A ještě jeden příspěvek k příležitosti patnáctých narozenin projektu rAdioCUSTICA: rozhovor s jeho zakladatelem, skladatelem Michalem Ratajem.
Radioateliér se v éteru ozývá již patnáct let. Jak náročné bylo v době jeho vzniku prosadit nový pořad, který ze své podstaty osloví pouze malé množství posluchačů?
Když pořad v roce 2003 začínal, primární motivací bylo dostat do rozhlasového vysílání impulzy, které po dlouhá desetiletí až na drobné výjimky v našem éteru prakticky chyběly, odkrýt vnímání zvuku jako tvůrčího média z jiných úhlů pohledů, než jak to dělá tradiční rozhlasová hra (jako divadlo přenesené do rádia), anebo faktografický dokument, pokusit se rozehrát obrovskou zvukovou paletu, která se v globálním kontextu táhne po dlouhá desetiletí napříč různými tvůrčími disciplínami a tudíž oslovuje různé typy posluchačů. Z tohoto pohledu to tedy těžké bylo, protože v instituci s dlouhou setrvačností je vždy obtížné začít dělat věci, které zkrátka „fungují jinak“ a které vyžadují jiné typy produkčních, estetických i technologických řešení. Takovou situaci lze ale určitě identifikovat v celé řadě situací v naší společnosti, nota bene tam, kde chybí jistá kontinuita a převládá spíše principiální podezřívavost vůči čemukoliv novému. Domnívám se, že to je pořád trochu naše národní stigma.
V pořadu bylo uvedeno mnoho umělců a umělkyň s často zcela odlišným zázemím i přístupem k tvůrčí práci. Spíše autory oslovujete, nebo se vám ozývají sami?
Kolem roku 2003 prakticky neexistovalo něco, čemu bychom mohli říkat „scéna“. V těch prvních letech existence pořadu se určitě jednalo spíše o oslovování umělců s nabídkou vytvoření nové kompozice pro rádio, umělců zpravidla domácích, právě s vizí jistou scénu postupně vybudovat. Když nějaká iniciativa přetrvává, zpravidla samovolně začíná přitahovat pozornost podobně smýšlejících a tak postupně zájem o autorskou účast v pořadu začal mít (jistě i díky samotné povaze zvuku) poměrně globální rozměr. Domnívám se, že po těch patnácti letech je přibližně polovina nových kompozic výsledkem jakéhosi „kurátorského oslovení“, zbytek naopak plodem samotného zájmu autorů.
Je obtížné udržet bezpochyby menšinový formát, zaměřený výhradně na radio-art, na stanici jako je ČRO3 Vltava, která se snaží oslovit nejširší spektrum možných zájemců o vážnou hudbu?
Domnívám se, že ČRo Vltava (a rozhodně tím méně v dnešní době po své radikální proměně) se rozhodně nechce profilovat jako stanice zaměřená na vážnou hudbu. Stejně tak Radioateliér se nikdy neprofiloval jako pořad pro vážnou hudbu, přestože pochopitelně množství styčných ploch bychom identifikovat mohli. Troufnu si dokonce říct, že právě svou povahou výsostně „zvukového pořadu“ má Radioateliér od počátku naopak ambici velmi odstředivou ve smyslu snahy o přitahování umělců napříč různými typy tvůrčích zázemí. Ostatně – k čemu odkazuje onen pojem „radioart“? Zdá se mi, že odkazuje do oblasti, v níž chce rádio jako médium determinovat nové formy tvůrčích výpovědí, ať už se jedná o nové typy dramatických tvarů, kompozic, v nichž se slovo stává čirým zvukem anebo naopak hudba čirou narací, v nichž dokumentární aspekty nemusí být nutně jen „radio-pedií“, slovníkovým heslem v éteru, anebo kde sahá rádio ke svým kořenům a umožňuje obousměrnou komunikaci (třeba v živých rozhlasových mostech mezi umělci různých zemí). A především – radioart odkazuje k situaci až intimního privátního poslechu odehrávajícího se ve stejný okamžik napříč množstvím různých posluchačů (zpravidla bývá v tomto smyslu zmiňován intersubjektivní charakter rádia jako média zvuku). No a v poslední době se stále více různé aspekty radioartu začínají objevovat zcela mimo kontext Radioateliéru a jaksi přirozeně žijí svůj život jak v rádiu, tak mimo něj, a i fakt, že pořad dostal v novém vysílacím schématu hodinový prostor (oproti původním 29 minutám), je dokladem jistého uznání jeho potenciálu jakožto prostoru pro budování nových forem přemýšlení o zvuku. Domnívám se, že každý obor lidské činnosti by si měl zachovat jistou laboratoř, která ten obor bude znejišťovat a bude mu v zájmu zachování dlouhého života klást nepříjemné otázky.
