O cestě ke stopadesátému pokračování rozhlasového pořadu a potřebě podsouvat lidem svůj vkus.
Rozhodnutí založit časopis o hudbě, respektive začít do takového přispívat, vychází z přesvědčení, že dotyčný člověk je schopen slovy vystihnout hudbu tak, aby ve čtenářích dokázal probudit touhu si ji poslechnout. Čím déle se tomu v HIS Voice věnujeme, tím je nám jasnější, jak nejisté jsou snahy o takové verbální eskamotérství, ale potřeba zkoušet to nás stále neopustila. Při vší radosti, již psaní o hudbě přináší (pokud zrovna nebijeme hlavou o stůl ve snaze probudit dřímající inspiraci), zůstává ovšem stále tím hlavním hudba samotná. A proto jsme se v redakci vždy snažili kromě hledání přiléhavých formulací hledat i příležitosti k jejímu zaznění. Výsledky těchto pokusů jsou mimo jiné dva festivaly, které se mezitím osamostatnily, a řada CD kompilací. Ale pak tu je série aktivit, v nichž jsme se pokoušeli propojit hudbu se slovem, ve snaze z obojího učinit smysluplný celek. V úvodníku prvního čísla roku 2004 zvala zakladatelka a tehdejší šéfredaktorka Tereza Havelková čtenáře na první poslechovou akci HIS VOICE in Sound, která proběhla v pražské Alternatiff Gallery. Redakční tým tehdy pouštěl hudební ukázky k aktuálnímu číslu a komentoval je. Takových akcí pak proběhlo několik na různých místech a s různým diváckým zájmem. V roce 2006 jsme se přesunuli do média k tomuto účelu vhodnějšímu, totiž do rozhlasu. Nejprve se nás ujalo internetové Radio Akropolis, kde jsme několik let připravovali pořad Uši navrch hlavy a v něm testovali, jak namíchat všechno to, co nás v hudbě zaujalo, a říci k tomu cosi podstatného. Mantinely byly sympaticky volné a některé díly díky tomu značně experimentální.
Poté, co Radio Akropolis skončilo svůj provoz, ujal se HIS Voice Petr Vrba, jinak též autor řady článků v časopise, a pravidelně věnoval novým číslům prostor ve svém pořadu 13 syrových na Radiu 1. A stejná stanice dala prostor i našemu nejtrvalejšímu a stále běžícímu pokusu o mluvení o hudbě a do hudby, tedy Kardiostimulátoru. Ten se za necelé dva týdny dočká sto padesátého dílu – po více než pěti letech a více než tisícovce skladeb od současných kompozic po hluk. Po období hledání se forma Kardiostimulátoru ustálila na třech dvacetiminutových blocích, v nichž s Petrem Ferencem reflektujeme aktuality, ale i archivní objevy.
„Víme, že hudba, o které píšeme, je často na nahrávkách jen obtížně dostupná,“ psala Tereza Havelková v pozvánce na zmíněnou poslechovou akci roku 2004. A tato motivace stála za řadou našich aktivit v počátcích HIS Voice. Hřálo nás vědomí, že jsme coby novináři jedněmi z mála, kdo vlastní CD s tou či onou pozoruhodnou hudbou a můžeme se tak stát misionáři šířícími nové zvukové zážitky. Na oněch poslechovkách pak docházelo k intenzivní výměně CD za účelem vypalování. Stačilo pár let a situace se změnila, být majitelem recenzního exempláře CD již nepřináší žádné výlučné postavení v situaci, kdy je přinejmenším zdánlivě veškerá hudba dostupná jedním kliknutím, kdy je jí k dispozici tak nepřeberné množství, že není třeba pátrat po něčem novém. Vždyť se vše posluchačům samo vnucuje. Ale paradoxně právě v záplavě hudby, jejíž proud je často usměrňovaný počítačovými algoritmy doporučujícími to, co by se posluchačům mohlo líbit, má znovu smysl zkusit nabídnout osobní výběr. To, co v Kardiostimulátoru zazní, vychází někdy z nepředvídatelných setkání, nálezů a nápadů, přičemž v pozadí je stále přítomna snaha všímat si hudeb a zvuků stojících kdesi na pomezích či okrajích. Právě ty dokážou přinést podnětnou stimulaci nejen pro kardio.