Zvuky Chicaga

Chicago dalo světu ve dvacátém století mnoho hudebních stylů. Louis Armstrong sem zavítal ve dvacátých letech poté, co opustil New Orleans, cestoval na sever po Mississippi a nahrával alba se sestavami Hot Five a  Hot Seven, která jsou dodnes legendární. V padesátých letech řeku zastoupila dálnice 51 a po ní do města přijel bluesový harmonikář Charlie Musslewait, aby se připojil k ostatním chicagským bluesovým hudebníkům, jako byli Muddy Waters a John Lee Hooker. Oslnivá historie jazzu a blues trvá v Chicagu do dnešních dnů, existuje zde však i  alternativní zvuk: avantgardní, experimentální a hranice posouvající zvuk skupiny hudebníků, zvukových inženýrů a studií.

„Post-rock znamená, že skupina používá kytary, ale nerockovými způsoby, spíše témbr a texturu než riffy a kila. Také to znamená, že skupiny obohacují klasickou rockovou sestavu kytara – baskytara – bicí o  digitální technologie jako například samplery a sekvencery… Díky tíhnutí ke kytarovým dronům a tendenci rozpustit se v ambientu post-rock nejprve narušuje a pak zcela smazává píseň a hlas… Centrální postavou rock’n’rollu je bílý teenager se vztyčeným prostředníčkem a úšklebkem na rtech. V centru post-rocku pluje fantasmatické ne-tělo, androgynní a  rasově neurčité: napůl duch, napůl stroj.“

 

Simon Reynolds vytvořil termín post-rock v roce 1995, pouhý rok předtím než skupina Tortoise vydala svou druhou desku Millions Now Living Will Never Die (Thrill Jockey), stěžejní album žánru. Skupina chicagských muzikantů Tortoise byla zformována bubeníkem a multiinstrumentalistou Johnem McEntirem společně s Johnnym Herndonem, Dougem McCombsem, Bundym K. Brownem a Danem Bitneym se záměrem vyhnout se rockové okázalosti a  kombinovat přesnou rytmickou sekci s ambientní elektronikou a  neortodoxními melodiemi.

Pro práci s Tortoise a dalšími projekty jako například Sea And Cake John McEntire v Chicagu vybudoval studio elektronické hudby Soma. Kombinace nejmodernějších počítačových editačních technologií a McEntireových vysoce ceněných zkušeností dala vzniknout svébytnému stylu studiové práce, který je vyhledáván skupinami od Stereolab přes Teenage Fanclub a  Bright Eyes a vydavatelstvími, jako jsou Warp a Nonesuch.

 

V současnosti Tortoise málokdy nahrávají za přítomnosti všech členů najednou. Jejich skladby se dávají dohromady a usazují během dlouhých časových období, kdy se hudebníci stavují v Soma nahrát hudební myšlenku nebo dvě. Vzájemně si vyměňují kazety, poslouchají, přemýšlejí a pak debatují a směru, kterým se píseň má dál ubírat. Většina zvuků bicích nástrojů a perkusí je elektronicky pozměněna, propresována McEntireovými obstarožními syntezátory, zpřeházena, rozkouskována, náhodně seřazena a  smyčkována počítačovými programy. „Z jakéhosi důvodu se naše hudba vždy tak nějak nabízí k dalšímu zpracování – možná proto, že je instrumentální“, říká McEntire. „Snažíme se vzbudit zájem zvukem.“

 

Přestože McEntire pochází ze severozápadu USA, od pobřeží Pacifiku, přesídlil studovat na jedné z prestižních uměleckých škol, Oberlin v  Ohiu. Během studia bicích se začal zajímat o nově odstartovaný studijní program „Technologie v hudbě a přidružených uměnách“ zabývající se elektronickou hudbou, která byla v roce 1988 stále relativní novinkou. McEntire v rámci programu studoval analogovou vlnovou syntézu a  fyzikální okolnosti vzniku zvuku. Když promoval, byl velmi dobře obeznámen s prací v nahrávacím studiu.

Na Oberlinu se také seznámil s chicagskými rockery Sooyoungem Parkem ze skupiny Seam a brzy nato se proslavivší sólovou umělkyní Liz Phairovou, což ho počátkem devadesátých let přivedlo do Chicaga, kde se zapletl se vzkvétajícím artrockovým undergroundem. Zde se také potkal s kytaristou Davidem Grubbsem a v roce 1993 s ním spoluzaložil experimentální skupinu Gastr del Sol. Grubbs byl znám svým členstvím v punkrockové skupině Squirrel Bait a artrockových Basto a do Chicaga se rovněž přistěhoval – z  Louisville, Kentucky – počátkem devadesátých let. Tito dva „nestředozápaďané“ v Chicagu brzy nalezli domov a prostor pro kreativitu. Spolu s Bundym K. Brownem na baskytaru Gast del Sol v roce 1993 vydali album The Serpentine Similar. Nedlouho poté Brown s  McEntirem odešli založit Tortoise, zatímco Grubbs pokračoval v činnosti Gastr del Sol s posilou v podobě v Chicagu narozeného multiinstrumentalisty Jima O’Rourka.

Spolupráce Grubbse a O’Rourka, která trvala do roku 1998, umožnila Gastr del Sol objevovat nové přístupy od často improvizovaných vystoupení až po vysoce idiosynkrastická sonická dobrodružství. Na posledním albu, Camoufleur, se dvojice vydává do říše popově orientovaných melodií, které předznamenávají O’Rourkův majstrštyk Eureka (1999).

