Téměř současně vyšlo album Rope (nad)kvarteta Uwe Oberg, Frank Paul Schubert, Wilbert de Joode a Mark Sanders (Red Toucan), o kterém na těchto stránkách byla řeč, a nový přírůstek programu Leo Records Oblengths, nahraný v kölnském Loftu 30. ledna 2014 a vydaný počátkem roku 2016. Co je spojuje, to je nejen kontrabasista Wilbert de Joode, ale i fakt, že jde opět o superskupinu, tentokráte ovšem trio, ve kterém excelují i Achim Kaufmann u klavíru a Frank Gratkowski s altsaxofonem, klarinetem a basklarinetem. V tomto obsazení funguje trojice již asi patnáct let, což by mohlo vést k navyklostní maše, ale opak je pravdou. Ti tři se sobě nepřizpůsobují, zdánlivě si z nich v pěti improvizacích hude každý svou, jenomže ono to do sebe až trojdešně nejenom zapadá, nýbrž zároveň se nějakým niterným způsobem vynásobuje. Vše je tu v neustálém dynamickém pohybu, svíravě, poodhalivě, poklesy i vzryvy přicházejí bez varování, ale všichni se vznášejí na totožném vlnobití, všichni zároveň zaútočňují, zaúhybní se, zatroškaří i se vzrušivě oddají záhalné tajnosnubnosti. Tato bezmezná srostitost platí zejména pro piano a basu, nicméně sax nebo klarinety jejich disputačnímu rozhalnění pravidelně dodávají vrcholení, dovršují jejich zabíravost vytvářením jakési nadstavbové výkřičnosti nebo výštěbetavosti v trojčivost.
Jestliže hned se trojice na počátku více než sedmnáctiminutového Trash Kites bujaře rozehrává a vypadá to, že si tu jeden přes druhého markýrovaně zmatkují, hned shledáváme, že zdánlivá disparátnost má své propojení v totožné chvatnosti. Postačí však, když klavír odťuká proměnu do zachrutosti a potajemnělého lavírování a už vše odsypává s údernými přeskoky, rozemílanými táhlostmi, prubířivou vyvíravostí nebo zaskočivým odpalestrováváním. Děj se probočivostně prohmožďuje, varovně vypeskovává a hlomoždivě eruptivní, přičemž jde o zaskočování, které nemá zaskočit, o třepetavé neladničení, zvukolamné atakování i zacouvávání i propíravé rykotání. Tu převládne pitoreskní klavírování, odklepávavě zaharaší i zazurčí, basa se téměřpřitom či hnedpotom prohlušuje podhlučuje, protáhlivě mamoní, mátožně se sesouvá a drkotavě vybřeskuje. A Gratkowski? Ten nad nimi vyčnívá, vytěsňuje se, vypřimuje, nadsazuje a líčivě lichotí. Prodřímalostně i tajnosnubně.
Rozevírkové provrzávání nebo jinak řečeno otevřdvířkové halabalnění charakterizuje Unaccounted for and inward, které se podběrákově rozrumplovává, všichni tři účastníci se do tématu podbíjivě vehloubávají, přemílají je, přemítají o něm, naznačují předčasné uzavírkování. Vždy znovu počatá melodičnost je propucovávaná, oddalovaná, zpochybněná, na odskočnění reaguje po zapauzírování úderná spěšnost, výbušná sráznost a až žvavá výřečnost. Až do zarážlivosti.
Prodírávané výsmečnostnění dodává punc tématu Anything wooden or oblong, což sleduje popotahované zábludnění a roztěkávané prosvišťování. Vždy jeden z trojice se vyšvihne jako protéžé, druzí jeho výkon obepínají, podtínají, zahrčují nebo popusinkovávají, jenže od určitého okamžiku si popínavě zazádrheluji všichni, přičemž vnímáme zejména, jak se kontrabas rozpoutá do hrčivé brouzdavosti a jak jeho šumlovaná průskočnost dospěje do meditativního prohroužení. Zdá se, jako by všichni vyhledávali neobvyklé oponentury, ale i to se děje s naprosto samozřejmou souherností bez ohledu na potencionální mamonění. Opět je to basa, která udává „šarži“ postupu, svírá i otevírá jeho šance s mátořivou vynořivostí, ale už do jejího paběrkování vjede klavír, aby náladu převedl do rozpustilé shody a do tancechtivé rozmařilosti. Pokračování se vyviklává a s „léčivým“ proklepáváním piana a brumotavým prodrkotáváním basy poletušní až do limbu.
Of time in pieces rozkotává hlubinná basa, protíná se s hybným klavírem, nástroje se piskořivě proškatulkovávají, zarovnávaně, zatěkaně, potísněně i vrkotavě vysoukávají do vyrounávání (nikoli vyrovnávání!), nad přeprškami klavíru odyseuje klarinet do hazardňujícího vroucnění, klavír přejde do vytesávání – a to je právě ten zlomový moment, kdy záleží na každém jednotlivém zazvučnění, kdy se nástroje protýkají, ohrožují, zaskočují, výhrůžňují i vrdlouhají. Po tomto zanášivém potěmkinování přejme odpovědnost vytepávavá basa, vše se pak zaspěchávavě rozhalenkuje, výrušně zbujňuje a nasouvá do probíravé prozpěvnosti.
I No doubt the beginning vytěkává basa za komentování klavíru a nadplouvání saxu, závěr se dostává do samohybného chvatu, až drmolivě vyharašovaného. Vždy nový začátek? Spíše vždy nová návaznost spřízněnosti, rozproudivě zavroubeného rozmachování až do… nezakončení? Děj ustává náhle, jako by si Gratkowski, Kaufmann a de Joode ponechávali šanci na příští pokračování. Jenže to není ještě konec. Po předlouhé pauze vřeštivě zaprekérní dovětkové zaběsnění, které není uvedeno v minutáži CD. Jako by hudebníci chtěli říci: vždycky znovu dokážeme překvapit.
A tak překvapivé, obdivuhodně komplexní a fenomenálně expresívní je celé album Oblengths. Jeho odlišnost od obvyklosti určitě přiláká každého, kdo chce spoluprožívat nové hudební soutěsky.
Achim Kaufmann / Frank Gratkowski / Wilbert de Joode: Oblengths
Leo Records (www.leorecords.com)