Uváděná tvorba má často silně experimentální charakter a bývá posluchačsky velice náročná. Setkali jste se s jednoznačně negativními ohlasy?
Ano, i takové reakce jsem ještě jako producent zažil, ale zároveň musím říct, že po komunikaci s takovými posluchači jsme se také dostali ke vzájemnému porozumění. Vždy jsem se snažil vysvětlovat, že k budování každého vlastního názoru patří vnímání různých odstínů reality, a když budeme různé odstíny vytěsňovat, zbyde odstín jeden a přestane být zajímavý.
Navíc pojem o tom, co je v našich končinách experimentální, je stále dost zkreslený tím, že o tradici experimentálního umění, respektive nějaké její kontinuitě (a to napříč tvůrčími obory minulého století) můžeme mluvit spíš obtížně. I tak se ale nedomnívám, že v tom portfoliu 150 nových zvukových prací, které byly pro PremEdici Radioateliéru vytvořeny, je převážná většina takto posluchačsky náročného typu. Spíš se domnívám, že má smysl se bavit o individuálním naladění každého jednoho posluchače a ochotě přijmout třeba snad nový, dosud nepoznaný typ naslouchání, nebo nějakého komunikačního kódu.
Není radioart tak trochu „uměním pro zasvěcené“? Netvoří „cílovou skupinu“ zase převážně tvůrci podobného umění?
Radioart je tak širokým pojmem, propojujícím tak rozmanité typy tvůrčích konceptů, že tuto tezi rozhodně nemohu přijmout. Je to ale zpravidla typ tvorby, která vyžaduje jistý typ aktivního naslouchání. Je to nabídka, nikoliv nutnost. Umění je vždy přece jistým typem nabídky, výzvou k vytvoření jakéhosi intimního diskursu mezi autorem a vnímatelem. V tomto smyslu doufám, že ideologie umění pro masy jsou minulostí.
V současné době jsme svědky prosazování digitalizace rozhlasu a dochází k postupnému přesunu rozhlasového média na internet a sociální sítě. Z „rozhlasu“ se stává spíše jakýsi brand, který značí „tradici, na kterou se lze spolehnout“, než aby označoval samostatnou technologii. Jakou budoucnost má podle vás rozhlasové vysílání? Co říkáte na nové digitální formáty jako je DAB+? Je analogový FM rozhlas už vyčerpán nebo jde o médium se specifickou hudebností a zvukovými kvalitami?
Myslím, že musíme odlišit technologii rádia jako přenosu zvuku z místa na místo (respektive ustanovení komunikace mezi dvěma či více místy / recipienty) a obsahu, který je tak šířen.
Pokud jde o tu technologii, zcela jistě dojde a vlastně už dochází k její modifikaci. Myslím si ale, že onen koncept rozhlasového vysílání v daném čase má obrovskou výhodu proti „rádiu na přání“ nebo internetovým streamovacím službám – totiž že vyžaduje větší soustředění, napojení se na jistý typ unikátní situace „tady a teď“. V nekonečné záplavě programů, které jsou dnes k dispozici v digitálních archívech, jsme naopak spíš v roli „rychlých surfařů“, kteří střelně konzumují, přeskakují, jen občas skutečně spočinou. Je to vlastně podobné, jako když jdeme do kina, přestože bychom si asi stejný film mohli pustit někde na notebooku. Domnívám se, že bychom neměli ze svého života vytlačit výjimečné okamžiky a že bychom si je měli dopřávat.
Druhou rovinou je ten obsah samotný. Stále více mediálních společností ve světě produkuje (hlavně v oblasti filmu) obsah již pouze pro internetovou distribuci. Asi je to něco, co bude gradovat. Domnívám se ale, že evropský veřejnoprávní koncept má stále v sobě přidané hodnoty, které v tom globálním ryze komerčním prostoru neexistují, anebo jsou minoritní – totiž snahu o budování nemainstreamové kvality, o kurátorský / dramaturgický přístup k vytváření obsahu, který sice musí vnímat zájem posluchače, ale zároveň je vnímá v širším kontextu (kulturním, sociálním, historickém), než jak je tomu v ryze komerčních mediálních projektech po celém světě.
A v tomto smyslu se mi zdá, že kombinace živého vysílání a kurátorské budování digitálního obsahu (s možností zpětného poslechu, vyhledávání v archivu apod.) je obrovskou silou a velkým know-how, s nímž rozhlas jako médium může v dnešní společnosti skvěle existovat.