- Inzerce -

Nové kódování The Remote Viewers

Uměle vytvářená hudba a špikování šumovými a perkusivními prvky.

Podoby kapely The Remote Viewers se od vydání jejich prvotiny v roce 1998 různě proměňovaly a jedinými stálicemi jsou zde saxofonisté David Petts (také autor většiny repertoáru) a Adrian Northover. V poslední době jim pak byl třetím do kolegia basista John Edwards, který se více či méně podílel také na celkovém zvukovém designu včetně mixu a masteringu.

Předposlední dílo Let The City Sleep je však v diskografii The Remote Viewers skutečně výlučné. Nejdříve jako obvykle napsal Petts partitury, ale tentokrát je předal Edwardsovi, jenž je přearanžoval, předělal a realizoval sám za pomoci virtuálních nástrojů, elektroniky a nalezených zvuků. Někdy je až trochu zatěžko uvěřit, že tam opravdu nehrají klasické nástroje, i když pokud tuto skutečnost víte, určitá syntetičnost je tu lehce znát. To se ovšem začasté ztrácí v rozmanitých sonických gejšleních.

Hned úvodní skladba The Moviegoer má charakter dramatické zvukové koláže s počátečním přelaďováním rádia, troubením aut a dalších šumů, do nichž se posléze prolnou náznaky tajemných „filmových“ melodií s běhavým „pianem“, přerušované pazvukovými šlehy. V The Guest máte zase pocit, že je hlavní téma hráno na jakousi zvonkohru či xylofon a mísí se do něj úryvky hlasů. Převážně abstraktní jsou pak Falling Beams se zakódovanou morseovkou a zadrhávanými škrky či titulní skladba s elektronickým praskáním a mlaskáním, hlukovými poryvy, dalšími úsečnými promluvami a opět střípky „filmových“ melodií. V Sigh-Seeing The Ruins (part 1) naopak jakoby hraje prim piano a metalofon a v závěrečné Porch View se z ladění vln vyloupnou až vážnohudební smyčce a vznikne tak jakási šumová parasymfonie. Celé album je pak proloženo sólovými výstupy jednotlivých hráčů včetně někdejších opor TRW – saxofonistek Caroline Kraabel a Sue Lynch. Posledně jmenovaná exceluje expresivním pištěním i zjemnělými táhlými tóny či poštěkáváním a cvrlikáním. Kraabel se rozhodla natočit svůj part pod železničním mostem, což vytváří krásně echovaný zvuk a z tichého pofukování se zde občas zvedme až paraparníkové troubení. Northover zase nahrával ve svém tajném kamenném bunkru a ve své etudě se omezuje spíše na pofuky a vzdechy. Naopak Petts to rozbaluje v dvouminutovém skeči s plnou vehemencí. Edwardsova seance rozhodně nepřipomíná kontrabasovou exhibici a je průzračná i rozkolísaná v neobvyklém souznění.

Zatím posledním opusem The Remote Viewers je 3CD The Remote Code nahrané v září, listopadu a prosinci 2020 v londýnském klubu Iklectic. Každý disk tu má svou zvláštní estetiku. První začíná sice v pozvolné skladbě The Confession částečně jako klasičtí The Remotev Viwers z dřívějších dob, ale záhy se vše začne prokládat či podmalovávat nejrůznějšími perkusemi a posléze i umnými šumy. Typické pettsovské vrstvení, frázování a odsekávání najdeme zejména zhruba v polovině více než třináctiminutové kompozice Returning Ghosts, uvedené filigránským perkusivním intrem s pablesky saxofonů. Po stavebních prvcích následuje frenetické saxofonové sólo vyvěrající do zklidnění a úpění s cinkoty a probzuky. Pak se vše vrací ke struktuře a v závěru ústí v jemný noise. Klasičtější je následující rozšafné i hádavé Toll, kde až v závěru nabývají na intenzitě chřestění a paličkové perkuse v kolotoči kvílících saxofonů. Do kaskádovitě poklidné skladby The Secret in the Tree jsou pak začleněny mezihry (krom dalších udělátek) především na mbiry. Tento drnkací nástroj ostatně prostupuje celým diskem v různé intenzitě, ale jeho zvuk tu má zásadní roli. Celkově se zde „nosné“ části krásně propojují s oněmi zvukomalebnými mozaikami v perfektní sounáležitosti. Tudíž se neztrácíte v čisté abstrakci či neidiomatické improvizaci, ale přitom máte pocit nesmírné vzdušnosti. Najdeme tu ovšem i dvě společné instantní kompozice, kde převládá tu elektronické kouzlení, jindy členité cinkání nebo střídmé dlouhé tahy na basu či běsnící nebo naopak křehce pofukující saxofony.

Druhý disk, ačkoliv v aranžích a celkové zvukové režii Johna Edwardse, se obejde bez doprovodných perkusí i umělých šumů. Nicméně to neznamená, že by se jednotlivé skladby odvíjely příliš lineárně. Hned úvodní When the Lights Failer postupuje s různými odbočkami od poklidu ke stupňující se nervnosti. Chained se pohybuje ve vzestupech a sestupech a vrcholí v nádherném chaosu. Plná peripetií je obzvlášť více než čtrnáctiminutová What the Water Gave Me uvozená melancholicky temnými tahy basy a spějící k mnohdy šepotavým dialogům saxofonů. Broken Column je střídavě rozverná a lyrická. Minimalistickou strukturu má The Teaching Floora následující Thoughts Under Lock je zase běhavá až úprková. A předposlední improvizace je složena spíše jen z oťuků, profuků a záškubů.

Na třetím disku účinkují v první skladbě Clearing – 1 i saxofonistky Caroline Kraabel a Sue Lynch a také pianistka Rosa Theodora, jež se podílí ještě na dalších třech částech. Čtvero saxofonů působí mysticky rozlezle a celková rozvrzaná atmosféra plná tajemných zvuků a pazvuků je opravdu magická. V dalších částech se ještě víc rozpínají perkusivní prvky a různě generovaná elektronika, basa tvrdí muziku těžkotonážně i s lehkostí. Vedle úvodní části má nejsilnější náboj a rozmanitost také pětka s pravděpodobně preparovaným pianem, drobnými, v pravém slova smyslu minimalistickými repeticemi, vibracemi a místy až spaceovým soundem. A v neposlední řadě se tu opět výrazně prosadí (jinak prakticky vše prostupující) mbiry. Celkově je to někdy čistá (nebo spíš špinavá) hlukařina více či méně protkaná různým poťukáváním či harašením, jindy se ozvou či jen vystrčí růžky vzletné i zadumanější melodie a motivy a na samém závěru vše jakoby ulétá do jiné dimenze. Tak co asi TRV vymyslí příště?

The Remote Viewers: Let The City Sleep
The Remote Viewers: The Remote Code
(https://www.theremoteviewers.com)