Blazing Flame, tentokrát s konkretizací Quintet, nahrál své šesté album v bristolské Factory v lednu 2017 z jedné vody načisto, tedy bez jakýchkoli dodatečných změn či dodatků. Jestliže se nabízí porovnání s předchozími kompakty na Leo Records Play High Mountain Top (2013) a Murmuration (2016), nepůjde pouze o proměny v obsazení souboru, nýbrž i o absenci erudovaných hostů. Obsazení: z kolektivu s vročením 2013 zůstali pouze intenzívní vokalista Steve Day, obhospodařující rovněž perkuse, a bubeník Anton Henley, rockově navigující jazzově pojímanou dějovost, z další etapy pak unikátní Peter Evans s pětistrunnými elektrickými houslemi (dříve člen Bird Architects, současně hrající klasický repertoár v Dorian String Quartetu) a balancující kontrabasista Julian Dale (vítěz Huddersfield Contemporary Music Festival´s Young Composers Competition a spoluhráč pianistů Tima Richardse a Raimunda Fernandeze). K nim přibyl hutně kalibrující tenorsaxofonista a basklarinetista Mark Langford (zakládající člen Bristol Music Co-op, spolupracující s Paulem Dunmallem, Dominikem Lashem nebo Andym Sheppardem), a dotvořil tak improvizující soubor, na který by se jakýkoli vokalista mohl spolehnout. Tentokrát chybí ovšem vehementní přínos hostů, z nichž právě Julie Tippetts a Keith Tippett korigovali Dayovo vokalizování a obestírali je fluidem svého do-pojímání předloh. Osm songů na letošním albu (s textíky, jež míní vysvětlit pojetí námětů, ve skutečnosti je však spíše přizatemňují, což může být cílené) tedy vyznívá obnaženěji, protože Dayovu vokálnímu (ob)žalobňování nikdo nečiní přítrž. Ostatně sám vokalista se (řečnicky) táže, zda to, co předvádí, je vůbec zpěv. A odpovídá si v tom smyslu, že prezentuje tento neperfektní svět slovy, která má napsána na papírku (je pochopitelně jejich autorem). Východiskem celého předvádění je tedy prezentátor, kterého můžeme vyznávat pro naprostou osobitost, nebo zamítat, protože nám leze na nervy, a čtveřice perfektních hudebníků, kteří dělají možné i nemožné, co je v jejich silách, aby z alba vytvořili co nejperfektnější zážitek. Což může, ale nemusí být v protikladu.
CD The Set List Shuffle zahajuje víc než sedmiminutový Coal Black Buddha roztikaným rozehráváním, přecházejícím do těkavé namátkovosti hráčů, proznívajícím téměř nábožné hlasové vytržení. Hráči postupně Dayův až výkřikový výkon zroztodivňují, rozhrčovávají a prošpikovávají drobnými sóly, výrazná basa ho vypolstrovává a sax vyparírovává, improvizace navýsost funguje a omamnou drogu hlasu se daří obestřít jak s rozbíhavou roztočností, tak s pádným poswingováním. I Talk To Genius oplývá typickou stížnostní zádrhelností, tak typickou pro Daye a nadsazovanou ještě navíc z plačtivostní svěřovavosti i přes vypjatou zákřičnost až do zuřivosti, naštěstí hudba kolem toho příštipkaří, obrůstá hlas hudebními úponky a rozčtvrcovává do odhybnosti. V Over The Brow of the Green Hill vyvolávají housle spolu s basou pocit rozechvělé touživosti. Což je výzva pro Daye, aby do tématu zabředl se svou naříkavou výmluvností a prezentoval se s co nejrozbědovanější vehemencí; nedovolí totiž, aby ho příhernost nástrojů odstavila a převládla. Připadá mi jako stěžovatel potížista, kterého nic neutne ani nepozastaví, a tak