Patnáctého května před sedmdesáti lety se v městě Woodbridge v anglickém hrabství Suffolk narodil Brian Eno. O třicet let a pět dní později, 20. května 1978 dostalo šanci dozvědět se o jeho myšlenkách širší publikum v normalizačním Československu. V rámci 6. Pražských jazzových dní se totiž konal koncert nazvaný 4P pro Ena, na němž sice nezazněla žádná jeho hudba, ale kde jeho přístup k umění představil organizátor koncertu – Lubor Šonka z C&K Vocal – v programových novinách: „Skladby (organismy) jsou přímým vlivem prostředí a okolností dotvářeny do konečného tvaru, který samozřejmě z tohoto hlediska je neopakovatelný. Z toho plyne skutečnost, že experimentální hudba nemusí nutně splňovat hlediska tektoniky uměleckého díla; nemusí nutně směřovat k určitému cíli se zákonitými gradačními stupni.“ Těžko říci, na jak úrodnou půdu dopadly tyto myšlenky mezi jazzovými fanoušky, koncert samotný (s hudbou Michaela Nymana pro čtyři klavíry, částí z Great Learning Cornelia Cardewa, improvizací Jiřího Stivína s doprovodem přednatočených pásků a skladbou Tabu Václava Kučery pro klavír a basklarinet v podání Due Boemi di Praga) byl prý pro přítomné tvrdým oříškem. V textu jazzových dnů není Eno ani představen jako hudebník, ale jako „propagátor experimentální hudby.“ Tato situace je možná pro něj typická. Jeho jméno je poměrně známé a spoustě hudebních fanoušků při jeho vyslovení naskočí celkem konkrétní asociace, ovšem ty jsou možná častěji spojeny s žánry a koncepty, než se samotnou hudbou. A co z toho je vlastně důležitější?
John Cage v popu?
Brian Eno sdílí s Johnem Cagem osud tvůrce, u něhož jako by myšlenky a tvůrčí techniky žily nezávisle na jeho hudbě. Ve tvorbě obou se setkává kreativně využitá nahodilost a fascinace složitými systémy – dva póly zdánlivě protikladné, ale ve skutečnosti se často dobře doplňující. John Cage využíval náhodu jako metodu, ale její využití mohlo být spojeno s piplavou prací. V asi nejznámější „náhodné“ kompozici, Music of Changes, musel pracně naházet mincí parametry ke každému zapsanému tónu. Brian Eno má v zásobě spoustu historek o tom, jak náhodná chyba při práci ve studiu vedla k nepředvídatelným výsledkům. Zároveň ho vždy přitahovaly složité systémy. Když v roce 1983 vypustila firma Yamaha na trh digitální syntezátor DX7, získaly jeho nezvyklé zvukové barvy úspěch, zároveň ale složitost jeho programování muzikanty odrazovala od toho, aby se dostali za tovární předprogramované témbry a vytvářeli zvuky vlastní. Eno byl jedním z mála, kdo se do syntézy zvané frekvenční modulace ponořil a skrze zdlouhavé zadávání číselných hodnot na malém displeji odhalil nové zvukové krajiny. Výkladní skříní práce s novým nástrojem se stalo ještě roku 1983 album Apollo, které vzniklo jako soundtrack k dokumentárnímu filmu o stejnojmenné kosmické misi NASA. Protiváhu vesmírným syntetickým zvukům na něm tvoří kytara stylově odbočující do světa country & western. Dobývání vesmíru je tak hudebně stylizováno jako pokračování dobývání divokého západu. Vytváření a studování systémů jako by pro Ena představovalo způsob poznávání světa – nejen skrze zvuky. Na přelomu 70. a 80. let se začal věnovat hraní s malými částkami na burze a zkoumání zákonitostí akciových trhů: „Působí to na tu část mé osobnosti, která má ráda grafy a tak dál… …hned jak jsem začal, získal jsem mnohem lepší představu o tom, jak fungují věci ve velké kapitalistické společnosti.(…) Jednou jsem během dvaceti minut vydělal 4000 dolarů.“ Systémy takzvané generativní hudby a videa, jimž se začal věnovat v 90. letech, jsou logickým pokračováním.
