Co se z lidových písní můžeme dozvědět o sexu? A ohrožují mravnost?
Je tu srpen a s ním mimo jiné Prague Pride. Ta je každoročně zdrojem pohoršení a protestů z některých předvídatelných míst, obav o to, jak tato oslava jinakosti ohrozí tradiční rodinu a mravnost. Pohoršení a obavy o mravnost jsou vděčným materiálem ke zkoumání, protože mohou odhalit různé citlivé body dané společnosti. O pohoršování se nad uměním jsem tu již kdysi psal a tehdy jsem musel konstatovat, že hudba to má těžké, protože sama o sobě – coby umění nepracující se zobrazováním či slovním popisem – je na vyvolání takových reakcí příliš abstraktní. Ale pak jsou tu samozřejmě písně a tam je již věc snazší.
O lásce včetně jejích tělesných aspektů zpívají lidé odnepaměti. V některých dobách ale patřilo ke společenskému úzu tvářit se, že takové popěvky neexistují. Shodou okolností se na věc takto dívalo i evropské 19. století, tedy doba, kdy se rozvíjelo sběratelství lidových písní. Kvůli tomu jsou mnohé evropské sbírky z 19. a první poloviny 20. století prořezány cenzurou či autocenzurou, jež velela pokleslé projevy vypouštět a chránit tak společnost před nemravností a obraz lidu před znečištěním. Zároveň si ale přinejmenším část sběratelů a badatelů v oblasti etnografie, folkloristiky a souvisejících oborů tuto mezeru uvědomovala a snažila se ji vyplnit, byť tak trochu undergroundově.
Tyto snahy se zhmotnily v seriózních periodicích, jako byla Kryptádia vydávaná v Paříži v letech 1883–1911 a Anthropopythéia vydávaná v Lipsku v letech 1904–1931 etnologem, sexuologem a slavistou Friedrichem Kraussem. V obou případech si vydavatelé kladli za cíl mapovat projevy sexuálního života lidových vrstev v jejich kultuře, slovesnosti, zvycích i písních. Vedle těchto publikací, opatřených štemplem „vhodné pouze pro učence, nikoliv pro knihkupectví“, existovali sběratelé, kteří předsudky netrpěli a sexuální tematiku v písních neopomíjeli či ji naopak vyhledávali, často s vědomím, že svůj materiál nebudou oficiálně veřejně prezentovat. Český průkopník v této oblasti Jan Jeník z Bratřic (1756–1845) tak těmito úlovky bavil své přátele, a když byly jeho sbírky oficiálně ve 20. století vydávány, často byly písně umravňovány i za cenu ztráty logiky textů. (Více o tom lze najít v textech Jiřího Traxlera, jenž se Jeníkovi věnoval celoživotně a jeho sběry z velké části publikoval, tak jak skutečně vypadaly.) Druhým sběratelem, kterého sexualita v lidové kultuře zajímala dlouhodobě, byl Karel Jaroslav Obrátil (1866–1945). Ten vlastním nákladem ve 30. letech vydal a neoficiálně šířil sešity nazvané podle vzoru zmíněného pařížského časopisu: Kryptadia. Příspěvky ke studiu pohlavního života našeho lidu. Když na počátku našeho století tyto sbírky vyšly knižně (nejprve v nakladatelství Paseka, posléze Lege Artis), způsobily značnou senzaci, jako by koncentrovaná tělesnost a vulgarita pomohly vrátit cosi, co chybělo v poněkud vykastrovaném obraze lidové kultury, jak byla oficiálně prezentována.
Je zajímavé, že obavy o mravnost přečkaly i změny politických režimů. Zatímco cenzura v 19. století není nijak překvapivá, komunistická folkloristika se přinejmenším tvářila, že jí jde o objektivní obraz života lidu. Samozřejmě o něj nešlo a cenzura byla v mnoha ohledech ještě důkladnější než za mocnářství, ale stejně je zajímavé, jak málo se liší poválečná rétorika od té rakouskouherské. Takto zhodnotila vztah lidu k erotice kniha Kladensko vydaná v roce 1959:
„V milostné lyrice se humor a naturalismus na Kladensku projevuje leckdy i sklonem k pornografii. Milostná píseň ve hříčce slov zabíhá na pole erotiky, lascivnosti. Hospodskou vulgárností se stupňuje a jsou vytvářeny pornografické písně, bez vtipu, jen hrubá smyslnost s vulgárním naturalismem diktuje tyto písňové projevy, jež jsou s to i z tragedie zavraždění kapitána Haniky – asi 1923 –, rozšiřované Jos. Švábem ve formě prosté, epické písně, vytvořit hrubě pornografickou píseň. Také např. známá a všeobecně rozšířená píseň o panně a hastrmanovi byla zapsána v několika variantech, nezávadných i hrubě erotických. Značná část pornografických písní vyrostla ve špinavém prostředí hospod, v pozdních nočních hodinách.“ Tyto pornografické písně se do oficiální publikace nedostaly, ovšem zaznamenány při tehdejším výzkumu byly, takže archivy mohou vydat svědectví. Najdeme v nich například mnohé variace na píseň Harfenice, jejíž melodie vznikla na počátku 20. století a dočkala se bezpočtu textových variant. V té z Kladenska, zapsané roku 1955, se zpívá: Mě měl z mladejch let / každej mužskej rád / kór dyž sem chtěla / tak zadarmo dát / mě šoupal portýr / četník, kanonýr / taky jeden kavalír. / Teď už se mnou nehne / vocas jako jehně / dyby byl jak pavilón.
V lidových písních se sex často míchá s humorem, ovšem jak poznamenal americký folklorista Gershon Legman, za humorem se skrývají temnější tóny: „Sexuální folklor má téměř vždy humorný nádech. Ve skutečnosti se ale dotýká nejintenzivnějších obav a nejdestruktivnějších životních problémů lidí, kteří vyprávějí ony vtipy a zpívají písně.“ Právě proto je škoda, že zatím se na tento druh materiálu hledí jen buď jako na nevhodný a odstraňovaný odpad, nebo jako na zábavnou taškařici. Ve skutečnosti jde o důležitý materiál k pochopení společnosti a jejího vztahu k tělu, společenským rolím nebo k tabuizaci různých témat.
A když jsem coby oslí můstek k dnešnímu tématu zneužil aktuální Prague Pride, nabízí se otázka, zda v lidových písních najdeme nějaký postřeh k tématům s touto akcí souvisejícím. Zdá se, že v tomto ohledu je materiál v domácích sbírkách spíše konzervativní. Pohled na změny byť jen v ženském oblékání ilustruje další z písní zapsaných počátkem 50. let na Kladensku: Morcetcakra, to je moda / ženský nosí kalhoty / a my zas to obrátíme / dáme si šít tuniky. / Vo co de, vo co de / každej se rád pozastaví / vo co de, vo co de / každej se nás ptá.
Jednu výjimku pak zaznamenal Obrátil ve svých Kryptádiích a lokalizoval ji na periferii Brna. Máme pak na výběr, zda ji budeme chápat spíše jako propagaci homosexuality, nebo jako hymnu misogynů, případně oboje.
