Poněkud mě to album napřed zmátlo: Homage to Paul Bley s jedenácti kompozicemi Arriga Cappellettiho, s jednou od Andrewa Hilla a s dvojskladbou od Thelonia Monka, od Paula Bleye ani notička. Ale pak jsem pochopil, že klavíristovi Cappellettimu nešlo o přejímání a eventuální variování Bleyova díla; chtěl mu vzdát poctu, připomenout ho nejenom vstupní skladbou, stejnojmennou s pojmenováním alba, ale přístupem k hudbě. On sám totiž vyznává nikoliv nepodobnou spirituální jednoduchost, intenzívní, a proto vlastně zdánlivou, on sám se zpěčuje módnímu manýrismu, ale i přehánění. A aby byl Bleyovi hodně blízko, vybral si za své průvodce kontrabasistu Furia Di Castriho a hráče na bicí Bruce Ditmase – právě proto, že oba s Bleyem hráli.
A hned od počátku vnímáme Cappellettiho melodickou a zároveň výraznou hru, v jejímž pozadí (ne upozadění) slyšíme Ditmasovo podmalovávání bicími a vroubení Di Castriho basy. Celé album je prodýcháváno rozehráváním každé skladby, vzbuzujícím tu nevzrušivou procítěnost, tu atmosféru pohody nebo produmanosti (nikoli vydumanosti). Avšak po těchto rozehrávkách se děj jednotlivých témat (od Changes po Durate) vypravěčsky rozvíjí, oceňujeme perfektní souhru tria, zdánlivě obdobnou, ve skutečnosti nuancovanou, procítěnou, vyváženou, nicméně bez výraznějších excesů. Vše se odehrává v mezích přívětivosti, nikdo tu nepřehání, ale všichni mají dostatečný prostor pro nehalasivé sólování, do něhož se v pravý čas prolnou ostatní a dialogizují, jde prostě o trojčlenku precíznosti, bezprostředního a rovnocenostního přimykání k ústřednímu motivu i jeho rozvíjení, jednoznačného směřování bez zábran, úhybů a nadbytečných odboček. Samozřejmě některé kompozice mají svá ozvláštnění, tak Breaks jsou hodně vypravěčské, s (ú)chvatnými pasážemi, plnými rytmu, Bluesy v souladu s názvem očividně zapošívají bluesové zatanečnění, Changes smrštnostně sestavují z útržků puzlovostní celek, Monk’s Fantasy s uvolněnou potichlostí domonkovávají Monka. Ano: Monkova melanž (Pannonica & Crepuscule with Nellie) je sice prozvučivě nabíravá a protryskávaná, ale kupodivu nemá onu typicky monkovskou uvolněnou ležérnost či balamutivost, i když k ní občas spěje zaimprovizování basy za podpory bicích. Právě dumavost basy, perlení klavíru a přehrnování bicích jsou nepřeslechnutelné a jejich středobodem jsou Hillovy Ashes, plné lahodného rozevlátí, lahodící výzevnosti i zamyšlené průzračnosti. Zasuťování i vyharašování jsou zase příznačné pro Durate, hnízdově prozkoumávané i dohasínavě potemňované dosmyčcováváním kontrabasu. Celek je pak spíše lyrizovaně povlovně a vytříbeně než rytmizovaně dotangován. Určitá celistvost atmosféry alba, do níž je zakomponován i Monk, by mohla vést k jeho nivelizaci, avšak sehranost tria je z tohoto nebezpečí spolehlivě vymaňuje.
Cappellettiho známe nejen z Leo Records (například Metamorphosis s Massariou, Stranierim a Manerim, 2011), ale i z Tzadiku (Le Stagioni del Commissario Ricciardi (s Acoustic Triem, 2013) a z dalších příležitostí, Di Castriho najdeme na Bleyově Chaosu (Soul Note, 1998), můžeme si zpřítomnit třeba Ditmasovo album What If (Postcards, 1995), ale vyjmenovávání by nás zavedlo mnohem dál. Timto polovýčtem nebo čtvrtvýčtem chci pouze potvrdit, co jsem už uvedl: všichni tři nejen mistrně ovládají své nástroje, ale také dovedou vyvolat (a udržet) neopakovatelnou atmosféru. I proto nás jejich projev na Homage to Paul Bley zaujme.
Arrigo Cappelletti / Furio Di Castri / Bruce Ditmas: Homage to Paul Bley
Leo Records