Proč je televizní písňové klání zajímavé navzdory kýči?
Je to něco přes týden, co byly vyhlášeny výsledky pětašedesátého ročníku soutěže Eurovision Song Contest. Zvítězili italští rockeři Måneskin v těsných kožených kalhotách, český reprezentant Benny Cristo se dostal na třetí místo od konce. Ve zdejších médiích událost nevzbudila větší rozruch, stejně jako v předchozích letech. Koneckonců Česká televize coby národní organizátor v letech 2010 až 2014 kvůli nízké sledovanosti usoudila, že není třeba se vůbec účastnit. S tímto nezájmem kontrastuje jednak nadšení v jiných zemích, jednak frekvence, s níž se této soutěži věnují badatelé, především ti z oblastí popkulturních studií či etnomuzikologie. V roce 2013 vyšla kniha Εmpire of Song: Europe and Nation in the Eurovision Song Contest, která ve dvanácti studiích rozebírá, co nám vlastně „mistrovství Evropy v populární hudbě“ říká o identitách našeho kontinentu. Její editorka, řecká etnomuzikoložka Dafni Tragaki, zahajuje předmluvu vyznáním: „Nejsem fanynka Eurovize. Ale užívám si každoroční mediální fantasmagorii, (…) jež proměňuje naše prožívání evropské modernity v hudební zábavu.“ S tím lze docela dobře souhlasit. Eurovizi lze sledovat, aniž by člověk očekával čistě estetické uspokojení, spíše jako vzorník možností, jak lze formát popové písně pojmout a co skrze něj vyjádřit. A byť je Eurovize oficiálně bojem o titul nejlepší písně a jejího provedení, namísto poměřování jednoznačně definovaných parametrů kvality tu jde o schopnost zaujmout publikum, třebas díky bizarním nápadům. Písně, které dosáhnou na přední místa, většinou bývají zručně napsané i provedené, ale nedá se říci, že by, až na některé notoricky známé výjimky, jako byla ABBA, šlo o přelomová díla posouvající hudbu někam dál a zůstávající v obecném povědomí. Někteří umělci si naopak cíleně ze soutěže utahují, což byl případ belgických elektropopařů Telex, jejichž píseň z roku 1980 pojednává o soutěži samotné: „Hvězdy jsou nervózní / nalíčí se / dají si cigaretu / než vstoupí na scénu. / Stará Evropa tleská vítězné zemi / ukápne slza a kouzlo je pryč.“
V Eurovizi se pop často míchá s politikou, někdy explicitně, jindy skrytě. V roce 1968 měli údajně zástupci Španělska, tehdy ještě ovládaného fašistickou diktaturou, nabízet úplatky porotcům z jiných zemí, aby hlasovali pro španělského zástupce. Jeho vítězství mělo prolomit mezinárodní izolaci země a podpořit turistický ruch. V roce 1974 posloužilo odvysílání portugalského vstupu, balady E Depois Do Adeus jako signál začátku puče a tzv. Karafiátové revoluce, s níž skončila vláda diktátora Salazara.
Ačkoliv stanovy soutěže zakazují vyloženě politické písně, posuzování toho, co je ještě přípustné, může působit pochopitelné obtíže. Navzdory ruským protestům v roce 2016 zvítězila Ukrajina s písní 1944, která byla zpívána v krymské tatarštině a popisovala deportaci krymských Tatarů Stalinem. V souvislosti s tehdy ještě čerstvou ruskou anexí to bylo pochopitelně chápáno jako vyjádření k aktuální situaci, nicméně historická perspektiva pomohla. Naopak jako politicky motivovaný a tudíž nepřípustný byl posouzen letošní kandidát Běloruska, píseň Ja nauču těbja skupiny Galasy ZMesta. Ta byla nominována poté, co původně plánovaná skupina VAL podpořila prezidentskou kandidátku Svjatlanu Cichanouskou. Možná byl text v souvislosti s běloruskými protesty opravdu poněkud za hranou: „Naučím tě tancovat, jak budu hrát. Naučím tě užít si, když tě svezu. Naučím tě chodit po laně. Budeš se vším spokojený. Tvůj smutek proměním v žerty.“
Eurovize spojuje ideu národní kultury, jak se zformovala v 19. století, s proměnami, které přináší nová doba. Ukazuje se, jak myšlenku národních identit neustále něco nahlodává, je pokaždé znova modelována a vynalézána. Stačí se podívat na národnostní kořeny reprezentantů jednotlivých zemí, počínaje Karlem Gottem v pěveckých službách Rakouska v roce 1968 až po letošního zástupce Švýcarska, syna albánských rodičů Gjona Muharremaje, jenž se umístil druhý.
Míchání národních tradic se znaky modernity se v posledních letech objevuje pravidelně, což lze chápat i jako snahu producentů odlišit svůj příspěvek od globálního popu a tak mu zvýšit šance na úspěch. Opakovaně jsme to mohli slyšet u ukrajinských interpretů a zpěvačka Ruslana dosáhla v roce 2004 na zlato s písní Wild Dances využívající hudební i choreografické prvky z Podkarpatské Rusi.
Podobně zabodoval v roce 2012 soubor Buranovskiye Babushki, tedy Babičky z Buranovska. Folklorní soubor, jehož členky se v době účasti na Eurovizi mohly pochlubit úctyhodným věkovým průměrem sedmdesáti let, se již více než čtyři dekády věnuje lidové hudbě Udmurtska, oblasti na východě evropské části Ruska. Úspěch na Eurovizi dámy využily k uspořádání sbírky na obnovu místního kostela, zbořeného bolševiky ve 30. letech.
I letošní ruský příspěvek, píseň Russian Woman zpěvačky jménem Manizha, kombinoval folklor s aktuálními referencemi v podobě hiphopového rytmu, projekce pestrého mixu žen jakoby se připojujících přes online konferenci, bojovných sloganů a zpěvačky naštvaně se vyvlékající z naddimenzovaného národního kroje.
Eurovizi lze celkem snadno odepsat jako přehlídku povrchního popu prokládaného úlety v podobě maskovaných finských metalistů Lordi či komika vystupujícího jako Rodolfo Chikilicuatre s elvisovskou parukou a dětskou plastovou kytarou. Zároveň ale v poněkud kabaretní formě skutečně ukazuje, co všechno se do představy evropské kultury může vejít, kam se její hranice mohou posouvat. Posouvání může být geografické, symbolizované přistoupením východoevropských zemí po pádu železné opony a zemí na evropských hranicích či za nimi, jako Turecko, Izrael nebo Tádžikistán. Posouvání se ale týká i toho, jak je možno prezentovat osobní identitu, což ukázalo třeba vítězství izraelské transgender zpěvačky Dany International v roce 1998 nebo Conchita Wurst z Rakouska v roce 2014. Česká nominace skupiny Gypsy.cz v roce 2009 také směřovala tímto směrem, k využití popové show pro zviditelnění pestrosti identit, podobně jako Norsko, které v roce 1980 zastupoval sámský zpěvák Mattis Hætta s tradičním vokálním projevem zvaným jojk.
Philip Bohlman, jeden z etnomuzikologů věnujících se Eurovizi, píše o soutěži jako o paradoxním fenoménu, v němž se míchají lokální, národní, evropské a mezinárodní identity a v němž vedle nacionalismu starého typu dostávají prostor pokusy o jeho novou definici. Právě hudba, ať je jakkoliv kýčovitá, je asi dobrou laboratoří pro takové transmutace.