Bob Drake: Bob´s Drive-in

  

Bob Drake: Bob´s Drive-in

ReR Megacorp (www.rermegacorp.com)

 

Multiinstrumentalista Bob Drake začal svou hudební kariéru v sedmdesátých letech minulého století na denverské undergroundové scéně a byl zakládajícím členem souborů Thinking Plague a Hail. Na počátku devadesátých let přesídlil do Los Angeles, kde se etabloval jako všestranný zvukový inženýr a pracoval s tak rozdílnými umělci jako jsou Ice Cube či Shriley MacLaine. Dodnes má za sebou v této pozici na kontě přes sto alb. Podepsal se také na remasterech klasických alb Art Bears, Henry Cow a mnoha dalších.  Významnou roli pro něj hrálo setkání s bubeníkem Davem Kermanem, s nímž působil mimo jiné v jeho kapele 5UU´s.  V roce 1994 se přestěhoval do Francie, kde ve svém vlastním studiu vytvořil  v průběhu let 2010 a 2011 také svůj nejnovější sólový počin Bob´s Drive-in. Najdeme na něm opravdu bohaté menu, v němž se mísí prvky prazvláštního country, poetika pozdních Beatles či Beach Boys, písňová forma ve stylu Rock In Opposition, ale i ozvuky artrocku yesovského typu a ledacos dalšího.

CD má pomyslně dvě strany.  Prvních čtrnáct tracků nahrál Bob skutečně zcela sám. Jsou to komplikované, a přitom zcela vzdušné písně plné nenápadných zvratů, odboček, ale i nekolovrátkových chytlavých refrénů. V textech se snoubí něžná lyrika s dětskou fantazií a hravostí. Najdeme tu tak rekreačního průvodce po Sluneční soustavě, příběhy méně známých objevitelů Arktidy, úvahu nad tajným životem koček, oslavu pozoruhodného mývala nebo třeba popis slunečného dne v Nairobi. Zvláštní kapitolu pak tvoří skladba Swimming Pool, jejíž slova  a tempo dal Bob na svůj blog a vybídl účastníky, aby ji nazpívali dle svého. Výsledek pak složil z příspěvků dvanácti respondentů, z nichž tu každý má ve finále jeden verš. Ty však Bob prokládá vlastním zpěvem. Překvapivě působí celek zcela organicky a naopak to přidává na celkové barevnosti songu. Protagonista ovšem dokáže čarovat i se svým vlastním hlasem, který mnohdy zmnohonásobuje, a cítí se v kramflecích ve vyšších i nižších polohách.

Základní partitury bez aranží poslal Bob posléze i svým spolupracovníkům – již zmiňovanému Daveovi Kermanovi,  britskému kytaristovi íránského původu Kavusovi Torabimu (mimo jiné členovi formace Guapo) a Davidu Campbellovi, který se proslavil zejména coby skladatel pro kanadské filmy a televizní snímky, ale dokáže napsat i symfonie či smyčcové kvartety; ten se ujal pro tuto příležitost postu baskytaristy.  Všichni se posléze sešli v Bobově studiu a po týdnu zkoušení předvedli jedenáct kousků naživo pro své přátele. Tyto verze, které tvoří onu „druhou stranu“, jsou mnohem syrovější a řekněme countrybluesovější, ale mají svůj specifický šmrnc. Přesto jsou originální aranžmá výrazně zajímavější, byť na nich Drake nepoužívá žádné technické hejble a samply, ale čistě vrství jednotlivé stopy na sebe.  Nebo spíš právě díky této „jednoduché“ metodě, která je mu vlastní, vyniká Bobův zvukařský um ještě výrazněji a přirozeněji.

Za zvláštní zmínku stojí vnitřní obal alba, který přesně vystihuje esprit celého díla a je pojat formou jídelního lístku, na němž jsou dokonce mastné skvrny. Mimochodem právě živé nahrávky jsou v kategorii dezerty, což je zcela výstižné.