- Inzerce -

Jana Vöröšová: Bod, kdy je všecko blízko

Rozhovor se skladatelkou o Masopustu, poezii i cimbálu

Hudba Jany Vöröšové zní mnoha barvami, od jemné zvukomalby a uměřené využívání různých rozšířených technik hry na nástroje a příležitostné využití elektroniky až po dramatické vlny a místa poháněná syrovou energií. Její aktivity jako by se v současné době ubíraly po dvou stezkách. Na jedné straně její skladby hrají domácí i zahraniční soubory soudobé hudby, objevuje na mezinárodních festivalech, je oceňována na soutěžích. A její tvorba slavila v poslední době úspěchy i v prostředí relativně konzervativním, kdy se v roce 2019 stala finalistkou skladatelské soutěže České filharmonie a novinku si u ní v témže roce objednalo i Pražské jaro. Pro tyto příležitosti vznikly kompozice Písně vrbovýho proutku pro soprán a orchestr, respektive Atlas mraků pro saxofonové kvarteto a akordeon. Vedle této veřejně exponované hudební scény se ovšem Jana Vöröšová věnuje hudbě jako činnosti spojené s životem komunity, kde je společné dělání hudby důležitější než oficiální hodnocení. V Roztokách, kousek od severního okraje Prahy, vede dětský sbor, pro nějž také komponuje, a zapojuje se i do pravděpodobně nejdůležitější součásti tamního společenského života – masopustu. Tradice založená před více než dvaceti lety zaplňuje vždy v únoru ulice Roztok zástupy masek a směsí hudby různých žánrů.  Masopustní průvod vrcholí obřadním shromážděním na nedalekém vrchu, po němž následuje noční zábava. V roce 2020 během masopustních oslav zazněla v cirkusovém stanu její skladba Kdo je živý, tomu hop, kde se na jednom pódiu sešli amatérští i profesionální hudebníci, sólisté v lidových krojích i masopustní masky smrti, medvěda a kohouta.

Jana Vöröšová, foto Jakub Souček

Jak u tebe vypadá proces komponování od prvního nápadu po finální partituru? Která fáze je pro tebe nejnáročnější?

Je to různé, skladba od skladby. Asi vykřesávat finální tvar. Psát do not představu, která je třeba v některých místech s rozostřenými obrysy a mám jenom nějaký pocit, jak by to asi mělo vypadat. Chvíle, kdy noty začnou žít svým životem a začnou se vzdalovat mé ideální představě.

Je pro tebe takové vzdalování not od ideální představy impulzem k tomu ty noty krotit, nebo je naopak následovat a čekat, kam se vše vyvine?

Tak i tak.

Píšeš noty rukou, nebo v počítači? Má podle tebe způsob práce vliv na výsledek?

Nejprve vymýšlím, nápady píšu rukou na všelijaké cáry papíru, potom do not a až naposledy přepisuji do počítače.

Jak vznikla skladba Kdo je živý, tomu hop, která byla provedená na masopustu v Roztokách? Jak je propojená s tamní tradicí masopustních oslav?

Je to skladba s přesným zadáním. Defilé masek a také zmapování průběhu masopustního dne od ranního budíčku, který obstarává obrovský Kohout již v 5:00, přes představení Královny a její družiny až po setkání se Smrtí. Královnou je pokaždé někdo jiný, loni to byla Anežka, nevěsta, houslistka, lektorka folklórních kroužků, to všecko se ve skladbě odrazilo. Jejím ženichem byl vynikající klarinetista. Nejkrásnější část skladby je improvizace nevěsty a ženicha.

Skladba vznikla na popud Jitky Tiché, což je mozek i srdce sdružení Roztoč a celého masopustu. Již před několika lety si Roztoč objednal fanfáry na zahájení průvodu. A loni přišel s myšlenkou propojit nadšené amatéry s hudebními profesionály, kteří se masopustu účastní. Postupně se nabalovala scénografie a tanečně herecké vystoupení královny – nevěsty masopustu, ženicha, kohouta, medvěda… Postupně se také nabalovali muzikanti, zpěváci…

Masopust je slavnost s mnoha různými prvky a mnoha významy a různé regionální podoby se od sebe mohou hodně lišit. Zároveň je to svátek všeobecně přitažlivý, což se právě na tom roztockém v posledních letech ukazuje. Co je pro tebe na masopustu zajímavého a je to do skladby nějak otištěno?

