Zremixujte svoji televizi!

  
15

Abstraktní obrazy, smyčky filmových scén nebo deformované záběry z  kamery promítané na velkoplošná plátna se už dávno staly součástí vybavení klubových večírků. Za těmito vizuálními hrátkami stojí VJové. Podobně jako jejich kolegové za gramofony nebo sekvencery přišli, aby udivovali, vzrušovali nebo prostě jen bavili.

Zkratka VJ zastupuje spojení video jockey, případně visual jockey a  označuje uměleckou formu, která překračuje hranice hudby, filmu i  výtvarného umění. VJing je mixování vizuálního materiálu v reálném čase, často jako doprovod k hudebnímu mixu DJingu. Vjing je něco jako mladší bratr DJingu a někdy stojí v jeho stínu, oba ale vyznávají podobnou estetiku. Nazývejte to třeba „kulturní sampling“, hra s fragmenty pop kultury a jejich skládání do uměleckého artefaktu nové kvality. Vytáhněte ze slovníku termíny jako reinterpretace, rekontextualizace a  mýlit se nebudete. Podobně jako DJ skládá svůj mix ze separátních zdrojů (jednotlivé skladby, samply, data ze zvukové banky), VJ dělá to stejné s  videem (předpřipravené smyčky, vizuální software, záběry z live kamery). V obou případech je celek mixu nová kvalita, nadřazená jednotlivým fragmentům, ze kterých je sestaven. V základu tvorby je kreativní krádež, která se vymyká tradičním pravidlům angloamerického autorského práva. Podobné jsou i techniky manipulace (výběr, prolínání, crossfading, scratching, zrychlování, střih atd.) s tím rozdílem, že VJ obyčejně ovládá větší množství nástrojů. VJing je také mírně náročnější na domácí přípravu, při které si umělec musí připravit vizuální fragmenty, ze kterých pak mixuje. Ačkoliv na první pohled je VJská performance hlavně vizuálním zážitkem, byla by chyba ji oddělovat od místa jejího konání, případně hudební složky obstarávané DJem. VJing totiž staví na intenzitě umělecké performance tady a teď, je sice zaznamenatelná i reprodukovatelná, ale ztrácí přitom celý jeden rozměr. VJská performance se v dá popsat slovem happening, jako vytváření ojedinělé neopakovatelné události. To je vhodnější než mluvit o  uměleckém díle. Tím se liší nejen od filmu, ale také od předpřipravených performancí video-artu. Prožitek VJské performance vyžaduje interakci, spojení hudby, filmu a ve většině případů i tance. Nejčastější podoba VJingu je doprovod DJského mixu, existuje ale i opačný postup, při  kterém DJ mixuje na vizuální základ, případně kdy jeden umělec nebo skupina ovládá DJský i VJský aparát zároveň. Specifický je pak případ, kdy interakci mezi hudebním a vizuálním mixem obstarává generativní software. VJ Anny One popisuje spolupráci DJe a Vje následovně: „DJ s  něčím přijde a já se snažím navrhnout něco, z čeho by mohl pokračovat. Třeba jsem vytáhl záběry lidí, kteří se líbají, téma se kterým jsem si hrál a on použil hudbu, která byla pěkně svůdná a erotická. Pak zase on něco přidá a já na to reaguji. Je to jako velká hra Tetrisu, všechny kostky do sebe musí zapadat.“ Spojení hudby a filmu má dlouho historii. V  druhé polovině 19. století fascinuje v Praze Laterna Magika projekcemi vizuálních efektů, které obvykle doprovází hudebník na klavír nebo varhany. Na začátku minulého století experimentuje Alexander Skrjabin s  interakcí hudby a světla, jeho symfonie „Prometheus: Báseň ohně” (1910) obsahuje i instrukce pro ovládání světelného projektoru. Americký architekt Claude Bragdon rovnou sestavil na začátku minulého století světelné varhany a inspiroval svého přítele Thomase Wilfreda ke konstrukci nástroje zvaného Clavilux, který spojuje hudební instrument s  tvorbou barevných světelných obrazců v