Brian Eno se od počátku své kariéry pohyboval na obou stranách pomyslné dělicí čáry mezi populární a akademickou či vážnou kulturou. Velkou zásluhu na tom měl Roy Ascott, průkopník v oblasti propojování umění a kybernetiky či telematiky a v polovině 60. let učitel umění na Ipswich Civic College. Tam se studenti místo tradičního malování věnovali vymýšlení herních systémů a dalším konceptuálním záležitostem. „První semestr byl věnován ničení předpřipravených odpovědí, s nimiž studenti přicházeli. Zbavil nás starých pravidel, která říkala co je možné a co ne.“ I díky tomuto vzdělání se pak mohl Eno věnovat rocku se skupinou Roxy Music a vedle toho založit značku Obscure, kde vydal nahrávky Johna Adamse, Michaela Nymana, Gavina Bryarse nebo Johna Cage. Osobní kontakty udržoval na obou hudebních březích, s Johnem Cagem se ale osobně setkal až v roce 1985. Tehdy již respektovaný „klasik“ o Enovi mnoho nevěděl: „Bohužel jsem slyšel jen jednu z vašich desek… tu věc s letištěm.“ Většinu času prý strávili přátelskou debatou o zahradničení, malování a makrobiotice.
Jiný přesah směrem k vysokému umění začal jako jednorázový studentský vtip. V roce 1970 se Eno společně s Gavinem Bryarsem stal členem tělesa Portsmouth Sinfonia, které hrálo vybrané kousky klasického repertoáru, ovšem s podmínkou, že žádný člen nesmí umět hrát na svůj nástroj.
Studio jako hračka
Symbolickou shodou okolností se Brian Eno narodil v roce, kdy v Paříži Pierre Schaeffer představil Železniční etudu a zahájil tak experimenty takzvané konkrétní hudby, jejímž ekosystémem bylo zvukové studio. Nejslavnější text Briana Ena, Studio jako kompoziční nástroj (česky vyšlo v rámci knihy Hudba na pomezí, 1991), vznikl v roce 1979 jako přednáška a je to šikovné shrnutí všeho, co zvukový záznam udělal s naším chápáním hudby: její vytržení z původního kontextu, odstranění nutnosti být v daný čas na daném místě, abychom mohli poslouchat, vliv na formování jednotlivých hudebních žánrů, manipulace s nahraným zvukem.
Je-li nahrávací studio nástrojem, jsou jeho součástí také přítomní hudebníci. A i oni se mohou stát součástí experimentálních procedur. Nejznámějším nástrojem, který Eno vytvořil pro manipulaci s lidmi, je sada karet Oblique Strategies s podtitulem “Více než stovka hodnotných dilemat”. Kartičky s krátkými výroky v rozsahu od čistě technických postupů po poeticky hádankovitá vyjádření. Máte-li tvůrčí krizi, prostě si vylosujete:
Zdůrazni chyby
Potřebujeme díry?
Použij nekvalifikované lidi.
Zdob, zdob.
