- Inzerce -

Zkouška sirén: #Osafilm

Zkouška sirén – první středa v měsíci, zvuková příprava na blíže neurčenou katastrofu, pro nadšence estetický fenomén, ten zvuk se krásně rozléhá, když stojíte třeba na nábřeží a Prahou se přelije glissando na konci testování a ozvěnami k nesrozumitelnosti rozbitý hlas upozorňuje, že právě proběhla zkouška sirén. Až blíže neurčená katastrofa přijde doopravdy, budou prý sirény znít jinak, aby obyvatelstvo vědělo, že již jde do tuhého. Poznáme ten rozdíl? Do té doby bude zkoušku sirén doplňovat tematicky roztěkaný sloupek. Dnes o jednom filmu.

Nadávat na Ochranný svaz autorský už tak nějak patří ke zdejšímu folkloru a pro silné výrazy se nechodí daleko. Jedním z důvodů jistě je jakýsi obecný odpor k úředním autoritám – zvláště mají-li tak nevděčné poslání, jako je vybírání peněz. Dalším pak fakt, že se OSA nijak zvlášť nesnaží svou pověst zlepšovat a vstřícně komunikovat s veřejností. Ta se o ní doslechne převážně v souvislosti s vyžadováním poplatků tu či onde. Není divu, že se pak šikují zastánci názoru, že za hudbu by se nemělo platit pokud možno vůbec. Je tedy fajn, když vedle názorů lítajících ode zdi ke zdi, se někdo na téma rozhodl podívat lehce střízlivěji.

V brněnské Praze měl 23. dubna premiéru #osafilm, dokument režiséra Miroslava Vlčka, který se zaměřil na fungování Ochranného svazu autorského a na problematiku autorských práv z pohledu hudebníků a ten konfrontoval se zástupcem OSA. Hodinový dokument vznikl jako studentská práce na JAMU a vedle Vlčka je jeho autorem Tomáš Chalupský. Tím jediným zástupcem OSA ve filmu je předseda představenstva Roman Strejček, muž, který již léta nese nepříliš vděčný úděl být tváří organizace (ačkoliv přijde řeč i na slovenskou organizaci SOZA, její zástupce se ve filmu neobjeví). Za druhou stranu mluví představitelé různých žánrů: skladatelka a improvizátorka Lucie Vítková, hudebník a pořadatel domácích koncertů Jan Řepka, zakladatel vydavatelství Indies Milan Páleš, organizátor jazzových a etnohudebních koncertů Petr Pylypov, slovenský skladatel Juraj Filas a další. Žádní bojovníci proti zpoplatnění hudby to nejsou, vesměs se shodují, že platit či naopak dostávat za hudbu peníze je v pořádku. Problémy se ale objevují v praktické realizaci.

Autoři se rozhodli film vystavět kolem vlastního pokusu natočit hudbu, zaregistrovat ji u OSA a následně zjistit, zda a jak bude jejich práce finančně odměněna. Ve výsledku je tato linie trochu ve stínu „mluvících hlav“ hostů, ale pár problémů ukázat stihne – třeba s vybíráním a vyplácením peněz za hudbu hranou na malých rozhlasových stanicích – u nichž je pravděpodobnější orientace na menšinové žánry nebo začínající autory. Dojde i na otázku, zda je správné, aby z přibližně osmi tisíc zastupovaných mělo jen pět set status člena, který se podílí na rozhodování, a tento stav je závislý na penězích, které dotyčný autor inkasuje.

Ze strany OSA si vyslechneme úředně korektní citace ze zákonů či stanov, ale také poměrně odvážné (nechci-li říci nesmyslné) tvrzení šéfa OSA o tom, že je málo kapel, které by měly výhradně svůj vlastní repertoár a zároveň dostatečné publikum. To jako argument, proč musí kapely chtít po pořadatelích koncertů, aby za ně zaplatili peníze, které po odečtení procent pro OSA putují k autorům. Občas Roman Strejček vyvrací mýty, které snad ani nikdo nešíří – jako třeba podíl OSA na zdražování CD a tím na nelegálním stahování. Podobně funguje panel OSA o fámách, který se ve filmu mihne a který byl párkrát někde vystaven – některé z nich asi nikdy nikdo nešířil, jiné opravdu kolují.

Důležitý problém ve filmu zmíněný je nemožnost autora rozhodnout, že některé své skladby dá k dispozici zdarma, třeba pod licencí Creative Commons. To jsme probírali již v roce 2008, kdy jsem pro HIS Voice psal o OSA článek, a od té doby se věc neposunula. Jakmile je autor zastupován, nemůže jen tak rozdávat. Stejný problém řeší i v dalších zemích. Německá GEMA se zatím brání a proto jí před pár lety vznikla konkurence v podobě sdružení C3S (Cultural Commons Collecting Society). Francouzská obdoba SACEM nastartovala v roce 2012 testovací projekt, kdy autorům licencování pod Creative Commons dočasně umožnila. V roce 2014 byl projekt prodloužen. Labyrintem legislativních procesů právě prochází direktiva evropského parlamentu o autorských právech, která mimo jiné obsahuje odstavec, podle nějž zaručuje zastupovaným držitelům práv poskytovat je zdarma pro nekomerční účely. Pokud nařízení doputuje až do českých zákonů, bude to impuls k pohybu správným směrem. Novela českého autorského zákona stále probíhá připomínkovými řízeními a je ve hvězdách, co přinese.

Na brněnskou premiéru #osafilmu a následnou diskuzi byli pozváni i zástupci Ochranného svazu, ovšem nedorazili. Propásli tak příležitost představit svůj pohled na věc a dovysvětlit věci ve filmu vyřčené. Další data projekcí či distribuční kanály nejsou zatím známé, ale rozhodně stojí za to si na ně dát pozor. Film pěkně ukazuje, že OSA funguje, pokud jde o přehledně plynoucí hlavní proud s jasným vymezením rolí a stabilní rotací písní i peněz. Jakmile se koryto začne klikatit a hudba fungovat nově a složitěji, má organizace, fungující již od roku 1919, problémy.

Hudba je součástí ekonomických vztahů, což není jen věc evropské kultury (třeba američtí Indiáni s písněmi také obchodovali), a proto potřebuje nějaká pravidla postihující tento její aspekt. #osafilm pěkně připomíná, že pravidla je třeba podrobovat kritice a ta nefunkční měnit.