jedno celostní umění, které Wilfred nazval Lumia. To už přichází chvíle pro německého režiséra Oskara von Fischingera, který na začátku 30. let vytváří abstraktní animované filmy synchronizované s jazzem a vážnou hudbou a pouští je překvapeným divákům. V jeho stopách kráčí experimentální filmaři jako Len Lye nebo Norman McLaren. Pevné spojení zvuku a obrazu se datuje o  šest let později, kdy měl premiéru první zvukový film Jazzový zpěvák. Paradoxně jsou v něm zvukové jen ty scény, ve kterých Al Jolson zpívá. Disneyho film Fantasia z roku 1940 byl původně koncipován jako vizuální doprovod slavných děl klasické hudby a ačkoliv z původního plánu zbylo jen několik fragmentů, jsou jednotlivé kapitoly filmu vlastně první videoklipy. K nim směřují i mnohdy filmařsky velmi odvážné muzikály. Koncem 70. let nahrazují videoklipy televizní reklamy na nové desky a  když v roce 1981 začíná vysílat MTV, rodí se fenomén videoklipů, jako svébytný umělecký žánr. Videoklipy jako vizuální doprovod hudby inspirují VJing estetikou rychlých střihů, případně volných asociací. Jsou ale jen jedním zdrojem. S rozšířením filmu a televize ztratily avantgardní filmové experimenty svoje kouzlo, teprve psychedelická 60. léta s sebou přinesla jejich oživení. Vizuální estetika éry hippies bývá obvykle spojován se sanfranciským výtvarníkem Billem Hamem, který proslavil psychedelické světelné show. Ham si sám konstruoval světelné projektory a obraz modifikoval filtry a zasahoval do něj stíněním a  rytmizováním. Spolupráce Andyho Warhola a Philipa Glasse byla ovlivněna jeho vystoupeními. Večírky Factory vychází z neo-dadaistických happeningů a lokalizují vizuální performance do klubů. Projekce tzv.  barevné hudby využívající prvních stroboskopů nebo barevně modifikovaného obrazu a stávají se typickým vizuálním doprovodem drogových večírků té doby. Pozdější vývoj techniky umožňuje širší možnosti práce s vizuálním materiálem a otevírá cesty pro žánr video artu. Klubové projekce hudebních večírků ale zůstávají. Za vůbec prvního VJe bývá považován holandský umělec Peter Rubin. Jako první míchal s  pomocí videopřehrávačů v amsterodamském klubu Mazzo naživo video sekvence, staral se ale také o výzdobu klubu, aby výtvarný zážitek z  večírku byl celistvý. V 90. letech byl Rubin oficiálním video jockeyem raveových večírků Mayday i berlínské megapárty Love Parade. Termín VJ (jako zkratka video jockey) se poprvé začal používat koncem 70. let na hudební stanici MTV, kde v počátcích působili vizuální umělci jako Nina Blackwood. První opravdu obrovská VJská hvězda byla skupina Emergency Broadcast Network, která vydala vůbec první video mix, vyvinula si vlastní software a doprovázela U2 na jejich turné ZOO TV v polovině 90. let. EBN uvedli divoký mix smyček politických projevů, klasických filmových scén i originálně efektovaných obrazů a jejich mixy dobový tisk oslavoval jako „Videokakofonie na kterou můžete tancovat“ nebo „Public Enemy video-artu“. Ve vývoji elektronické hudby konce minulého století má klíčové postavení rave scéna a platí to i pro vývoj VJingu. Kultura rave (v jednom možném překladu „zuřivost“), která vznikla ve Velké Británii a postupně se rozšířila i do dalších zemí navázala na pozdní hippies ve snaze o extrémní zážitky podpořené hudbou i drogami. Videoprojekce se staly nedílnou součástí klubového života a provázely kýžené nad-hudební prožitky, nadtělesné zkušenosti směřující k  maximalizaci požitku. Rave generace vyrostla s prvními osobními počítači a naučila se je používat jako kreativní nástroj. Revoluci, kterou levné počítače Atari, Commodore nebo Amiga