„Kde se tu vzal ten Haydn?“ zavířila v hlavě otázka při prvním zběžném poslechu zatím posledního alba ansámblu Prague Modern. Překvapení bylo zbytečné – nebyl to Haydn, ale Arnold Schönberg, jehož smyčcový sextet Verklärte Nacht (Zjasněná noc) se vmáčkl mezi komorní a klavírní skladby Pierra Bouleze. Schönbergova předatonální skladba získala díky Boulezovým kompozicím kontext, který jako bodovým reflektorem ostře nasvítil její klasické aspekty. Kromě toho, že tento hudební „krok zpět“ perfektně funguje, má v sobě i velký kus didaktického potenciálu a především logiku.
Soubor Prague Modern vedený houslistou Davidem Danelem, dirigent Pascal Gallois a klavírista Dimitri Vassilakis natočili vlastně úplně klasické album. Jedná se o hudbu autorů již nežijících a jednoznačně etablovaných. Nic na tom nemění ani fakt, že Pierre Boulez zemřel teprve před dvěma lety, takže si na svoje pevnější usazení v dějinách hudby bude nejspíš muset ještě nějaký čas počkat – jeho působení na scéně je přece jen pořád příliš čerstvé. Je ale fakt, že Prague Modern k zařazení Boulezovy práce do delších souvislostí udělal svým albem jeden z praktických kroků.
Pierre Boulez a Arnold Schönberg jsou dvě ikony hudby 20. století, které mají mnoho společného a Boulez ostatně svým totálním serialismem na Schönbergovu techniku dvanáctitónových řad přímo navazoval. Zařazení jejich skladeb na jedno album tedy dává smysl a nabízí se zcela samozřejmě. Úplně samozřejmé ale není vzít komorní a klavírní kompozice z Boulezova středního až pozdního období a zkonfrontovat je se Schönbergem, který ke svým zásadním hudebním objevům teprve směřoval.
Pierra Bouleze na albu reprezentují skladby Dérive 1 pro šest nástrojů (1984), Klavírní sonáta č. 3 (1958) a rovněž klavírní Fragment d’une ébauche (Fragment skici, 1987). Schönbergova Verklärte Nacht (1899) je zařazená mezi dvě kompozice pro klavír. Už střídání sextet – klavír – sextet – klavír jako by naznačovalo něco systematického, co je obsaženo v samotné hudbě.
Schönberg se v sextetu Verklärte Nacht ještě projevuje jako velký pozdní romantik vyhlížející opatrně expresionismus. Programní kompozice vznikla na motivy stejnojmenné básně Richarda Dehmela: žena se v ní přiznává svému milenci, že je těhotná s jiným mužem, milenec jí odpouští a ještě nenarozené dítě přijímá za své (lehká paralela s Její pastorkyňou je jistě zcela náhodná, byť i doba vzniku odpovídá). Zpracování je i v komorním obsazení wagnerovsky exaltované, ale za bouří velkých citů se skrývá brahmsovsky důsledná práce s hudebními tématy. A v té je také jádro souvislosti s Boulezem a jeho kompozicemi.
Schönbergova Verklärte Nacht ještě pevně vězí ve své době a hodně se ohlíží k velkým zdrojům minulosti, kterých se Schönberg nezříkal ani ve svých pozdních letech. O to víc ale jeho sextet připomíná, jak jsou hudební dějiny mnohem víc otázkou kontinuity než revolucí. Verklärte Nacht odvozuje svá témata jedno z druhého, pracuje s nimi „vývojářským“ způsobem – ten ale Schönberg oceňoval právě na Brahmsovi, sám jej později při práci s dvanáctitónovými řadami ještě rozvinul a položil tak základy i pro boulezovský serialismus. Naznačená linie není ve skutečnosti zdaleka tak přímá, ale základní kotevní body sedí.
Boulezova Dérive 1 se k práci metodou odvozování hlásí už svým názvem. Vedoucí úlohu v sextetu má klavír, který se potom osamostatní v dalších Boulezových skladbách na albu. Klavírista Dimitri Vassilakis hrával Dérive 1 i pod Boulezovým vedením a jeho účast dodává albu punc autenticity. Podobně je tomu také u Pascala Galloise, který s Boulezem spolupracoval řadu let a má s jeho hudbou i interpretačním stylem přímou a silnou zkušenost. Gallois na albu řídí provedení obou sextetů.
V Dérive 1 se ke klavíru přidávají housle (David Danel), violoncello (Balázs Adorján), flétna (Daniel Havel), klarinet (Hanuš Axmann) a vibrafon (Oleg Sokolov). Provedení je skutečně boulezovsky precizní a přesné, respektující poněkud strojový charakter Boulezových kompozic. Preciznost provedení se nevytrácí ani ze Schönbergovy Verklärte Nacht, jejíž překypující city promlouvají opět spíš z kompozice samotné než z rozvibrovaného provedení. Smyčcový sextet ansámblu Prague Modern hraje ve složení Roman Hranička a David Danel (housle), Martin Stupka a Ondřej Martinovský (violy), Jan Zvěřina a Štěpán Drtina (violoncella).
Album uzavírá klavírní Fragment d’une ébauche, který Pierre Boulez věnoval v roce 1987 Jean-Marie Lehnovi k udělení Nobelovy ceny za chemii. Jedná se skutečně o „fragment skici“, dosud nevydaný a bez opusového čísla – a na albu Prague Modern je také poprvé nahraný. Půminutová minikompozice jen proletí po klaviatuře a tvoří epilog za propletenými vztahy mezi hudbou dvou autorů, z nichž každý ve své době definoval a v mnohém i personifikoval hudební modernu.
Arnold Schönberg / Pierre Boulez. Pascal Gallois Conducts Prague Modern.
Stradivarius (https://www.stradivarius.it/scheda.php?ID=801157037088499)