Možná jste někdy viděli onen pateticky působivý film Anima Mundi od Godfreye Reggia, který stříhal Miroslav Janek a který je doprovázený ještě o něco patetičtější hudbou Philla Glasse. Vznikl před čtvrt stoletím (v roce 1992) a byl financován zlatnickou firmou Bulgari pro nadaci World Wild Fund. Vznikl s cílem osloviti diváka a poukázati na provázanost našeho lidského světa s přírodou obecně. Především na zázračnost života zvířat, vnímaného jako plavná sugestivní rytmická a organická biotická podívaná. Krátký film otvírá po titulcích magickými záběry očí šelmy a dramaticky rozvichřených ubíhajících mračen.
Na youtube ovšem začínala moje verze Anima Mundi určitě zcela náhodou reklamním spotem na nový model Volva, kde vidím posedávat jugoslávského fotbalistu Ibrahimoviće, žijícího ve Švédsku. Reklamu na internetu můžete po nějaké chvilce „přeskočit“, což je výhoda tekutého jinak nelineárního média. Strategie reklamy je nastavená tak, aby vtíravým obrazům bylo dopřáno alespoň několik vteřin, aby měly čas proniknout jako virus očima do našich povědomí: Ano, vždyť ta eroticky svalnatá tetovaná nahá záda animálního atleta a chladně se lesknoucí síla dokonalého stroje, svištícího opuštěnou, setmělou, či naopak sluncem ozářenou krajinou mají tolik společného! Dokonce snad i se mnou! Tak důvěřuj, hraj tu hru s námi! Nechápeš? To je přece jediná tvoje naděje, tvoje vykoupení. Ty nicko! Můžeš se chvíli dívat na digitálně anilínově přibarvené scenérie s dramatickými oblaky a čirou vodou, na všechny ty bezhlučně plavoucí pneumatiky antracitových limuzín, které si stejně nikdy nekoupíš. Budeš se ale cítit chvíli dobře, vědět, že jsi součástí té zázračné Planety Země, té pneumatické geo-duše. Toho Anima Mundi, kde všechno plyne podle choreografie multinacionálního programátora za nějakou 10K kamerou, nebo rovnou ovládajícího 4D software na VR i RV.
Ti, nebo to, co za reklamním aparátem stojí, nepočítají s 90 procenty hladových očí, dívajících se tři sekundy do patetických obrazů a omývaných penetračními zvuky. Volvo je prostě produkt pro vyvolené, pro movitou třídu. Ale nám všem prodávají systém virtuálních rozkoší spektáklu. Svět kde my – zástupní pseudodiváci – vždycky trčíme před sklem výkladní skříně. Někde ve špinavém, poplivaném, stísněném, zakouřeném, toxickém, nebezpečném provizoriu setmělé, zapadlé ulice, v provizoriu bezútěšného bytu a obtěžkáni schránkou ochablého zpoceného těla bez dostatečné dávky deodorantů. Odtamtud zíráme do plochy smart tabletů a monitorů inteligentnějších, než jsme my, za nimiž plyne nepřetržitý, napínavý, zázračný, k popukání vtipný, šíleně sexy, hustý, hrůzný, dojímavý proud reklam, umění, prefabrikované zábavy, digitálního kapitálu, post-politiky, přírodních krás a života zvířat.
Po nějaké době ztratíme sílu a schopnost skákat. „Přeskakovat“ reklamu. Ztrácíme sílu orientace a rozlišení, kde končí reklama a kde začínají obrazy, na které jsme se chtěli podívat, kde zní hudba, kterou jsme chtěli poslouchat, kde vězí hledaná „informace“. Nevíme už, kde se sami transformujeme v informaci, v data, které hledá někdo jiný za sklem monitoru. Ten, kdo se dívá, sám neviděn do našich přivřených krátkozrakých a unavených očí.
Film Anima Mundi vznikl v době, kdy vědecké poznatky a představy o ohrožení životního prostředí nepronikaly zdaleka tak intenzivně do masových médií jako dnes. Humanista a reverend Reggio určitě přispěl sérií Quatchi (s níž pronikl na veřejnost už v roce 1982) k povědomí, že se s naší planetou něco „divného“ děje. Anima Mundi na rozdíl od ostatních děl série poukazovala na krásu mimolidského světa, na zázračnou diverzitu biologických druhů. Na různorodost a provázanost zpětných vazeb, kterou lidská techno-civilizace nejspíš negativně ovlivňuje. Sociální biolog Edward O. Wilson v knize The Meaning of Human Existence dokonce tvrdí, že lidstvo přispělo k začátku epochy šestého velkého vymírání, že směřujeme k době „velkého osamění“. Že díky našim instinktivním potřebám hromadit majetek a nesmyslně se rozmnožovat zabíráme víc a víc nik dalším biologickým druhům – mimo bakterie a viry. Zatím to spíš vypadá, že naše epocha je časem „velkého ohrožení“. Že podíl druhů vymřelých za posledních 500 let se pohybuje maximálně v jednotkách procent. Zatím lze náš antropocenický seriál jen těžko srovnat s masovými vymíráními v geologické historii Země, při nichž zmizelo víc než 75 procent všech druhů. Ale pravda je, že současná rychlost vymírání je vyšší, než byla v „předlidských“ nebo před-technologických časech. Kdyby ovšem současné vymírání pokračovalo stejnou rychlostí jako dosud, dojde ke skutečnému hromadnému vymíráním nejspíš během desítek, stovek až tisíců let. Hmmm.
