Zvony, koňak a plyšoví medvídci

Americký minimalismus se od svého početí na začátku šedesátých let pohyboval ve dvou směrech (viz HV 3/07). Zatímco větev orientovaná na výrazný rytmický puls dosáhla k srdcím mnoha posluchačů i na pěkná místa v žebříčcích prodejnosti, větev pracující s dlouhými a statickými tóny se vždy držela v užším, o to však oddanějším kruhu zasvěcenců. Hlásit se k následovníkům La Monte Younga patří k dobrému tónu v určitých kruzích okrajových hudebních scén a toto kultovní vzývání by snad občas mohlo vzbuzovat podezření ze snobismu. Na druhé straně je takové semknutí „těch, kteří vědí“ poměrně logické v případě hudby, která je většinou jistým druhem rituálu, spíše než pouhým drážděním sluchového ústrojí pro zábavu, a která od posluchačů vyžaduje nemalé výkony třeba v případě celonočních koncertů. Charlemagne Palestine bývá často zmiňován hned na druhém místě za Youngem, svou vizáží fousatého kovboje v klobouku jej také trochu připomíná. A ačkoliv jsou jejich východiska v lecčems podobná, v některých podstatných aspektech se Palestine na hudbu dívá jinak a ona mu také jinak zní.
Na úvod jednu osobní vzpomínku: Několikrát jsem se před lety zúčastnil se skupinou nadšenců zvonění v  pražském chrámu sv. Víta a jednou se mi poštěstilo obsluhovat i Zikmunda – největší zvon v Čechách, který do pohybu museli uvést čtyři lidé a  jehož hlas byl zblízka skutečně ohlušující. Když se zvon zastavil, vlezli jsme si všichni pod něj a několik minut se nechávali masírovat slábnoucím chvěním kovu. V uších nám dozníval rámus, který lidé před kostelem vnímali jako velebné vyzvánění. Když jsem po čase slyšel Palestinovu nahrávku Music for Big Ears, ten pocit se vrátil. Údery do zvonu splývají do jednoho proudu zvuku a přelévajících se alikvotních tónů, zároveň je v tom cosi velice fyzického, vzdáleného jogínskému klidu La Monte Younga. Při rozeznívání zvonů se člověk prostě musí zapotit.

Synagoga, rágy, oscilátory

„Miluji Schönberga…“ To není výrok, jaký bychom čekali od minimalistického skladatele – ti se většinou snažili spíše odstřihávat od dědictví evropské hudby. Chaim Moshe (případně Charles Martin) Tzadik Palestine se narodil v roce 1945 (některé prameny uvádějí rok 1947) jako dítě židovských rodičů původem z Ruska a jeho první hudební vzpomínky jsou spojené se zpěvem v synagoze. Hebrejskému liturgickému zpěvu se učil u různých význačných chazanů – synagogálních sólových zpěváků. Když se na konci šedesátých let seznámil s indickým zpěvákem Panditem Pran Nathem, zjistil, jak k sobě mají tradice židovského a  indického klasického zpěvu blízko. „Na počátku, když jste u něj studovali, snažil se vám pomoci najít „sa“ – něco jako óm nebo tón c v  západní hudbě.“ Právě koncentrace na „ten pravý tón“ byla na setkání s  indickým mistrem tím nejpodnětnějším. Stát se opravdovým žákem svého guru však Palestine nechtěl: „Studoval jsem u něj několik měsíců, naučil mě, jak se používá tambura, zpívali jsme různé tóny. Zeptal se mě, zda bych se chtěl stát jeho žákem, což by znamenalo trávit s ním spoustu času. A to pro mě v tom věku opravdu nebylo něco zvlášť lákavého. V  jednu chvíli jsem s ním tedy přestal spolupracovat.“ Pandit Pran Nath kolem sebe shromáždil řadu oddanějších žáků různého hudebního zaměření, z  nichž k nejznámějším patřil La Monte Young a jeho žena Marian Zazeela. Je zajímavé, že ačkoliv bývají často zmiňováni jedním dechem, Palestine inspiraci o deset let starším Youngem odmítá a zmiňuje místo toho nahrávky etnické hudby, cestu do Indonésie nebo období, kdy pracoval jako zvoník v newyorském kostele sv. Tomáše.
Na univerzitě se seznámil s Mortonem Subotnickem, jedním z průkopníků elektronické hudby, díky němuž získal přístup k tehdy jinak nedostupným syntezátorům kosntruktérů Dona Buchly nebo Sergeye Tcherepina. Druhý jmenovaný pro něj dokonce zkonstruoval zařízení, s nímž Palestine zkoušel své první hrátky s dlouhými tóny a jejich pozvolným přelaďováním.

