Zpět do lůna se Silver Dick

  

„Plánovali jsme, že to naplánujeme, ale nestalo se“ (Martin Greenwood)

Při diskuzích o dobrodružnější hudbě si běžně uvědomujeme, že hudební „krajina“ je v neustálém stádiu změny. Terén tohoto pohraničí je mnohem extrémnější než ten náš zde na Zemi a míra geologických i klimatických změn tudíž extrémnější a dramatičtější. Hudební výzkumníci vyzbrojení novými přístroji a přístupy, kteří se na toto území vydávají, se mohou vrátit s úlovky v podobě nahrávek, map (partitur), nových hudebních nástrojů či zcela nových přístupů k úvahám o organizaci zvuku a jeho praktickému provozování. Někteří dobrodruzi dospějí k názoru, že jim ausland vyhovuje lépe než domácí teplo dostupných západních stylů, instrmentů, trendů a tradic. Tito pionýři se mohou rozhodnout zůstat na půdě, jíž objevili, a založit kolonii, zvukovou farmu, nebo vybudovat osamocenou předsunutou základnu vyznačující hranici toho, co je známé, co může být nebo bylo prožito.

Jedna taková základna, na této straně Měsíčního údolí, telegrafním vedením spojená se surrealismem a na doslech, i když ne zas tak blízko od města Free Improv, se jmenuje Silver Dick. V Silver Dicku plyne čas zvláštním způsobem. Při nedávném koncertu se zdálo, jako kdyby kapela pomalu kráčela zpět v čase, do dětství, a brzy z ní byli prckové, ne-li mrňata.

LRG silver-photo_201503201208193.jpg

Koncert začal s naprostým nedostatakem koordinace. Kate Armitageová, zpěvačka/kytaristka/hráčka na kazoo, vyluzovala vokální a pak kytarové zvuky, které spolu, jak se zdá, nijak nesouvisely. Martin Greenwood hrál na kytaru současně s ní. Hrál tóny a občas nějaklé ty simultánně znějící zvuky, nikoliv ale „akordy“, alespoň ne akordy v konvenčním smyslu. Vlastně se zdálo, že se vyhýbá sebemenšímu náznaku spojitosti či opakování svých zvuků. Stejně tak jeho hra na kytaru nijak nesouvisela s kytarou a hlasem Armitageové. Ta svou kytaru najednou začala rozeznívat jakýmsi velkým šroubem nebo součástí hardwaru bicí soupravy vyluzujíc nahodilé perkusivní údery s bohatými harmoniemi a dlouhým dozvukem – zvuk, který se táhl celým setem až do konce. Zdálo se, že na scéně vpravo se také něco děje, a brzy se to také nechalo slyšet – idylické cukrování dřevěné Panovy flétny. Jaký klid v porovnání s rachocením a drásáním Armitageové. A z Greenwoodova aparátu se najednou line podivně melancholický chaos. Třetí člen Siver Dick, Joincey, se brzy objevil s Panovou flétnou v ruce a vydal se k absurdně malé, dětské bicí soupravě uprostřed pódia.

LRG image-6_201503201208350.jpg

Líčím zde začátek tohoto koncertu, protože brzy poté se stalo něco zvláštního. V určité chvíli, pravděpodobně  pro každého posluchače jiné, pro mě každopádně přesně neurčitelné, se tato hudební nezávislost sloučila v gestalt takové síly, že se vyrovnala dojmu ze hry „ansámblu“ ostřílených improvizátorských psů. Z toho, co bylo dříve zamotaným klubkem energie, se stal řád, to, co členové skupiny vyluzovali, si udrželo soudržnost decentně kořeněnou dávkami vzruchů z titěrných bicích. Jakmile to tam bylo, zase to zmizelo. Silver Dick přestali hrát spolu a zase z nich byli tři lidé, kteří se pustili do další písně. Jak to dělají? Byla to improvizace? Po koncertě jsem využil příležitosti zeptat se kapely a její odpovědi mi leccos odhalily:

„‘Pohlcení‘, o to jde. Nemám žádnou ‚pohlcovací metodu‘, ale stane se to, když hrajeme a dobře nám to zní.“ (Greenwood)

„Já bych to řekla tak, že občas si plánujeme udělat při koncertu určitý věci, ale nikdy se k tomu nedostaneme, protože nás hraní ‚pohltí‘. Já osobně se nechávám „pohltit“ moc ráda.“ (Armitage)

Především Armitageová zde naznačuje, že mentální stavy, do který se Silver Dick při svém hraní dostávají (zmínil jsem regresi do dětství coby odpalovací rampu hudební formy), nutně ústí do procesu improvizace. Pokud existoval plán, není možné jej dále sledovat, neboť krajina se změnila. Najednou zjistí, že jsou „pohlceni“, a reagují spontánně a intuitivně. 

Sama kapela se úzkostlivě brání škatulkování, odmítá tvrzení, že je posedlá démony a stejně tak dogmatickou praxi free improvizace. Chtěl jsem se jich zeptat na zenový buddhismus a pojem mysli začátečníka, ale zapomněl jsem.

