Jak skrze naslouchání pochopit proměny světa kolem nás.
O tom, jak se dokumentace nehudebních zvuků našeho světa pohybuje na rozhraní mezi uměním, vědou a společensko-politickým komentářem či aktivismem, jsme již v HIS Voice psali opakovaně. Zdá se, že naslouchání se stává stále oblíbenějším způsobem analýzy směřování lidské společnosti i celé naší planety. Den před zveřejněním tohoto textu se uzavřely nominace ankety Sound Of The Year Awards, která nabízí možné odpovědi přesně na to, co bychom podle názvu čekali. Jaké zvuky byly jedinečně příznačné pro oněch uplynulých dvanáct měsíců? Nominovat může kdokoliv, o výsledcích rozhoduje porota složená z osobností pohybujících se v soundartu, field recordings, ale také profesionálních filmových zvukařů. Předsedou komise je Matthew Herbert, pro kterého se zpracovávání nehudebních zvuků do nových tvarů stalo pracovní cestou již před mnoha lety, dále v komisi sedí legenda mezi mikrofonickými lovci Chris Watson, hudební režisérka hollywoodských filmů Kirsty Whalley či zvuková umělkyně a skladatelka Ain Bailey. Anketa je to pestrá, protože kromě hlavní kategorie se hlasuje o nejlepším zvuku přírodního původu, zvukové kompozici nebo třeba o zvuku nejnepříjemnějším. Najdeme tu i kategorii věnovanou zvukům mizejícím, takovým, které již brzy uslyšíme jen ve filmech či muzeích. Speciální kategorií je nejlepší imaginární zvuk, v níž se hodnotí slovní popisy.
Anketa se letos koná potřetí. Předchozí dva ročníky byly celkem pochopitelně poznamenány celosvětovou pandemií covidu, takže mezi finalisty za rok 2020 najdeme například potlesk pro pečující profese nebo první zvonění v londýnské katedrále sv. Pavla po návratu zvoníků z izolace do provozu. Vítězem se ovšem staly zvuky protestů spojených s hutím Back Lives Matter. Zvukem nejvíce vypovídajícím o roce 2021 se pak stalo volání orlů bělohlavých na pozadí helikoptér hasících obří lesní požáry v národním parku Rocky Mountain. V témže roce komisi zaujala nahrávka takzvaných periodických cikád, označovaných jako Brood X, které se líhnou jednou za sedmnáct let. Jako příklad vytrácejících se zvuků byl vybráno chřestění, petardy a souhra houslí a kytar při oslavách Dne mrtvých na jednom malém mexickém městečku, kde postupně mizí generace udržující tuto tradici při životě. Jiným příkladem jsou hlasy horolezců šplhajících po útese nad mořem u Portlandu, protože stoupající hladina moře má v příštích letech s touto zábavou skoncovat.
Symboly otravných, zbytečných či něco negativního symbolizujících zvuků se v předchozích letech stala letecká show nad Torontem, přelety stíhaček nad uprchlickým táborem v Řecku, bombardování Gazy a Tel Avivu, sousedi vrtající do zdi během lockdownu, nebo agresivní mravenci útočící kusadly přímo na mikrofon.
V kategorii nejlepší zvuk ve filmu, seriálu či počítačové hře najdeme mezi finalisty v Praze působícího Samuela Jurkoviče s krátkým filmem Distance. I ten pracuje se zvuky typickými pro covidovou dobu.
Stránka projektu nabízí i po relativně krátké existenci dostatek materiálu k poslechu i k přemýšlení, co ze zvuků kolem nás můžeme vyčíst, ale také jak sami můžeme ovlivnit znění našeho okolí. Ať již bude rozhodnutí poroty za rok 2022 jakékoliv, jisté je, že vítězové jednotlivých kategorií dostanou jako ocenění mikrofony slovenské značky LOM Jonáše Grusky.
Výrobky tohoto umělce a konstruktéra v jedné osobě jsou zapojeny i do dalšího projektu zkoumajícího svět skrze zvuky. Nese název Future Landscapes a spojuje zvuk s ekologií a filosofií.
Osmidílná dokumentární série, jejímž autorem je filmař Ivo Bystřičan, sleduje zvukovou expedici v čele s filosofem Lukášem Likavčanem a field recordisty Sarou Pinheiro a Magnúsem Bergssonem. Ti mají ve svém arzenálu mikrofony konvenční, ale také specializované, jako je Elektroucho či Geofón právě z dílny Jonáše Grusky. Díky nim můžeme z různých zvukových perspektiv naslouchat tepelné elektrárně v Tušimicích, hydroponickému pěstování zeleniny u Brna, sopce či geotermální elektrárně na Islandu, zubrům v bývalém vojenském prostoru Milovice.
Výsledkem je kolekce textů na webu projektu, série syrových zvukových momentek, podcasty a filmový dokument. Každý díl podcastu Future Landscapes je věnován jedné lokalitě v České republice a na Islandu, tedy v zemích, které zdánlivě reprezentují dva velmi odlišné přístupy k řešení klimatických změn — od tradiční uhelné elektrárny a futuristického podzemního úložiště CO2 až po jedno z nejžhavějších turistických míst Islandu, lagunu vzniklou táním ledovce.
Likavčan zachytil své myšlenky postřehy do příjemně chaotického proudu v terénním deníku plného odkazů nejrůznějšími směry a postřehů z natáčení:
„Velká otázka, která vyvstává z diskuse se Sárou: Jak velká část našeho zvukového prožitku je prekonceptuální, reflexivní?
(…)
Díky zvuku je pomalé násilí hmatatelnější, protože nám umožňuje pochopit, co infrastruktura vlastně činí, když ji slyšíme.
Velice příjemné je i to, když jsou zapnuté všechny Sářiny mikrofony a je slyšet zesílenou, hyperrealistickou zvukovou krajinu. Umožňuje mi to získat lepší pojem o místě, lépe si ho uvědomuji. Slyšíte emise, jejich zdroj, jejich vznik.
(…)
Další Sářina důležitá poznámka: zvuk neexistuje bez vztahu k architektuře.
(…)
Zvuk hořícího uhlí je zvukem politiky. Těžba uhlí je také politika. Vypouštět CO2 znamená dělat politiku.“
Jako jakýsi popularizační bonus můžeme chápat vklad hudebníků Václava Havelky, Kryštofa Kříčka a Pana Thorarensena, kteří pod jménem fyield ze zachycených zvuků stvořili sérii skladeb na pomezí koláže, ambientu a písniček. K jedné z nich pak vznikl i videoklip. „Hezká hudba“, kterou tito muzikanti vytěžili z ruchů symbolizujících původně třeba i problematické situace, nabízí otázku, zda estetizace neubírá něco z původní síly a poselství těchto zvuků. Aby se z naslouchání problémům světa nestalo plané kochání.
