Radost i bída psaní o hudbě v českých médiích.
Zdá se, že je osudem tohoto sloupku se pravidelně vracet k tématu psaní o hudbě. Asi je to profesionální deformace. Tentokrát je na vině několik textů, které mi přišly víceméně náhodnou do cesty. Spojuje je fakt, že vyšly v médiích, jež nejsou specializovaná na hudbu. Právě v této sféře je stav psaní o hudbě v současnosti nejtristnější a stále více prostoru zabírají překlopené materiály PR oddělení vydavatelů a pořadatelů. Čest výjimkám.
Jednou z těchto výjimek se v květnu stal časopis Nový prostor. Periodikum, které je známé především jako prostředek výdělku pro lidi ve složitých životních situacích mělo na obálce svého čísla 556 Milana Cajse z Tata Bojs a nadpis „Hudba. Proč nám dělá radost ze života.“ Za touto nijak výjimečnou titulní stranou se ovšem skrývala série textů velice kvalitně napsaných a nakombinovaných. Úvodní rozhovor s muzikoložkou, dlouholetou redaktorkou Českého rozhlasu a svého času i přispěvatelkou časopisu HIS Voice Wandou Dobrovskou oťukává obecná hudební témata, ale pouští se i konkrétněji k soudobé vážné hudbě nebo vlivu technologií. Další rozhovor s dalším muzikologem, Milošem Zapletalem se točí mimo jiné kolem vztahu hudby a národní identity či hudby inspirované sportem (což je Zapletalovo dlouhodobé téma). Rozhovor s hlavní celebritou čísla, Milanem Cajsem se nezaobírá primárně jeho kapelou, ale vztahem hudby a výtvarného umění. Přesah do sfér mimohudebních zvuků zajišťuje krátké povídání s Pavlem Pipkem z Botanického ústavu Akademie věd, jenž se věnuje výzkumu zpěvu strnadů. Sadu rozhovorů doplňují dvě úvahy. V té první se architektka, urbanistka a básnířka Anna Beata Háblová zamýšlí nad vztahem hudby a architektury, v té druhé redaktor Jakub Yellen ukazuje příklady střetu hudby s politikou od Beethovena po Rage Against the Machine. Nebudu vyzobávat ukázky z textů, všechny jsou koneckonců dostupné online. Všechny ale spojují srozumitelnost a čtivost s informovaností a vyhýbáním se trivialitám. Žádný z nich nepřesahuje dvoustranu, ale do omezeného prostoru dokážou vměstnat dostatek myšlenek pro někoho, kdo se běžně hudbou nezabývá nad rámec poslechu. Třeba si tak pár čtenářů uvědomí, že hudba není jen zábava, ale důležitá a leckdy komplikovaná složka našich životů. A na přehrávači Spotify redakce připravila k číslu i playlist, v němž se potkává Marta Kubišová s Iannisem Xenakisem a Brian Eno s Dimitrijem Šostakovičem.
Zatímco Nový prostor chce pomáhat lidem, kteří mají problém sehnat střechu nad hlavou, na jiný text o hudbě jsem narazil v médiu určeném spíše těm, kdo střech nad hlavou mají dost možná hned několik. Bylo by naivní brát rubriku „lifestyle“ serveru zaměřeného na luxusní nemovitosti za příklad skutečné novinařiny, nicméně rozhovor s matematikem a mecenášem umění Karlem Janečkem je podivuhodnou směsicí nadšenectví a úletů do matematicko-ezoterických krajin. Dojde na Xenakise, magii čísel 12, 21, 37, 73 (mimo jiné) i na minimalisty.
Názorový týdeník Echo24 se naopak snaží tvářit jako ostrůvek solidní novinařiny vprostřed zoligarchizované mediální pustiny. Před pár dny zveřejnil nepodepsaný text nazvaný Klasická hudba je „bílá“ a „rasistická“ a kulturní revoluce s ní zatočí. Anonymitu textu vlastně chápu, protože působí, jako by byl výstupem generátoru náhodných prohlášení Institutu Václava Klause. Základní myšlenkou (je-li tam nějaká) je souvislost mezi hnutím Black Lives Matter, aktuálními protesty proti rasismu a situací vážné hudby na Západě. Ta čelí dlouhodobému úbytku posluchačů, mimo jiné kvůli neustálému omílání stále stejných skladatelů, takzvaných „mrtvých bílých chlápků.“ Neznámý hrdinný novinář spatřil, jak se tyto dvě oblasti protínají, což podle něj vede k tomu, že po vzoru kácených pomníků jižanských generálů budou páleny partitury všech bílých skladatelů od Bacha po Offenbacha. Popravdě, není až tak jasné, co má být poselstvím článku, kromě nahodilého hromadění frází jako: „Útoky tzv. antirasistů na hudbu.“ „Militanti prohlašují že, klasická hudba je příliš “bílá” a „ze své podstaty rasistická“.“ Bezpochyby ale má vyvolat pocit, že další součást „normálního světa“ je v ohrožení.
Do generátoru produkujícího tento text kdosi rafinovaně přidal parametr „hyperlinky v textu pro zvýšení seriózního dojmu,“ protože, když se v textu kamsi odkazuje, znamená to přece, že jsou tvrzení podložená. Co na tom, že když si rozkliknete např. odkazovaný rozhovor s klavíristou Byronem Schenkmanem, marně hledáte tvrzení, že „například Antonín Dvořák to měl u levice dobré, protože aspoň predikoval vývoj americké vážné hudby směrem k dominanci černošských skladatelů,“ jak je nám podsouváno. Ten rozhovor je jinak zajímavý a dotýká se třeba problému takzvané kulturní apropriace, aniž by volal po nějakém revolučním řešení.
A kdo nedopatřením rozklikne odkaz na „levicový web New Music USA,“ nezjistí, zda tam někdo skutečně konstatuje, že „klasická hudba je ze své podstaty rasistická,“ jak tvrdí Echo24, ale mohl by se dozvědět, že se nejedná o žádnou politickou organizaci, ale o obdobu zdejšího Hudebního informačního střediska, našeho ctěného vydavatele.
Startovací impuls kulturně-válečnické tirády Echa24 poskytl text kanadského politologa Paula Maye ve francouzském Le Figaro, který je ovšem pouze pro předplatitele, takže si nelze ověřit, jak je tomu s interpretací jeho myšlenek. Možná ale ani tvůrce českého textu neměl předplatné k dispozici, protože ty informace, jež jsou citovány víceméně doslovně, vycházejí z úvodních dvou odstavců francouzského článku, které vidí i ti, kdo předplaceno nemají.
Možná by bylo lepší podobné výpotky přejít mlčením a nedělat jim zbytečně reklamu, ale při pohledu na to, jak text zarezonoval na sociálních sítích a v dalších médiích, jsem získal pocit, že by bylo dobré alespoň upozornit na to, o jakou splácaninu se jedná.
Ano, zájem o vážnou hudbu soustavně upadá, protože stále méně lidí má pocit, že jim má co říci. Ano, souvisí si to i s tím, že dramaturgie většiny zainteresovaných institucí je zoufale neinvenční a dokola omílá těch asi deset jmen z 18. a 19. století. Ano, možným řešením podle některých je zařazování hudby, kterou napsal někdo jiný než „mrtví bílí chlápci.“ Jak od této myšlenky vede cesta k Maově kulturní revoluci je asi jasné, jen pokud máte to správné ideologické nastavení. Což byl jistě případ generátoru náhodných frází na Echo24.