Mně masopust připadal jako taková podivná změť oslav, něco mezi karnevalem, lidovou veselicí a velkým obžerstvím. Díky roztockému masopustu jsem na celý ten svátek nahlédla z jiného úhlu. Chápu ho jako střet mezi nebem a zemí. Bod, kdy je všecko blízko. Možnost podívat se do zrcadla nebo ho naopak nastavit jinému a jinam. Krom toho jsou roztocké masky přenádherné, se vkusem a řemeslnou zručností vyvedené a dávají celému početnému průvodu celistvost estetického zážitku, parádní podívané. Množství kapel a hudby je neuvěřitelně široké, je to v podstatě festival nejrůznějších kapel a žánrů. A navíc roztocký masopust je pokaždé jiný, vždy je přichystáno nové překvapení.

Skladbu hrálo těleso MASYF, tedy masopustní symfonický orchestr, což, pokud správně chápu, je příležitostné seskupení hlavně z místních hudebníků. Je třeba pro takový orchestr psát jinak než pro standardní filharmonii?

Já jsem z počátku chtěla brát ohledy a napsat nějakou víceméně řízenou aleatoriku, ale nakonec z toho vyšla sazba poměrně klasická, někdy náročná a těžká, místy rytmicky dost složitá. Sbor je vedený od jednohlasého unisona až k šestihlasu  dost exponovaný ve výškách, navíc sboristé obstarávali i různé zvukomalebné efekty, byla to velká zábava.

Název MASYF byl vlastně počáteční jiskra všeho, nám se prostě hrozně líbila představa masopustního symfoňáku. Nicméně původní myšlenka opravdu byla zapojit amatéry všeho druhu a napsat skladbu tak, aby si zahrál a zazpíval opravdu kdokoli, kdo má chuť, byť třeba nemá žádné zkušenosti se hrou ve větším uskupení. Na výzvu „přijďte si zahrát do Masyfu“ se sešlo velmi bizarní obsazení. Zkoušelo se poctivě po nocích. Ale skladba byla napsána pro klasické obsazení symfonického orchestru, takže co chybělo, to se doplnilo profi muzikanty. Podařilo se, že se sešli samí kamarádi a prima hráči, kteří dali provedení lesk a kvalitu symfonického zvuku. Amatérští muzikanti a sbor dali celému provedení obrovskou radost a energii. Nasazení všech bylo dech beroucí. Celé představení řídil Tomáš Brauner.

Když jsi zmínila aleatoriku. Jak je pro tebe důležité vybalancovat svou autorskou představu a míru volnosti pro interprety?

Mně se osvědčilo, že je nejlépe svou představu, jakkoli komplikovanou a obtížnou, vypsat do not a potom teprve vysvětlovat, že to třeba nemusí být až tak přesné a s jakou náladou apod. Je to nejrychlejší způsob jak skladbu pro větší ansámbl nacvičit.

V Roztokách působíš i jako vedoucí dětského sboru. Píšeš i pro děti?

Samozřejmě. V podstatě zpíváme lidovky a moje písničky, pro mne je to nejjednodušší. Nebaví mne omílat každý rok ten samý repertoár, takto zpíváme pořád nové a nové věci. Je to živé.

Psaní hudby pro děti je specifická disciplína. Je to snazší, nebo těžší ve srovnání s „dospělými“ kompozicemi?

Pro mne lehčí, ale pramení to z logiky věci, jednodušší sazba, kratší úseky. A děti zvládnou lecjaké kousky. Nejsou zatíženy předsudky o tom, co se dá a nedá zahrát, zazpívat. Když člověk dobře vysvětlí, o co mu jde, jsou to skvělí interpreti zejména ti maličcí.

Roztoky v posledních letech působí jako místo, kde funguje intenzivní komunitní život. Hraje v tom významnou roli i hudba?

Já v Roztokách nebydlím a v podstatě se účastním jen akcí, které pořádá Roztoč. Za těch dvacet let, co v Roztokách působí, má už své knowhow akcí, které neustále piluje. Skvělá dramaturgie, kvalita, nápady, originalita, umné zpracování, vtip, přesah, spolupráce, vynikající občerstvení, to jsou věci, se kterými se potkáte na každé roztočí akci. A hudba? Ta nikdy nechybí. Mnoho kapel se formovalo z lektorů Roztoče. Masopust, to je plejáda vynikajících bandů, skupin, šramlů i sólistů.

