Petr Slabý

Duchovní jazz se sociologickými aspekty.

Minimalistické jazzové abstrakce, bigband á la Miles Davis a melodie kořeněné elektronikou.

Dvě nová alba čelních představitelů německé volné improvizace.

Zpěvačka, bubeník, snová atmosféra.

Pro německou trumpetistku Birgit Ulher je typické několik věcí. Jako vystudovaná výtvarnice se začasté nechává inspirovat vizuálnem, těžištěm její tvorby je práce v duetech a v neposlední řadě koření svá díla ornamenty vytvářenými na rádio, mikrofon a různé objekty.

Hudba Andrease Willerse je postvena na neustálých překvapeních, sám ji nazývá "ground music" a snaží se v ní rozvíjet současný jazyk evropského jazzu.

Osnovatel Leo Records, Leo Feigin, sází ve své vydavatelské činnosti povětšinou na osvědčená jména, ale občas představí i nová uskupení. Mezi ty patří v letošní červnové kolekci španělské trio, které tvoří kontrabasista Baldo Martinez, hráč na flétnu, pikolu a saxofony Juan Saiz a bubenice Lucia Martinez.

Takové to avantgardní břinkání, vlastně podobné sólovým výletům Filipa Topola.

Kytara má v konvenční hudbě (ať už klasické, popové, rockové nebo jazzové, folkové apod.) určitou ikonickou roli, která je však do značné míry svázána s jistými klišé a danými postupy, jež je schopna sice invenčně rozvíjet, ale přece jen je jimi svázána. V jiné hudbě tomu však může být jinak, což dokazují například následující alba, kde jsou kytary výhradními nástroji.

V případě bubeníka by se zdálo logické napsat: jak udával rytmus. Sean Baxter ovšem na svou soupravu a všechno přídavné harampádí skutečně spíše kouzlil roztodivné zvuky, které byly všeobjímající opěrkou i infrastrukturou. On sám to nazýval texturou. Od 16. března letošního roku je ovšem součástí textury celkového všehomíra. V lednu přitom oslavil teprve abrahámoviny.