové hitmakery, jako byl Ralph Malec z clevelandské části Zizkov, Joe Kubik, Joe Beno nebo Bukac Brothers. Do 80. let tu vycházely i gramofonové desky s originální produkcí. S tím, jak se Češi stěhovali různými směry na předměstí, komunita se rozvolňovala a hudebně promíchala. Muzikanti se slovinskými kořeny dodnes clevelandské scéně dominují a hrají na zábavách amerických, ale třeba i českých, kde předvádějí znalost českých lidovek včetně textů.

Polka Hall of Fame nese lecjakou podobnost se svou rockovou sestrou, jen místo elektrických kytar tu jsou uctívanými předměty akordeony a vše je o trochu menší. I tady je ovšem každý rok přidáno jméno na stěnu mezi ty, kdo přispěli k proudu zároveň národní hranice vymezujícímu i překračujícímu. Na jedné z akcí, které tato instituce pořádala, jsem byl svědkem polkové jam session, na níž po několik hodin přibližně desítka akordeonistů doprovázená tubou a vozembouchy s plným nasazením přecházela z jedné melodie do druhé. Navzdory relativní rytmické a melodické monotónnosti to byl zážitek z hudbou propojené komunity ničím se nelišící od podobných sešlostí třeba v jazzu.