když tentokrát chybí hosté, zůstává na spoluhráčích, aby vyjadřované pocity dokreslovali, alespoň trochu eliminovali jejich vypjatost nebo jim alespoň dávali určité rozhřešení. Ve Specimen Orchid je to znovu basa, která vyvolá napětí, ale Daye nic nezmění, prostě běduje, žaluje, zoufá si a přes pokus houslí vysondovat nad touto rozhořčenou fatálností nějaké východisko, žaloděj se přímo bumerangově vrací do svého zoufalství. Aniž prozkoumávám text, možná aniž ho sám vokalista prezentuje s nějakým rozlišením, zůstává dojem ublíženosti, do které se volky nevolky, s nutkavým harašením a rozklíženě připojují hráči. Rovněž King of the Rain, který ozvláštní porozbíjenost bicích, je pouze další příležitostí pro Daye, aby si postěžoval – na všechno, ať svítí sluníčko nebo prší, jeho dikce, frázování, tón hlasu, jeho vystupňovávání, vše je totožné, změny se nedočkáme. Je však nutno uznat, že takzvaně doprovodní muzikanti s naprostou precizností odhadnou, kdy a jak se mají do děje vmísit, jak celkovou atmosféru ozvláštnit, překlenout, doklínat a snad i proklínat. Podobně – a možná ještě markantněji – Hollow Kiss dotlačí hudebníky k vydusávání, vydřípávání a vykotávání rozpotáceného vokálu, chápou, že ho svým prozvučováním musí ruinovat, a tak je tento odboj (?) nutí hlukovou výhřezností a zábředností dospět ad absurdum, do jakéhosi vágního martýria. Návratem do spíše svěřovací, ztajemňovaně probíravé polohy je pocta (?) Nině Simone, proslulé svou netýkavostí. Přeryvňování hudby s pokrývavým saxem a projasnivě vyvažujícími houslemi zamlouvá zábludnou expresívnost a pózovitost vokálu, ale ve výsledku mu ani nezaprotiřečí. Pretty Shore posiluje přesvědčení, že Dayovu negativistickému projevu nemůže stát v cestě jakýkoli klad a mohu pouze uvítat, jak je tu hlas dopován basklarinetem a podusovaně potrháván bicími. Na tom nic nezmění ani závěrečný Loach Song, který vyhrčí s podmlácením bicích.
Ublíženostní žalmování, nepomíjející potýkavé vzrušení, podtrhované nástrojovým vyrušňováním, reptavé ublíženectví, kochání v žalobnosti, zachvácení trudnomyslností, zaříkavá naříkavost až do bezvýchodna a nekonečný pád, rozkomíraný hudebním povirválováním, tak mi zůstane Day v paměti i po tomto albu. Přitom ty songy mají svůj spád a některé pasáže jsou přímo brilantní. Mohu si pouze opakovat, jak by asi znělo Blazing Flame bez Daye. Ale zároveň přiznávám, že někoho může právě jeho pojetí fascinovat. Možná i léčit stres z tohoto bláznivého světa. Jako plamen, který může sežehnout strázeň.
Naprostým protikladem k předchozí (byť nutkavé?) stereotypnosti je album Tria Now!, zprostředkující vystoupení Live at Nickelsdorfer Konfrontationen 23. 07. 2016. Rakouské festivaly tohoto typu přitahují jak svou intimitou a sepětím hudebníků se stáložárným obecenstvem, přitahovaným k podobným příležitostem jako magnetem, i tím, jak se tu dovedou muzikanti odvázat. Patří k nim i rakouské Trio Now!, sestávající z naprosto sehraných členů, seskupivších se v minulosti při podobných akcích, jako tomu bylo při Jazzatelieru Ulrichsberg. Jsou to altsaxofonistka a občas i vokalistka Tanja Feichtmair, violoncellista Uli Winter a bubeník Fredi Proll a jsou si po dvaceti letech vzájemné známosti blíže než kdykoli předtím.