Zpět k Anima Mundi: Hegel tvrdil, že pokud se lidé z dějin nepoučí, budou odsouzeni k tomu, že je budou muset znovu prožívat. A historici si povšimli skutečnosti, že umění někdy zhodnocuje fenomény a procesy, které jsou ve skutečnosti dosud latentní, neboli ukryté. Že divočina byla objevena, vzývána a opěvována romantiky v době, kdy z evropské nebo severoamerické krajiny mizely její poslední relikty. National Geographic proměnil plantu Země v bedekr barevných fotografií exotických míst, jejichž skutečná exotičnost rychle zvadala pod tlakem masového turismu a globálního obchodu. A internet a aplikace Google Earth přiblížily nepředstavitelnou variabilitu a rozlohu Země do okna vašeho prohlížeče v období, kdy se tato může proměnit v relativní pustinu, srovnáme-li to s nedávnou minulostí. Kdy se stane, že ten vytůněný a kolorovaný theater mundi venku ztichne, zešediví a jeho barevnost a bohatá morfologie a vrstevnatost se přestěhuje do terabajtů digitálních databank, pípajících uvnitř kroužících satelitů kolem Země.
Biofonie je termín, s nímž přišel americký zvukový ekolog Bernie Krause, umělec a vědec, který je vedle Chrise Watsona patrně nejpozoruhodnějším autorem, zabývajícím se akustickým prostředím a zvukovými krajinami. Biofonie studuje kolektivní akustické projevy, vydávané všemi organismy, které jsou schopny vydávat zvuk v určitém prostředí a v určitém časovém úseku, včetně hlasových projevů zvířat. Antropofonie je termín, které navrhl naopak Krauseho kolega Stuart Gage. Jde o nauku, popisující a studující všechny akustické projevy spojené s lidmi jako se zvířecím druhem. Krause, který nahrává zvuk světa přes 40 let a jehož archiv obsahuje přes 5000 hodin terénních nahrávek z celého světa, v rozhovorech opakovaně upozorňuje, že co se děje kolem nás, včetně projevů klimatické změny, lze nejen vidět, cítit, měřit, ale logicky i slyšet. Ukazuje to na komparaci svých nahrávek z Sugarloaf Ridge State Park v Kalifornii, kam chodí od roku 1994.
Spektrální analýza zvuku jasně dokazuje, jak se biofonie této krajiny za dvacet let změnila, stala se chudší, plošší. Ptáci tam stále jsou, ale jejich hlasové projevy jsou jiné, i když v přírodní rezervaci k přímému kontaktu s lidmi nedochází.
Čtenář si řekne: ale v přírodě se přece všechno neustále mění. Něco prostě mizí, něco nového se rodí. A že se k těm dynamickým změnám dochází teď rychleji než dřív? Však je to dobře, změna je život a my máme dnes naopak výhodu, že jsme nejen svědky procesů, ale můžeme do nich sami zasahovat, nejsme jen pasivními objekty vesmírných sil! Aha! Je to staré dobré geoinženýrství, Breakthrough Institut a prométeismus!
Dokonce vědeckým faktem je, že antropofonie je na postupu a biofonie se celkově mění. Ptáci možná méně zpívají, žáby méně kvákají, kytovci si méně povídají na dálku. Ale jen si poslechněte, co hudby a jiného kraválu za posledních 100 let lidé vyprodukovali, co všechno napsali, zahráli a nahráli? To bohatství! Ta patetická mega-tera-nedokončená symfonie, jejíž jsme hrdými autory, která se každodenně exponenciálně rozrůstá? A co teprve geofonie? Podzemní nukleární výbuchy, tornáda, hurikány, cyklony, tající ledovce, sesouvající se kamenná pole v Himalájích, suchem praskající půda v Indii? Všechny ty báječné povodně a záplavy? To všechno také přece nějak zní! A také skvěle – minimálně jako třeba troubící stádo slonů. A jak cool by teprve byl záznam řachy, až někam do té pustiny práskne nový tunguzský meteorit?
Při vší předstírané otrlosti věřím, že to nebude dřív, než si my nahrávači zvuků a pořizovači obrázků a videí uděláme konečně pořádek v našich digitálních archivech a publikujeme je. Dneska konečně trochu prší, takže se mi lehce ulevilo, že dýně přežijí. Ostatně: všimli jste si taky, že díky suchu letos nevylezli ti odporní portugalští slimáci?
Výstavu věnovanou dílu Bernieho Krause otevírají v červenci v Paříži – Velký zvířecí orchestr v Nadaci Cartier.
Tento text je naopak věnován Siru Davidu Attenboroughovi k devadesátým narozeninám.