Až do krve

Syntezátorové plochy Eliane Radigue nebo bzučící oscilátory La Monte Younga navozují stav vhodný ke klidné meditaci, Alvin Lucier či Paul Panhuysen zkoumající rezonanci dlouhých drátů zase sugerují chlad laboratorního vědce. Charlemagne Palestine při svých koncertech popíjí při hře koňak, kouří indonéské hřebíčkové cigarety a obkládá klavír spoustou svíček a plyšových zvířátek. („S mou ženou máme dům plný zvířat včetně plyšáků, které někdo odložil. Jsou tím jediným, co v domě máme, mluvíme s nimi a oni s námi.“) Mluví o potřebě vrátit hudbě určitý náboženský rozměr, aniž by do ní vtahoval nějaké konkrétní vyznání. Vzniká tak jakýsi paraliturgický pohanský rituál, v němž si publikum může nacházet vlastní významy. V tom má blízko k Hermanu Nitschovi a  jeho několikadenním rituálům s krví a množstvím hudebníků (viz HV 6/06).
Ačkoliv někdy používá také elektronická zařízení, prostupuje Palestinovou tvorbou zřetelná fascinace fyzickou stránkou vytváření zvuku i akceptování jisté nahodilosti. Zatímco Young pracuje s  matematicky promyšlenými poměry tónů, Palestine preferuje intuitivnější přístup, což se může projevovat i tak, že buší do klavíru tak dlouho, dokud se (po několika hodinách) unavený nástroj nezačne sám rozlaďovat.
Perfomerská stránka jeho hudby se vždy výrazně projevovala při práci s  hlasem. Při jednom vystoupení v sedmdesátých letech začínal kleče na zemi jen tichým dýcháním a pomalým pohupováním, aby skončil hlasitým zpěvem dlouhých tónů, při němž opakovaně dopadal z výšky na ruce. Jindy zase za zpěvu jediného tónu střídavě procházel a probíhal místnostmi galerie a nechával publikum vnímat rozdíly zvuku.
I jeho klavírní hra se vyznačuje mohutnou energií a koňak, který při tom popíjí, mu nejspíš pomáhá otupovat bolest prstů, která se musí při  hodinovém intenzivním tlučení do klaviatury dostavit. V celonoční skladbě Descending/Ascending (1977) tímto stylem nejprve pomalu přechází ze středního rejstříku do basového (zásadně hraje na klavíry Boesendorfer, které mají oproti jiným značkám čtyři hluboké tóny navíc), ve střední části se pohybuje jen v nejhlubších polohách a v závěrečné třetině opět vystoupá do střední polohy. (Při premiéře tohoto kusu praskly v klavíru dvě struny, což se při normálním hraní stane jen těžko.) Podobnou strukturu má rovněž skladba Strumming Music. A opět se tu nabízí srovnání s La Monte Youngem, respektive s jeho neustále se vyvíjejícím opusem Well Tuned Piano. Young postupuje s velkou trpělivostí od tichých brnknutí k hustším souzvukům, pracuje s motivky podobně jako při realizaci indické rágy, každý několikrát pod prsty obrátí, než se posune dál. Palestine je schopen hned od začátku do kláves řezat naplno a libuje si ve větší dramatičnosti. Nabízí se tu opět evropská paralela: Jako bychom sledovali klavírního virtuóza interpretujícího cosi od Rachmaninova či Liszta, jen v poněkud roztažené časové perspektivě. Chceme-li jej řadit k minimalistům, dostáváme se do paradoxní situace. Jedním z charakteristických znaků tohoto stylu totiž má být absence dramatické struktury, hudba nemá gradovat k nějakému vrcholu. Jak se ukazuje, nepřítomnost dramatické výstavby ještě nutně neznamená nepřítomnost dramatického náboje.
Palestine se při jedné příležitosti charakterizoval výtvarnou metaforou: „Jsem živoucí hybrid fyzických gest Jacksona Pollocka a duchovní barevné chemie Marka Rothka. Oba mají vztah k nebezpečí a smrti, což je mi velice blízké.“

