Zkouška sirén – hudba v internetových pralesích

  

Hudební život se přesouvá do online světa. Liší se něčím od toho, co známe?

Stejně jako na jaře, i nyní se pod vlivem okolností naše životy přesouvají ve velké míře do virtuálních prostor. A hned v prvním sledu se tam odebrala kultura včetně hudby. Již na jaře na tento trend leckdo hleděl s optimismem jako na výzvu, která může inspirovat nové formy hudebního provozu i samotné tvorby. Spíše ale protipandemická opatření jen urychlila vývoj běžící minimálně dvacet let. Ale možná si díky tomuto zrychlení začínáme klást více otázek ohledně toho, jak tyto proměny vypadají, co z nich je skutečně nové a co je jen stará vesta nově přežehlená.

Při pohledu na všechnu tu novou nabídku se mi zdá zřejmé, že většině z těch nových komunikačních kanálům a virtuálních prostorů je společná snaha co nejvíce připomínat skutečný svět. Byť je to někdy nápodoba bizarní jako ikonka tleskajících dlaní při sledování videa na Facebooku. Čím více je náš život propojen s virtuálnem, tím více chceme, aby virtuálno připomínalo svět tam venku.

Jedním z úkolů, které jsem plánoval zadat svým studentům, s nimiž se věnujeme hudbě jako součásti společnosti, byla návštěva nějaké hudební akce a pokus o malý terénní výzkum, pozorování chování, vztahů, společenské dynamiky. Na začátku semestru, když již bylo jasné, že výuka proběhne distančně a žádné hudební akce nebudou, jsem jako alternativu začal hledat vhodnou lokalitu v kyberprostoru, na níž by si studentky a studenti vyzkoušeli virtuální bádání. Zkoumání nakonec nepřineslo nic příliš objevného, ale zavedlo mě do historie tohoto oboru, do etapy, kdy hudební antropologové či etnomuzikologové zjistili, že internetem proudí hudba a že skrze něj lidé hudebně komunikují. Již ve druhé polovině 90. let se z toho začalo stávat téma pro konference a výzkumníci vyměnili putování bahnem indonéských pralesů za vysedávání před monitorem a zdlouhavé stahování hudebních souborů. Právě jeden z těchto průkopníků kybernetické hudební etnografie, René T. A. Lysloff, věnoval svou studii jedné pozoruhodné komunitě, která existovala primárně v prostoru internetu a nebyla odrazem něčeho z venkovního světa. (Musical Life in Softcity: An Internet Ethnography. In: Music and technoculture, 2003). Tou komunitou byli tvůrci pracující s takzvanými trackery, hudebním softwarem s kořeny v 80. letech.  Tyto trackery se na rozdíl od většiny současného hudebního software nesnaží napodobovat skutečné hudební nástroje nebo mixážní pulty. Tabulky se sloupečky čísel a písmen, hudba pro ty, kdo mají rádi ve věcech systém. Asi i proto v této scéně vznikala hudba většinou hezky pravidelně tepající. Skladby jsou baleny do takzvaných „mods“ čili modulů a posílány do světa skrze specializované stránky, kolem nichž se komunitní život točí. Píšu v čase přítomném, protože navzdory tomu, že hlavní proud hudebního vývoje odklusal trochu jiným směrem, komunity kolem mod trackerů stále existují a nové nahrávky pro ně vznikají.

Poslechněme si ale autentickou historickou hudbu z roku 1995 z mezinárodního kolektivu Five Composers.

Je tu prostor i pro méně taneční, téměř klasickou tvorbu.

Já sám jsem se takovýmto způsobem dělání hudby setkal na konci střední školy, když mi můj počítačově zdatnější spolužák ukazoval možnosti nových programů. Největším hitem bylo tehdy německé ponorkové techno U96.

Komunita kolem trackerů si vybudovala vlastní způsoby komunikace, hierarchii, soutěže i kontrolní mechanismy třeba pro umravnění těch, kdo by vykrádali cizí sklady a vydávali je za vlastní. Zároveň se obešla bez koncertů a dalších peripetií světa mimo svit monitorů.

Zatímco tvůrci pracující s trackery si zvolili kyberprostor dobrovolně, protože jejich způsobu práce více vyhovoval, lze i dnes narazit na hudební komunity, které by se rády zhmotnily, ale okolnosti jim to neumožňují. To je třeba případ mnoha hudebníků v Íránu. Tamní režim je v otázkách hudby značně restriktivní, o čemž jsme již dříve v HIS Voice psali. Zároveň je v zemi ale stále běžnější přístup k internetu. Pro muzikanty, jejichž tvorba nespadá do státem tolerovaných mezí je tak řešení jednoznačné. Jak prohlásil Sohrab Mohebbi, zpěvák a kytarista skupiny 127: „Jediný klub, v němž můžeme hrát, je web.“

I v Íránu tak fungují komunity, jejichž sídlem je nehmotný prostor, probíhají tu rovněž soutěže a jiné formy komunikace. Pro hudebnice, jako je Negar Bouban, zpěvačka a hráčka na loutnu oud, je situace ještě komplikovanější. Zatímco svou hudbu čistě instrumentální může šířit i oficiálními kanály, chce-li zpívat, je opět odkázána jen na internet, skrze nějž se pak z jejího pokoje stává celosvětový koncertní sál.

Na internet se přesouvá stále větší část toho, co vnímáme jako veřejný prostor a nic na tom nejspíš nezmění ani konec jedné pandemie. Je zajímavé sledovat, co při tomto přesunu zůstává při starém a co nového vznikne.