Na konci srpna jsem stál v zábavním parku Liseberg ve švédském Götteborgu u jedné z těch atrakcí, jejichž jediným účelem je obrátit člověku vnitřnosti naruby. Při sledování nadšených návštěvníků, kteří byli ochotni za takovou torturu zaplatit, jsem si uvědomil, že to je během několikahodinové návštěvy poprvé, co slyším nějakou hlasitější hudbu. Zvukovou podobu rozlehlého ráje zábavy určovalo především rachocení horských drah a juchání jejich pasažérů, na některých místech se z reproduktorů linul tichý swing. V Praze na Matějské pouti bereme jako samozřejmost, že se z každé atrakce line jiný diskotékový hit – chápal jsem to vždy jako autentickou pouťovou dramaturgii.
Ohledně toho, jakou hudbu si pustíme do hlavy stojíme mezi dvěma tlaky. Na jedné straně se uzavíráme do sluchátek a skrze ně máme k dispozici nástroje umožňující čím dál větší připůsobení poslechu, třeba v podobě osobních playlistů na streamovacích službách. Jakmile však vyrazíme mezi lidi, kontrolu nad tím, co se nám dostává do uší, ztrácíme. Kdo vlastně určuje, v jakém prostředí zní jaká hudba a jak moc nad tím přemýšlí? Obávám se, že ne příliš. Hudba má v naší společnosti pozici něčeho v základu pozitivního a od toho není daleko k myšlence, že čím více hudby, tím lépe, že přístup k ní by měl být co nejotevřenější a co nejjednodušší. Hudebníci si lámou hlavu nad co nejvstřícnějšími distribučními kanály.
Těch, kdo mají na dostupnost hudby opačný názor, mnoho není. Jedním z nich je letošní osmdesátník La Monte Young. Skladatel, který se od studia evropské avantgardy dostal k jedinečné estetice hudby extrémně protažené v čase, rozhodně posluchačům vstříc nevychází. Tvrdí, že jeho hudba není vhodná pro nosiče, což je vzhledem k jejímu trvání celkem pochopitelné. Záznam jeho skladby Well Tuned Piano trvá téměř sedm hodin. Kdysi vyšel na DVD, které je ovšem dnes nesehnatelné, kromě internetových aukcí, kde se nabízí za zcela absurdní ceny. Vyprodaných je i těch nemnoho ostatních nahrávek a reedice nejsou v dohledu. Je to hudba, kterou nutno slyšet živě, což u Younga znamená zajet si do New Yorku, protože jinde již pár let nevystupoval, vystát frontu, obdržet instrukce ohledně požadovaného chování (žádný potlesk na začátku ani na konci atd.) a pak čtyři hodiny poslouchat a občas se zamyslet, zda je ten zážitek něčím odlišný právě díky té nevstřícnosti vůči publiku. V případě mé návštěvy ani nešlo o koncert, ale o přednášku o Youngově učiteli, indickém zpěvákovi Pandit Pranu Nathovi. Dlouhé ukázky z nahrávek byly proloženy vysvětlováním principů rágy nebo vztahu učitele a žáka i historkami o manýrách indických mistrů. Po nějakých dvou hodinách se ovšem La Monte Young rozhodl, že je třeba oživit program a spolu se svou ženou Marian Zazeelou a asistentkou Jung Hee Choi vystřihli asi půlhodinovou vokální improvizaci. Pak zpět k rágám a na konci ticho a odchod do nočního města. Právě rozhodnutí mít pod co nejpevnější kontrolou situaci, v níž bude jeho hudba slyšena, považuji za minimálně stejně důležitý přínos La Monte Younga jako samotnou jeho dlouhotónovou hudbu.
V takovém případě je totiž jasné, proč právě teď poslouchám právě tuto hudbu a ne jinou. Tento přístup ostře kontrastuje s běžnou situací ve veřejném prostoru, kdy je nám hudba nabízena prostě proto, že to je možné. Schvalovat kroky Ochranného svazu autorského není věc, která by se mi stávala často, ale udělám výjimku ve věci do omrzení probíraného tématu, zda je správné vybírat za hudbu hrající v hospodách a kavárnách. To jsou totiž místa, kde bezmyšlenkovitost hudebního kulisáctví bije do uší nejčastěji. Ano, s odkazem na Erika Satieho nebo barokní „tafelmusik“ je možné tvrdit, že hudba slouží k akustickému zahlazení prostoru, aby nás nerušil rozhovor od vedlejšího stolu, v praxi to tak ovšem v naprosté většině nefunguje a hudba na sebe strhává zbytečnou pozornost. Nejhorším případem samozřejmě je, když v daném podniku hraje rádio, kde hudbu střídají moderátoři. Podnikům s tímto přístupem účet od OSA ze srdce přeji.
Na 21. listopadu připadá No Music Day, tedy Den bez hudby, který v roce 2005 vyhlásil Bill Drummond, známý třeba skrze skupinu KLF. Vedl ho k tomu právě pocit, že hudbu konzumujeme mez valného přemýšlení, čímž ji devalvujeme.