- Inzerce -

Zkouška sirén – Synagoga naplněná hudbou

Zvuky, které nejsou vidět, prach a světlo v hudbě Matouše Hejla.

Libeňská synagoga postavená v roce 1858 působí na první pohled jako loď jen dočasně zakotvená na nepříliš malebném plácku a čekající na ten správný příliv, aby vyplula dál. Koneckonců, stojí tam tak trochu navzdory osudu, měla totiž být v roce 1990, krátce poté, co byla navrácena Pražské židovské obci, zbořena při stavbě stanice metra Palmovka. Z demoličních plánů prý byla vyjmuta na poslední chvíli. Od té doby se sice daří ji udržet příležitostně funkční, zároveň ale stále ve stavu jistého provizoria. Od 90. let se o provoz v synagoze stará Sdružení Serpens, nyní se do organizování zapojil i spolek Krajinou přílivu. Jejich záběr pokrývá široké spektrum společenských i uměleckých témat, do synagogy tak lákají publikum na přednášky, projekce, výstavy i koncerty. A právě na koncert jsem se tam v úterý vypravil. Když jsem do chrámového prostoru vstupoval, měl jsem pocit, že se ocitám na stavbě, mimo jiné kvůli množství prachu poletujícího horkým vzduchem. Historie se k romanticky historizující architektuře s lehce orientálním nádechem nechovala laskavě, ovšem atmosféru má stále zajímavou.

Jdeme-li na koncert, ať už jde o jakýkoliv žánr, některé věci očekáváme tak nějak automaticky. Předpokládáme, že naše sluchové i zrakové vjemy budou v souladu, tedy že uvidíme na to, jak jsou produkovány zvuky. A také že bude určena hranice mezi tím, které zvuky jsou součástí koncertu a které do něj naopak nepatří, že ty druhé budou pokud možno redukovány. Skladba Matouše Hejla Sng09/20 tyto dvě konvence narušila. Publikum usazené po obou stranách chrámové lodi se mohlo kochat pohledem na kontrabas ležící na zemi a osvětlený dvěma liniemi zářivek, jedné vodorovné, druhé šikmo stoupající ke stropu. Ve chvíli, kdy produkce začala, se ovšem ukázalo, že hudebníci zůstávají skryti na balkónech a obě strany publika se mohou nanejvýš prohlížet navzájem.

Hejlova skladba pracuje s ansámblem klasických nástrojů (housle, violoncello, kontrabas, basklarinet a bicí), ale zároveň rozmazává hranice mezi zvuky hudebními a nehudebními. Na počátku se pod synagogálním stropem rozeznělo zvláštní jemné houkání vydávané plastovými hadicemi roztáčenými různými rychlostmi. Jako bychom svou přítomností vyplašili hejno podivných ptáků pospávajících tu pod krovy. Skladba pak uplývala ve sledu epizod či zvukových obrazů. Jemné klepání či cvakání, jež začalo jako neorganizovaný chaos, aby se pak srovnalo ve víceméně pravidelném rytmu, glisanda smyčcových nástrojů, víření činelů či bubnů, to vše se střídalo právě tak rychle, aby bylo možné si v jednotlivých výjevech „pobýt“ a užít si, jak naplňují prostor, ale aby nezačaly nudit. Ono vyplňování prostoru v případě některých hlasitých pasáží bylo až hmatatelné, převažovaly ovšem polohy jemnější, při nichž se ukázalo, že okolí koncertního prostoru do výsledku přispívá nemalým dílem. Projíždějící tramvaje na frekventované křižovatce dodaly rytmus i pištivé frekvence, puberťáci posedávající na okolních lavičkách výbuchem smíchu poskytli potřebný kontrast meditativnímu klidu uvnitř.

Přibližně v polovině asi čtyřicet pět minut trvající skladby vkráčel pomalým krokem mezi publikum kontrabasista, rozvážně uchopil nástroj, aby konečně vnesl soulad mezi viděné a slyšené. Stal se tak sólistou, jehož doprovází ve výšce ukrytý orchestr. Sólový vstup to byl v jistém smyslu virtuózní, ovšem jinak, než bývá běžné. Jeho part spočíval ve vyluzování co nejhlubších tónů v poloze, kterou lidský sluch jen stěží vnímá jako hudební, spíše jako bručení nějakého velkého zvířete. Po několika minutách opět basu odložil a vrátil se do skryté sféry na balkónech, odkud hudba pokračovala.

Matouš Hejl vytvořil hudbu výrazně zvukomalebnou a vlastně jednoznačně příjemnou. S tím zajímavě kontrastovala vizuální strohost prezentace v hlavní roli se zmíněnými zářivkami. Ty svítily po většinu času jen tlumeně, ale v dynamičtějších pasážích se na krátko přepnuly do vysoké intenzity vpalující se do očí. Tento trik byl dávkován jen decentně, takže převažoval vizuální dojem z nehybných světelných linií. Právě dobrý cit pro dávkování jednotlivých prvků stál za tím, že se kombinace zvuků, světel i prachu v nose dohromady poskládaly do skutečně vydařeného celku.

Představení Hledání synagogy se bude opakovat ještě tento čtvrtek. Více informací zde.