Tento hravý přístup Eno dotáhl do podoby psychologických her, když v polovině 90. let natáčel s Davidem Bowiem album 1. Outside. Jednotliví hudebníci ve studiu tehdy dostali instrukce, v jakou postavu se mají proměnit: „Člen arabské soulové kapely hrající v severoafrickém klubu pro sexuální hry,“ „Hudebník hrající v Asteroidu, vesmírném klubu (momentálně obíhajícím 180 mil nad povrchem měsíce), „poslední přeživší po katastrofě… snažíte se hrát tak, abyste v sobě potlačil pocit osamění.“
Vzhledem k množství hudby, která za ním již je, můžeme najít mnoho charakteristických prvků: na spíše písničkových albech charakteristické, lehce zasněné vícehlasy, funky basové linky, v ambientnější poloze zvuky, u nichž není jasné, jsou-li přírodního, či syntetického původu, lehce rozladěné a zároveň melancholické akordy (jak na nejslavnějších deskách Discreet Music a Music for Airports). Existuje „typický zvuk“ Briana Ena? Mohlo by se zdát, že jeho nalezení nemusí být tak těžké – bezčasé syntetické plochy uklidňujících ambientních alb se zdají být dobrým kandidátem. Ovšem jednak byly již tolikrát obšlehnuty stovkami ambientních epigonů, že je těžké spojovat je právě s původcem žánru, a jednak pro Ena vlastně byl vždy proces jejich vzniku důležitější než výsledek. Ačkoliv bychom mohli vypsat řadu zvukových charakteristik Enovy tvorby, jak sólové tak v těch mnoha slavných kolaboracích od Bowieho a Talking Heads přes Laurie Anderson k U2 nebo Coldplay, jeho nejdůležitějším přínosem byla intelektuální anarchie, s níž k hudbě přistupoval.
Dalo by se říci, že Eno je otevřen jakémukoliv nečekanému nápadu a zároveň se nebojí nápad již existující zrecyklovat, dát do nových souvislostí. Typický enovský ambientní zvuk, ovšem zhuštěný do 3,25 sekund, se stal jinglem operačního systému Windows 95. (Právě časové omezení prý bylo hlavní inspirací, s níž Eno vytvořil čtyřiaosmdesát variant.) Na albu No Pussyfotting s kytaristou Robertem Frippem vytvořili novou skladbu prostě tak, že původní nahrávku pustili pozpátku. V jiných případech se materiál stane novým dílem změnou rychlosti přehrávání. Jindy může jít o méně přímočaré přenosy: Skladba Distributed Being z alba Nerve Net (1992) má podobnou strukturu jako A Small Plot of Land ze zmíněné desky 1. Outside, kterou Eno produkoval o čtyři roky později. Nad nervním funky-jazzovým rytmem se rozmachují rapsodické klavírní akordy promíchané cizorodými elektronickými zvuky. Ve druhém případě samozřejmě celek korunuje vokál. Potřeba tvořit vede Briana Ena k neutuchajícímu proudu projektů, nahrávek a instalací, v nichž nejde o to přinášet vždy nové cesty a originální zvuky. Upřímně, mnohé jeho počiny z posledních dvaceti let znějí zaměnitelně. Ale o to vlastně nejde. Brian Eno otevírá dveře napříč uměním, a když se mu za nějakými zalíbí, rád posedí.
V předmluvě ke druhému vydání knihy Michaela Nymana Experimental Music – Cage and Beyond popisuje Eno atmosféru ve druhé polovině 60. let na uměleckých školách, které tvořily pro novou hudbu možná důležitější podhoubí než školy hudební: „Na jedné straně jsme tleskali myšlence hudby jako vysoce fyzické, smyslové entity – hudby zbavené narativních a literárních struktur, vnímané jako čistě zvukový zážitek. Na druhé straně jsme podporovali myšlenku hudby coby vysoce intelektuálního, duchovního zážitku, vlastně prostředí, v němž jsme si mohli zkoušet a prověřovat filozofická tvrzení a zpracovávat složité herní procedury.“ Hudba pro něj může být intelektuální hrou i zážitkem příjemným na velmi základní úrovni. A k takto otevřenému vnímání navádí své spolupracovníky i posluchače.
P.S.
Je těžké hledat nějaké konkrétní souvislosti mezi v úvodu zmíněným enovským koncertem z roku 1978 a dalším vývojem na české scéně, každopádně nedlouho poté, v průběhu 80. let se začínají líhnout první vlaštovky myšlenkově spřízněných projektů, do jejichž počátků se vydala nedávná kompilace Feedbacks And Ties vydaná Hudebním informační střediskem. Rozsáhlá anketa, kterou mezi českými hudebníky v průběhu jara provádí facebooková stránka AmbientCZ, dokazuje, že i v české hudbě se Brian Eno výrazně otiskl.