způsobily v hudbě, provází obdobný vývoj v oblasti vizuální. Digitalizace obrazu znamenala pro VJe nové možnosti manipulace. Médium CD-Rom koncem 90.let usnadnilo přenos velkých objemů dat a přineslo první audiovizuální projekty pro domácí PCčka. Z acid houseové scény vzešlé DJské duo Matt Black a Jon More alias Coldcut přichází v roce 1998 s revolučním CD-Rom „Let Us Replay“, který obsahuje jednoduchý VJský software VJamm v němž si na svém vlastním počítači můžete libovolně mixovat video stopy z klipů Coldcut. Black a More na něm spolupracovali s grafiky z projektu Hex, se kterými sestavili audio-vizuální skupinu Hexstatic. Jejich dvojalbum „Rewind“ vyšlo jako CD-ROM/DVD spojující vizuální a hudební složku. Coldcut a  jejich spolupracovníci stojí také za projektem internetové stránky Piratetv.net. Tam můžete být součástí naživo vysílaných vizuálních peformancí vytvářených špičkovými VJi. Letošní turné umělců Ninja Tune s  názvem Zen TV obsahovalo DJský i VJský program. Dalším VJem pronikajícím do dalších médií je australský umělec Spanky, který koncem minulého desetiletí vytvořil interaktivní CD-Rom Diaspora 2000. V něm si uživatel může mixovat zvuky spojené s obrazy a nebo naopak. Dnes jsou už VJové součástí velké většiny velkých klubových akcí a tento trend už je běžný i u nás. Co zatím vývoj brzdí je cenová dostupnost vybavení, hlavně výkonných projektorů, ale i to velmi pravděpodobně brzy změní. Zatímco DJové zůstávají až na několik výjimek značně konzervativní a  využívají osvědčených gramofonů a audio mixu, VJové jsou mnohem více zaměření na evoluci technologických hraček. Ten zahrnuje vývoj dokonalejších projektorů, video mixů nebo sofwareových nástroju na manipulaci s digitálním videem. Počítače se staly hlavním VJským nástrojem, ale ne jediným. I nadále se využívá klasické video, případně videokamera, která umožňuje kombinaci předpřipravených smyček s živými záběry z klubu. Někteří VJové staré školy si dávají záležet, aby jejich přístup nebyl příliš ovlivněn technikou, vyznávají starý raverský etos „udělej si sám“, jiní ve velkém využívají software, který sám generuje vizuální odezvu na hudební frekvence. Samotná manipulace s video materiálem je podobně jako DJský mix nelineární, nevypráví příběh, spíše evokuje nálady a pobízí diváka, aby si v obrazech hledal svůj vlastní příběh. VJing výborně sedí na McLuhanovu definici nových médií, podle které už samotné médium je poselství. VJing je sice poměrně mladý žánr, na nezájem teoretických reflexí si ale nemůže stěžovat. Podobně jako hudební DJing se setkává u „akademických“ teoretiků s mírným despektem jako umění spojené s masovou klubovou kulturou, přesto si ho někteří teoretici umění všímají jako důležitého zdroje estetiky nové generace. Není náhodou, že VJové z grafické skupiny Tomato, zodpovědné za vizuální složku anglických klubových legend Underworld stáli v polovině 90.let za dramatickou změnou grafiky MTV. Dnes je grafika připomínající VJské divoké křížení obrazů (překrývání vrstev, rychlé změny) uplatňována i v  reklamních spotech určených pro cílovou skupinu generace vyrostlé v  tanečních klubech. Několik posledních let se roztrhl pytel s VJskými festivaly a semináři, ze kterých jsou asi nejdůležitější putovní AVIT. „Rozbití atomu nám dalo do ruky obrovskou energii,“ říká guru nových technologií Genesis P. Orridge z Psychic TV, „20. století nám ukázalo, že konstrukce slov, zvuků i obrazů lze rozbít podobně a pak znovu kreativně složit zpět“. Hra VJingu ukazuje možnosti spojení nesourodého a  zároveň zremixování světa iluzí, který nám každý den předkládají masmédia.