Adasiewicz/Erb/Roebke: Yuria’s Dream
Bererberg Trio: Feel Beetrr
Veto Records (https://www.veto-records.ch)
Label Veto Records na sebe již delší dobu upozorňuje soustavným působením na poli improvizované hudby. V jejich edici Exchange bylo zatím vydáno devět alb, a na všech kromě jednoho se podílel švýcarský saxofonista Christoph Erb. Yuria’s Dream je třičtvrtěhodinová improvizace s dvěma chicagskými hudebníky, vibrafonistou Jasonem Adasiewiczem a basistou Jasonem Roebkem. Feel Beetrr je prvním albem Bererberg Tria, kde kromě Erba účinkují Fred Lonberg-Holm na cello a Josh Berman na kornet, opět z Chicaga.
Nedá se říct, že by tímto podobnosti končily. Obě nahrávky jsou do jisté míry amalgamem evropského a amerického přístupu k volné improvizaci; použity jsou tradiční jazzové nástroje, idiomatické hraní se hlásí hlavně k freejazzové tradici, a po celou dobu alba se hudebníci vytrvale brání tematickému, či jakkoliv jinak „standartnímu“ vývoji.
Zvuk Bererberg Tria je ale o poznání různorodější; cellista Fred Lonberg-Holm si zahraje i na kytaru, u které používá celou škálu expresivních možností, od čistého zvuku po pojetí kytary jako „vodiče efektů“. Feel Beetrr je rozděleno do sedmi kratších skladeb, která dostávají jména v různých jazycích, a celkový dojem je mnohem frenetičtější a příjemně roztěkaný. Yuria’s Dream ale v souladu se svým pseudo-programovým názvem plyne mnohem snovějším tempem, Christoph Erb tu ke svému nástroji přistupuje mnohem pokorněji. Pomalu prozkoumává zvukové plochy basklarinetu, prochází všemi možnými kombinacemi tzv. multiphonics, kdy znějí dvě noty zároveň a zároveň je zvuk mnohem zastřený ale o poznání dřevitější, zato však vyniknou různé akusticko-fyzikální jevy, jako je „beating“, tedy nově vzniklá oscilace která je výsledkem dvou tónů s podobnou výškou.
Obě nahrávky však poněkud trpí svou formou. Hlavně Yuria’s Dream je natolik nepřehledná, že se koncentrovaný poslech stává trochu vytrvalostním výkonem. Absence jakékoliv segmentace do stop či alespoň větších sekcí připravují posluchači, který je dnes stále častěji zvyklý přijímat spíše fragmenty a vyjmuté části, nečekané potíže. Při naprostém přijmutí všech paradigmatických – a ironicky vlastně i stylových – vlastností se však může deska stát fascinujícím úkazem hudebníků, kteří improvizují opravdu volně, vlastně s minimálním množstvím materiálů, a spíše v plochách než v momentech.
Feel Beetrr se i díky větším variacím v dynamičnosti a saturaci hudebního materiálu může na první poslech zavděčit trochu víc, ale některé pasáže mohou působit poněkud vyčpěle, bez nápadu; jednoduše kvantifikovatelná hudební gesta se stavějí do poměrně přehledných vztahů mezi jednotlivými plochami. Je zajímavé, jak často se takové duality objevují nejen ve hře mezi muzikanty, ale i v rámci sólového projevu nebo vedoucího diskurzu jednoho z účinkujících.
Obě desky vzniklé ze švýcarsko-americké spolupráce prezentují opravdu ryzí volnou improvizaci, která nepoužívá žádné triky, stylové vybočení, multimediální poutavost či vokální a textové hříčky. Díky tomuto jsou alba poněkud těžce přístupná, a i v rámci komunity sledující alternativní hudbu tak v tuto chvíli patří velmi vyhraněnému publiku. Po proniknutí se však objeví pětice hudebníků s obrovskou disciplínou, schopnostmi a extrémně vyvinutým abstraktně-hudebním myšlením.