Mladý a starý pán hrají drone

Když se na konci sedmdesátých let Palestine rozhodl zanechat hudby a  věnovat se především výtvarnému umění, bylo za tím mimo jiné rozčarování z toho, kam tehdy dospěl minimalismus, často proměněný v komerční kulisu s pseudospirituálním přelivem. V devadesátých letech ovšem svůj postoj přehodnotil a kromě toho, že začaly v reedicích vycházet jeho starší nahrávky, přišel i s další hudbou. Na to, čím si získal jméno před onou přestávkou, navazuje. Ovšem také hledá nové cesty. Na nahrávce Jamaica Heinekens in Brooklyn (1990) slyšíme terénní nahrávku pořízenou na pouličních oslavách Dne Jamajky v New Yorku: pokřikování lidí, hudbu, kroužení helikoptéry. Do toho se přidává elektronický drone, jehož intenzita se stupňuje. Jako bychom pouliční hemžení sledovali přes jakousi mlhu.
V roce 1997 vznikla skladba Karenina, v níž Palestine svůj zpěv doprovází na harmonium. Text vychází především z permutací slabik jména Karenina a asi nejvíc se blíží indické klasické vokální hudbě, v níž zpěváci také výchozí text rozebírají na součástky a ty přeskupují do nových konstelací. O rok později na festivalu Beyond the Pink (v den sv.  Valentýna) v Los Angeles zkoumá zvuk kostelních varhan, jimž za pomoci papírků zablokuje řadu kláves ve stisknuté poloze, čímž docílí mohutného zvuku – statického, ale zároveň plného neustále se přelévajících alikvot. Výsledku dal název připomínající nástěnný výkřik autora graffiti: Schlongo!!!DaLUVdrone. Ke klavírnímu zvuku se v letošním roce vrací na desce A Sweet Quasimodo Between Black Vampire Butterflies (For Maybeck), která je důstojným pokračováním Strumming Music.
V druhé polovině devadesátých let se Palestine častěji objevuje na programech festivalů experimentální hudby a také navazuje kontakty s  mladší generací hudebníků, především hlukové a elektronické scény. V  roce 1996 se objevuje na akci a následném CD Three Compositions for Machines vedle Miki Vainia z Pan Sonic a Petera Rehberga, zakladatele vydavatelství Mego. S Pan Sonic sdílí i o dva roky mladší vydání série Mort aux Vaches, zahrál si se Scannerem i Thomasem Könerem. V minulém roce spatřily světlo světa dvě poměrně odlišné spolupráce: Na CD An Aural Symbiotic Mystery hraje Palestine na klávesy a zpívá v duu s  houslistou Tonym Conradem, dlouholetým spoluhráčem La Monte Younga. Do jiného, poněkud divočejšího zvukového světa se dostal jako host tria Perlonex (Ignaz Schick – gramofony, elektronika, Jörg Maria Zeger – elektrické kytary, Burkhard Beins – perkuse, objekty) na desce Tensions, na niž byl vedle něj přizván ještě Keith Rowe (viz recenzi v tomto čísle). Jak se zdá, Palestinův divoký a expresivní přístup k minimalismu se současným hudebním děním rezonuje docela dobře.

Výběr z diskografie:

Karenina (World Serpent Distribution).
Schlingen-Blängen (New World Records)
Four Manifestations on Six Elements (Barooni Records)
Godbear. Solo pieces for piano (Barooni Records)
Jamaica Heinekens in Brooklyn (Barooni Records)
Music For Big Ears (Staalplaat)
Schlongo!!!DaLUVdrone (Organ of Corti)
Perlonex & Rowe/Palestine: Tensions (Nexsound)
www.charlemagnepalestine.org