 

O’Rourke je známý velkým počtem svých hudebních výstupů: improvizací, popově orientovaných studiových alb, postklasických kompozic. Mimo tato různorodá hudební dobrodružství také míchal a produkoval množství respektovaných alb. Míchal desky chicagských Wilco (viz profil v minulém čísle HV – pozn. překl.) Yankee Hotel Foxtrot z roku 2002 a o dva roky mladší, cenou Grammy ověnčenou A Ghost Is Born a na druhé jmenované si i  zahrál na klavír, elektrickou kytaru, baskytaru a syntezátor. V  současné době je O’Rourke studiovým členem skupiny. Na letošní album Wilco Sky Blue Sky nahrál kytary, zpětnou vazbu, perkuse a aranžoval smyčce.

O’Rourkova spolupráce s Wilco začala, když se připojil k frontmanovi skupiny Jeffu Tweedymu při vystoupení na chicagském festivalu Noise Pop. Pak duo k doplnění mixu přizvalo bubeníka Glenna Kotcheho a dalo tak vzniknout seskupení Loose Fur, které vydalo dvě alba. Tweedy byl vzájemnou chemií trojice tak nadšen, že vzal Kotche do Wilco a O’Rourka soustavně využívá ve studiu.

Na albu folkové zpěvačky a harfenistky Joanny Newsom se v titulcích také skví O’Rourkovo jméno – celé album mixoval a produkoval, zatímco Newsomové harfa a zpěv byly analogově nahrány dalším v Chicagu žijícím kytaristou a zvukovým géniem, Stevem Albinim.

Albini, který za sebou má oslňující kariéru zahrnující práce na albech Nirvany, Mogwai, Godspeed You! Black Emperor, Slint, Pixies (abychom jmenovali alespoň pár) i méně známých skupin, raději drží některé technologie za dveřmi svého studia. Jak říká: „Do prdele s digitálem. Budoucnost patří těm loajalistům s analogem.“ Tím se Albiniho filosofie liší od filosofie jiných studií, například McEntireovy Soma. Nicméně, další chicagský zvukový inženýr, Bill Skibbe, byl nápomocen nejen při  navrhování Albiniho Electrical Audio studia, ale také při stavbě McEntireových Soma Electronic Music Studios.

 

Albiniho nahrávací studio je komplex založený v roce 1997. Nahrával zde velký počet nezávislých hudebních projektů. Toto studio je jedinečné tím, že je jedním z mála plně analogových – včetně mixážních pultů, magnetofonů a přídavných efektů. Místnosti jsou navíc navrženy tak, aby měly pěkný přirozený dozvuk.

Albini prohlašuje, že jeho současná „pracovní etika je založena na tom, umožnit věcem znít tak, jaké jsou, se záměrem nechat pracovat umělcovu techniku a záměr. Nikdy necítím vinu, když deska zní, jak nejlépe může.“

Vzhledem k tomu, že je velmi žádaným zvukařem (nepovažuje se za producenta), jsou Albiniho kritéria výběru skupin, se kterými bude pracovat, celkem prostá:

„1) Musím mít tu skupinu opravdu rád jako lidi.

2) Musí se mi opravdu líbit jejich hudba.

3) Musím si to užít i jinak (třeba díky technické nebo kulturní zajímavosti).

4) Musí v tom být namočen nějaký kamarád (vydavatel, kdokoliv…).

5) Nahrávací session musí umožnit nahrávání i jiné skupině (například nahrávání tří skupin najednou v od sebe vzdálených místech, kdy si žádná skupina nesmí dovolit mě odvést).

6) Skupina, i když očividně není zvyklá na mé techniky, musí mít skutečný zájem dělat věci právě takto, s uchem otevřeným výsledkům. Takže, jak si můžete všimnout, výše honoráře není kritériem.“

 

Díky tomu, že občas nahrává skupiny, které si to nemohou dovolit, za levnější sazbu nebo za pouhých 450 dolarů denně, je Albini ve skutečnosti jedním z levnějších zvukařů, kterého si eventuelně můžete dovolit i vy.

Albini se do Chicaga přestěhoval v roce 1980, protože „je to město průmyslové výroby, takže je snadné sehnat tu železářské zboží, materiál a  další profesní a stavební potřeby. Navíc je Chicago ve středu země, což usnadňuje výjezdy na turné a komunikaci. Byl jsem všude možně a neumím si představit, že bych na jiném místě udělal tolik práce.“

Názory ostatních hudebníků ze Středozápadu týkající se životního stylu Heartlandu se odráží i v Albiniho domněnce, že „lidé jsou zde [v Chicagu] z důvodů spojených s jejich životy obecně (práce, škola, rodina, profesionální uplatnění) spíše než se showbusinessem, takže věci jako hudba, umění a další kreativní činnosti jsou zde provozovány z  spíš vášně a kamarádství než kvůli budování kariéry. Kariérismus s sebou nese ošklivou neupřímnost a konzervativismus.“

 

Albini je velmi kritický vůči hudebnímu průmyslu a vydavatelským gigantům. Ve slavném textu The Problem With Music brutálně kritizoval skupiny podepisující smlouvy s velkými labely. Všechna alba, která Albini nahrával, byla vydána na chicagské nezávislé značce Touch and Go.

Jistě že idea Chicaga kypícího upřímnou tvůrčí spoluprací a novátorstvím není nijak nová a táhne se celou bohatou hudební historií města. Chicago si za svůj domov zvolili lidé z celého světa. A na tomto místě, na americkém Středozápadě, tyto skupiny a jednotlivci vytvářejí nové zvuky, nové vztahy, nový přístup ke směřování hudby.