„Já o žádný ‚posedlosti‘ nevím, ale jsme v tom až po uši. Hele… někdy se tak trochu zblázníme. Já vždycky přestávám hrát a jen tak chodím sem a tam, hledám něco, co se ‚ztratilo‘… ha. Nedávno mě dostal do tranzu otáčející se činel, ve kterým byl pytlík plnej víček od lahví, nedělalo to skoro žádnej zvuk, ale já z toho byl celej pryč. Líbí se mi, jaký mikrozvuky vytváříme, i to, že jsou nejspíš nerozpoznatelný a že je to vlastně jedno… Doufám, že se nám brzo povede vydat nějaký desky.“ (Joincey)

Vyhýbat se obviněním z obcování s démony je pochopitelné, Silver Dick ale zrovna tak důrazně odmítají zařazení do škatulky free improvizace a free rocku. A jsou svobodnější než většina zástupců obou kategorií.

„Já myslím, že Silver Dick nejsou free improvizace. ‚Free Improv‘, to zní jako styl, žánr. A mně se na tom, co děláme, líbí, že to je… kostrbatý, roztřesený a nesnadno čitelný. Já dokonce ani nedokážu říct, jestli je to ‚těžká‘ hudba – pro mě je to spíš spousta radostné zábavy, ale často mě napadá, že lidem se to asi nebude líbit, nedojde jim to. Není to soukromý vtip nás tří, ale tááák trochu jako bysme my tři měli společnej jazyk. Docela dost jsem hrával free rock, ale začalo mě to nudit, přestala v tom být zábava, skoro se z toho stala povinnost. Já měl vždycky za to, že v hudbě je důežitej výsledek, konečnej efekt – a nezáleží na tom, jestli vás práce na něm ‚baví‘. Teď už si to ale nemyslím, takže Silver Dick je pro mě příjemnej objev.“ (Joincey)

A Armitageová:

„Tohle je ta nejmíň propracovaná hudba, jakou jsem kdy dělala. Předtím jsem asi dělala free improvizaci, ale dokud nevznikla tahle kapela, vždycky jsem se cítila tak nějak svázaná. Jak dramatické.“

Hudební osvobození nebo osvobození jedince prostřednictvím hudby. Posedlost duchy nebo regrese do před-vědomých stavů a s ním souvisejícího jazyka a chování, které je nám v prvních letech života společné? Improvizace. To je výčet prvků. Odkud se ale Silver Dick vzali a co ten název? Silver Dick sídlí v metroplexu Leeds-Manchester. Začínali coby duo Greenwood-Armitageová nazvané Film Friends. Armitageové ten název připomíná kapelu, kterou měla se svou sestrou a Glasgowanem Stuartem Arnotem, jenž vede úžasné kazetové vydavatelství Total Vermin records.  Předskakovali punkové kapele Polythene a ty prý hrála na kytary stříbrnými vibrátory. „Stříbro je, pokud jde o ptáky, mnohem důstojnější,“ dodává Greenwood.

Členové tria nejsou na místní scéně žádnými nováčky. Působili v nejrůznějších punkových, noiseových, psychedelických a improvizačních sestavách. Malý výběr z jejich kolektivního životopisu obsahuje tak vynikající sestavy, jako jsou Twilight Club, Monica, Fruit Fruit Farm, Tin Snips, Burst Banjo, Target Shppers, Dancing Test Tubes, El Streetfound Aerial, Coits, Kytch Wife, Braincel, Tea Culture, Oskrin S Cassot-Bout, Photocopied Innards, Irish Filth Ulcers, Wagstaff, Jauncide, Hock, Parade Commemorating Music Ensemble, Stuckometer, Puff, Wheel of Eyes, Head Effort, Fallen Brothers, Desmadrados, Sculptress, Saboteuse, The Karen Novotny Experience, Beaut, Warm Widow (Greenwoodova stále existující rocková kapela), Inca Eyeball (kterým na americké značce sPleenCoffin brzy vyjde nový dvanáctipalec Barry White Comes) a stále aktivní duo Armitageové s umělkyní Rosanne Robertsonovou.

Směřování této kapely je, stejně jako každý její koncert, nepředvídatelné. Brzy o nich uslyšíte, rádi by přijeli hrát do Střední Evropy. Joincey přednedávnem organizoval šňůru několika výše zmíněných sestav, takže sledujte koncertní kalendář DIY scény, aby vám neunikl lístek na cestu do časů před jazykem, k začátkům jazyka nového nebo snad k Babylónské věži, čert ví. Jak říkají samotní Silver Dick, „jako kdybysme se my tři snažili dostat od sebe co nejdál nebo naopak běželi po hlavě do srážky… a možná je to úplně jinak. Já fakt nevím, o co jde. Je to zábava, kouzlo, vzrušení.“ (Joincey)

LRG image-2_201503201208486.jpg

http://silverdick.bandcamp.com/

Překlad: Petr Ferenc