Prvních třináct vteřin skladby Piel slyšíme jen bezeslovné broukání hlasu v poloze, kde nezní ani jako mužský, ani jako ženský. Poté jej začnou doprovázet dlouhé tóny přelévající se od za uši tahající zpětné vazby do hladivé syntetické prodlevy. Hlas pak začíná zpívat o odkládání či stahování své „včerejší kůže“ a pomalu se přesouvá do rejstříku sice zřetelně mužského, ale stále chvějivého a křehkého. Tak se otevírá nahrávka venezuelského hudebníka Alejandra Ghersiho, známého především pod značkou Arca. V roce 2014 debutoval s deskou Xen, o rok později nadchl kritiku albem Mutant, na němž představil originální podobu (skoro)taneční hudby poskládané z neustále se proměňujících zvuků, jejichž hlučnost a industriální charakter nebyly na překážku emocionalitě. Aktuální eponymní album se od obou předchozích odlišuje především tím, že staví v první řadě na zpěvu, který Alejandro naposledy použil kolem roku 2008, když jako teenager produkoval elektropopové písně pod pseudonymem Nuuro.
Vokální party včetně textů vznikaly údajně zcela improvizovaně a v celkovém mixu stojí hezky v popředí, jen málo dotčené elektronickými efekty. Střídavě v nich probleskují ozvěny zpěvu kastrátů z barokních italských oper, latinskoamerického sentimentálního popu i novoromantiků 80. let. Alejandro Ghersi v rozhovoru zmínil, že zásadní impuls k soustředění na vlastní hlas přišel od zpěvačky Björk, s níž spolupracoval na její desce Vulnicura. Texty ve španělštině se točí kolem nešťastné lásky, utrpení a násilí, které láska může přinášet. Tato témata nejsou ovšem předkládána lítostivě a v negativním světle. Spíše se snaží najít skrze smutek a bolest cestu k něčemu krásnému. Je to ale poezie krátkých nesouvislých vět a obrazů, takže i těm, kdo španělštinou vládnou, zbývá spousta prostoru k domýšlení a propojování.
Čistota hlasu kontrastuje s ostatními zvuky, které jsou naopak skrznaskrz zprocesovány a mnohonásobně navrstveny. Důležitou roli má jejich nejrůznější ohýbání, takže hudba nepůsobí jako pevný monolit, ale spíše jako chemikálie, která je po vylití ze zkumavky vysoce nestabilní a neustále mění skupenství. Tóny jsou rozlaďovány, rytmy rozbíjeny na nepravidelné střepy, ale jejich energie zůstává zachována. Místo setrvalého tahu jsme smýkáni mezi gradacemi a zklidněními. Také forma skladeb působí improvizovaně, jen málo se pracuje s opakováním a písně často končí překvapivě ve chvíli, kdy někdo jiný by přidal třeba refrén navíc. Je to ale právě cit pro ten správný okamžik k ukončení, co výsledku dává takovou naléhavost.
Náladu desky Mutant připomínají energičtější instrumentální tracky Castration a Whip, v níž je titulní zvuk biče také výjimečným případem zvuku s rozpoznatelným původem. Skoro popovou atmosféru má Desafío s poměrně pravidelným houpavým rytmem, výrazným – byť fragmentárním – refrénem. Píseň Coraje je vlastně rozvolněnou baladou, jen místo klavíru zpěv doprovázejí těžko popsatelné zkreslené tóny. Ovšem ze stylu doprovodu je cítit, že vznikal spontánním hledáním na klávesách a mohl by znít dobře i s běžným klavírem, nad nímž si hlas stýská, že „nezbývá nic než ticho a kouř.“ Podobně laděné jsou i dva závěrečné pomalé kusy – Miel a instrumentální Child – v nichž se navíc ukazuje, že Arca má hudební představivost podloženou klasickým vzděláním, takže jeho preludování připomíná klavírní díla pozdních romantiků 19. století.
Arca španělsky znamená archu nebo schránku, kterou lze plnit různými obsahy, dávat jí různé identity. A zkoumání identit, které se v jedné osobě potkávají, je pro Ghersiho dle rozhovorů důležitou motivací. Identity, které nejsou fixované, ale proměňují se. Nestabilita zvuků a rytmů, stejně jako zpěv v polohách, kde si nejsme jistí, slyšíme-li muže, či ženu, balancování mezi tanečními rytmy a pomalými baladami – to je na Arcově nové hudbě to nejdůležitější. Je to nejistota umělecky zachycená způsobem, pro nějž se těžko hledá srovnání. Stejně jako ne-pohlavní hlas Anohni (dříve Anthonyho) může být pro někoho iritující, může pro někoho Arca rozevírat své nitro až příliš bezprostředně. Romantický sebezpyt dokáže být otravný, zde je s ním ale spojena nebývalá hudební invence. Poté, co Arca na předchozí nahrávce našel vlastní styl neodkazující k historii nebo konkrétním žánrům, dokázal na novém albu zároveň uchovat jeho hlavní rysy a přitom ho přetavit v cosi docela jiného.
Arca: Arca
XL Recordings (https://www.xlrecordings.com)