„Proč místo lesa moje děti nechtějí navštívit třeba skládku smetí? Těch máme dost.“ Takto zpíval v písni Stromy Wabi Daněk a pro mě šlo asi o první setkání s hudebním komentářem k otázce ničení a ochrany přírody. V našem prostředí bylo toto téma na dlouhou dobu dominantně spojeno právě s folkovou písničkářskou scénou, jinde ve světě byly vazby pestřejší. Kompilace na podporu Greenpeace spojila na konci osmdesátých let tehdejší aktuální popové hvězdy v čele s Peterem Gabrielem nebo U2. V roce 1984, tedy ve stejném roce, kdy Wabi Daněk vydal album Rosa na kolejích se zmíněnými Stromy, debutuje v Kanadě skupina Skinny Puppy s kombinací industriálního hluku a strojových elektronických rytmů s texty a videoklipy týkajícími se rovněž devastace přírody nebo třeba pokusů na zvířatech. Na rozdíl od folkového poetismus u nich vstupovala do hry estetika béčkových hororových filmů. Cíl byl ovšem podobný: hudbou se vyjádřit ke vztahu člověka a prostředí, v němž žije a které ovlivňuje.
Dnes jsou jíž ekologické otázky viditelné a slyšitelné napříč uměleckou scénou. Minulý rok se objevily dvě silné nahrávky pohybující se na podobném myšlenkovém poli, zvukem ovšem dosti odlišné. Spojuje je skutečnost, že ačkoliv je vytvořily výrazné vokalistky, texty v nich nejsou přítomné buď vůbec, nebo nehrají hlavní roli.
Tanya Tagaq je krajankou kapely Skinny Puppy, pochází z malého městečka Cambridge Bay v arktické oblasti Kanady, která se jmenuje Nunavut a je obývána především Inuity, k nimž patří i ona. Čerpá právě z tradic inuitské kultury, která zahrnuje specifický způsob hrdelního zpěvu, různě rytmizované dýchání a další uchu Evropana nezvykle znějící zvuky. Ze sféry tradiční hudby se začala přesouvat k experimentálnější scéně, k čemuž jistě pomohlo i hostování na desce Medúlla Islanďanky Björk v roce 2004. Od té doby natočila Tany Tagaq několik vlastních desek spojujících zpěv s elektronikou a dalšími nástroji a spolupracovala mimo jiné s Kronos Quartetem. Loni na podzim vydala desku Retribution, na níž se potvrzuje, že hudba je pro ni prostředkem vyjádření angažovaného postoje a že čerpání z národních hudebních tradic může být zároveň konfrontací s národními traumaty.
Ve srovnání s předchozími deskami je Retribution agresivnější, zkreslenější, bojovnější a temnější. Po většinu času se hlas protagonistky i jejích hostů pohybuje mimo sféru srozumitelných sdělení, najdeme tu ovšem tři výjimky. Tou první je titulní skladba s deklamací textu, obžaloby lidstva ničícího Zemi, svou matku. Druhou výjimkou je skladba Centre, v níž hostuje kanadský rapper Shad. Finále pak obstarává coververze Rape Me od Nirvany. Něžným přednesem krutého textu zpěvačka ukazuje paralely mezi znásilněním v doslovném smyslu, znásilněním inuitské kultury ze strany bělochů a znásilněním přírody lidmi. Kromě těchto tří případů je Retribution naplněna spoustou hlasů, které k nám ovšem nehovoří jednoznačnými sděleními, ale splétají se do sítě emocí.
Newyorská vokalistka, choreografka, filmařka a skladatelka Meredith Monk si za svou kariéru zahájenou v šedesátých letech stihla vytvořit jedinečný styl, který se album od alba, dílo od díla proměňuje jen velmi decentně. Zpěv bez textů a využívání hlasů jako nástrojů bylo vždy hlavní součástí její palety, v níž jiné nástroje často spíše dobarvovaly. Vokální ansámbl hraje prim i díle On Behalf of Nature, jež vzniklo v roce 2013 jako divadelní představení a loni vyšlo na CD. Melodické skládanky ovlivněné minimalismem i evropskými, asijskými či africkými tradičními hudebními kulturami zůstávají a stále působí spíše uklidňujícím dojmem díky rytmické pravidelnosti, tonalitě, dynamické vyrovnanosti. Do tohoto hudebního ekvilibria však v některých místech vstupují kontrastní zvuky. Zvuky, které by na desce Tanyi Tagaq splynuly s ostatními hluky, tady však tvoří kontrast, zneklidňují. Drnčení preparované marimby nebo chrastění svazků plíšků a zvonců se vlastně objeví jen párkrát, ale ve spojení s dalšími prvky – temným hlasem basklarinetu, tahavými flažolety houslí navozují temnější atmosféru.
Inspirací byl pro Meredith Monk text Garyho Snydera Spisovatelé a válka proti přírodě, v němž apeluje na umělce, aby byli mluvčími hovořícími „ve jménu přírody.“ A právě o to se zde umělkyně, soustavně hledající významy a energie ukryté pod nánosem jazyka, snaží.
Ke své práci přidala ještě jeden impuls – snahu nezaplácávat svět, hmotný ani myšlenkový, zbytečným novým balastem a spíše recyklovat, využívat to, co leží zapomenuto a nevyužito. V případě tohoto díla sáhla do svých zápisníků, do nichž si po léta zapisuje nápady, jež často zůstanou nevyužité. Nové dílo je tak vytvořeno ze starých, prachem zapadaných myšlenek, z nichž formou brikoláže vzniklo cosi nového. Aby ani kus hudby nepřišel nazmar.