Autentický záznam koncertu začíná po „prezentaci“ s až cirkusáckou vervou, s útočnou přeskočností, absolutní sehraností a nebombastickou výbojností. Vše je rozjitřené, prodíravě i zadíravě průbojné, kdybych to chtěl přehnat do lapidárnosti, napsal bych, že co tón, to jiná skrumáž, podminovaná bicími. I tady – v The Magic of Now – téměř šestnáctiminutová improvizace vyjevuje veškeré předpoklady tria a naznačuje, co by mohlo přijít/přijde dál. Rumrajové skotačení se střídá s odlehčenou mihotavostí v potichlejších pasážích, ti tři se prosazují vzájemnostně a bez dohadování, naráz se rozbřeskují, naráz poumlkají, přičemž i ztlumované prolongovávání má svoji magickou prodýchanost, srážlivost i zarážlivost, která vzápětí může vytřesknout do rozkochané trousivosti či rozkotávané marnotratnosti. Toto kolísání proměn jak na tobogánu je až hamižně změtené a kolotavě vrdlouhavé, tato hauzírující kolosnost je však plná průvleků a podivnůstek, vírnosti, záskočného zřicování a okamžitého zmrtvýchvstání. Ale v celé té kořistnické ohňostrojnosti můžeme dobře sledovat rozjařeně výmluvný a naznačivý sax, nezahálčivě obalivé cello i třaskavě dynamitné bicí s dělbuchovými dotáčkami. Hrubozrně forzírovaná Proximity, následující po nadšeném ohlasu publika, se zprvu prořezává se zmátoženou zmatečností, prohrouženě zpozadaleka zvýhrůžněnou; jsme najednou svědky zabubaného probroukávání a ponořivé zmatněnosti, zapikolované prutováním bicích, jenže i tady nastane kýžený zvrat a muzikanti vše zhybní do opětovné vřavy a hudrování a hadovité hemživosti. Ani v takové halasivé průsmyčnosti však nehledí tolik na vlastní průnik jako na svornostně triumvirátní záběžnost a souběžnostní proparcelovávání, plné záskučnostních překvápek. Nenáhlené vyhučování a vyhudlávané vytřibování nabídne Susi, jenomže je – jak jinak? – plné protajňovaného výlupkování, jehož škála se pohybuje od ničevoctví do roztřeskování. Na tenounké niti je tu zavěšen množinový efekt potichlého roztajemňování, ve kterém však už je zřejmě skryto předvídání dalšího postupu do vyřícenostního handrkování s klučivou zásmykovostí a s rozprskovaným houžvením. Vše je pojednou náhlivé, prohoupávané do potěšlivého spočívání nebo do candrbálově vytočivého rozvýskání, záleží pouze na vnitřním „povelu“ proměn. Jde o permanentní rozdychťování, odemykovostně průzorné, rozběsilovostně zprekéřované až do výkřičně návalnostní zběsilosti. Co jiného na takovou vysokozdvižnost může navázat, než High Voltage, rozhrouženě rozzmatkovávaná, vzdouvavě zharašovaná s ukřinovanou ranařskostí? Jestliže z této výšky propadneme až do lámankové úkradkovosti a zábředné zahalečnosti (nikoli zahálečnosti!), ověříme si (jako málokde jinde), jak potichlost může být prezentována s vervou i na pokraji prošpetičkovaně odvažované slyšitelnosti. Goood Night Friend mělo být zřejmě pozávěrečným přídavkem „na dobrou noc“, ale naše trojice je i tady v plné parádě se zbystřenou melodičností, naplno a horempádně tu vévodí sax s hybnými bicími, zatímco cello v této navršené sdílnosti zůstává poněkud ve stínu. Končíme neutuchajícím potleskem; myslím, že obecenstvo nickelsdorfských konfrontací by klidně, lépe řečeno s nadšením přivítalo dalších padesát minut koncertování. Bylo to monstrózní vystoupení, je to i monstrózní deska. A muzikanti? Soudím, že si ten večer sami s nadhledem a přehledem užívali. Jako my.
Blazing Flame Quintet: The Set List Shuffle
Trio Now!: Live at Nickelsdorfer Konfrontationen
Leo Records (www.leorecords.com)