Letošní protiepidemická opatření se zásadně dotkla kulturního provozu a v podstatě ho zcela zmrazila. Někteří optimisté ale tvrdí, že to může být inspirací pro hledání nových forem, pořádají se online koncerty apod. Jsi v tomto spíše optimistka, či pesimistka? Zapojila ses do nějakých online hudebních aktivit?

Myslím, že to jsou taková z nouze tvrzení. Jistě bezpochyby to donutí odpůrce moderních technologií, aby se naučili lépe pracovat ve sférách sdílení, příprav, komunikací, přenosů apod. Ale já osobně jsem kouzlu online koncertů nepropadla, možná spíš naopak. Také jsem se stala součástí mnoha online projektů, ale krom toho, že si výsledky práce můžete pustit kdekoli a kdykoli, jiné výhody nevidím. A i tato výhoda je pro mne pochybná neb se domnívám, že kouzlo okamžiku je velká magie. A lidské vědomí a paměť umí věci krásně přetvářet k obrazu svému.

Narazil jsem na stanici Českého rozhlasu Vltava na sérii miniatur, v nichž představuješ své oblíbené básníky. Co tě na poezii přitahuje a jaký má vliv na tvou hudbu?

Zcela zásadní. Mnoho mých skladeb vzniklo přímou inspirací poezií. Líbí se mi ten prostor za slovy, který každá báseň má. Myslím, že poezie je hodně podobná hudbě. Velmi rychle je schopna vás přenést kamkoli v čase i prostoru.

Jaká jsi posluchačka? Jakým způsobem se dostáváš k nové hudbě?

Hrozná. Vždycky si říkám, co všechno si pustím, a skutek utek anebo usnu. Že bych si sedla dopoledne a zaposlouchala se a několikrát poctivě s notami, to se mi opravdu neděje. Ale těším se, až to půjde.

Máš na kontě hudbu ke krátkým filmům, nedávno jsi napsala předehru k zrestaurovanému filmu Extase Gustava Machatého z roku 1933, do skladby Havran a moře jsi zapojila tanec a scénickou složku má i ona masopustní skladba. Je propojování hudby s dalšími formami inspirováno konkrétními lidmi a chutí spolupracovat s nimi, nebo tě tyto přesahy zajímají obecně? Neláká tě nějaká větší hudebně-divadelní forma?

Samozřejmě, téměř vždycky je propojení vázáno na konkrétní místa a lidi, jinak by to pro mne postrádalo smyslu. Už přemýšlím o opeře.

Ve starším rozhovoru ses zmínila, že hraješ na cimbál. Čím je pro tebe tento nástroj zajímavý?

Cimbál je nejkrásnější nástroj, co znám. I s jeho propojením na folklór na jedné straně a na druhé množstvím zvuků až industriálního charakteru. Je to moře a to nemyslím obrazně, v jeho strunách se ráda ztrácím. Myslím, že je pořád ještě nedoceněný a čeká na své objevení skladateli.

V roce 2019 jsi byla finalistkou soutěže České filharmonie, skladbu Atlas mraků jsi napsala na objednávku festivalu Pražské jaro. Mají takovéto „exponované“ úspěchy nějaký dopad na skladatelskou kariéru?

Tak mluvit o kariéře hudebního skladatele v Čechách mně přijde legrační. Pro to to asi nikdo ze skladatelů nedělá.

Jana Vörösová (1980), skladatelka. Hudební vzdělání získala nejprve na Pražské konzervatoři. Poté pokračovala ve studiu skladby na HAMU v Praze. V roce 2006 absolvovala roční stáž na Koninklijk Conservatorium Brussel, kde se seznámila nejen s nejmodernějšími technologiemi elektronicky zpracovávaného zvuku, ale i nejrůznějšími metodami zvukové analýzy. Zúčastnila se workshopů známých soudobých skladatelů a pravidelně navštěvovala hodiny předních belgických pedagogů. Absolvovala také tříměsíční tvůrčí pobyt v Paříži. Učila na hudební konzervatoři Duncan centre. Od dětství se věnuje sborovému zpěvu, je členkou Pražského katedrálního sboru, který se soustřeďuje na provádění hudby baroka a renesance, založila a po čtyři roky vedla dětský sbor La Folia, v Roztokách u Prahy vede dětské sbory.