Na albu Terrain, vydaném letos v květnu, nás britská formace Portico Quartet zve do nápaditě vrstveného hudebního světa, jehož struktury se neustále proměňují a ohýbají pomocí všudypřítomných smyček, atmosférických melodií a minimalistických patternů vyvěrajících ze sytého ambientního podloží.
Čtveřice hudebníků, která si získala pozornost na konci prvního desetiletí tohoto století zapojením hangu (či handpanu) do moderního jazzu, si za patnáct let hraní prošla mnoha transformacemi. S tím, jak se z londýnských ulic kapela postupně přesouvala do klubů, upouštěla od akustického zvuku jazzového kvartetu a začínala čím dál více využívat elektroniku, díky níž její zvuk podstatně bytněl a nabýval na hlasitosti, průraznosti i dynamice. S tím souvisel logicky i odklon od pro ně kdysi charakteristického zvuku hangu, se kterým začínali pracovat spíše konceptuálně – jeho zvuk měnili pomocí elektroniky a z výsledků těchto experimentů spřádali svěží zvukové textury. V roce 2015 se dokonce vzdali označení Quartet v názvu, neboť už jim škatulka jazzu přišla příliš svazující. Jack Wyllie vyměnil saxofony za syntezátor a Milo Fitzpatrick zase kontrabas za basovou kytaru. Duncan Bellamy rozšířil bicí sestavu o pady a elektroniku a původního hangistu Nicka Mulveyho vystřídal klávesista Nick Veir. Už jako Portico začali spolupracovat se zpěvačkami a zpěváky a jejich tvorba se silně přiblížila mainstreamové klubové produkci.
Nic ovšem netrvá věčně a v dnešním vysoce proměnlivém světě hudby to platí dvakrát. A tak se po mnoha probdělých nocích strávených hraním v dunivých klubech Portico rozhodli zase chopit hangu a saxofonu a do názvu se vrátilo zpět označení Quartet. Znovuzrozenému Portico Quartetu však nešlo o to vrátit se v silném návalu nostalgie ke svým začátkům. Rozhodl se jen vrátit na křižovatku, na níž už několikrát předtím stál, a vydat se opět jinou cestou. Na albu Terrain máme co do činění se třemi dlouhými skladbami, které nám odhalují kapelu v naprosto novém, silně minimalistickém rozpoložení.
Hned první ze tří pásem označené římskou číslicí I začíná dvěma téměř identickými střídajícími se smyčkami hangu, na nichž se devatenáctiminutová proměnlivá skladba nese společně s jemným, cválavým činelovým motivem celých prvních šest minut. Tuto podkladovou rytmickou strukturu začnou brzy rozvíjet dlouhé basové tóny a syntezátory, které ji rozpínají oběma směry frekvenčního spektra. Ještě než se však smyčky rozplynou do pulzujících ambientních padů, začne nad nimi levitovat sólo soprán saxofonu, nejprve dlouhými tóny prokládá rytmické struktury a následně se usadí na několika málo tónech opakovaných ve všemožných kombinacích. Prostřední část patří sólu na klavír s tlumenými strunami a výrazným reverbem, svým témbrem tak připomíná spíše cymbál. Nakonec se zpoza jeho posledních úhozů znovu vynoří smyčka hangu a s ní přichází smyčcová pasáž, jež nás doprovází dalších několik minut, dokud neustoupí navrátivšímu se hangu a činelům.
I kompozice s označením II vychází z repetitivního motivu, tentokrát však hraného na klavír. Wyllie se zde vrací k teskným líbivým melodiím, jaké jsme byli zvyklí slýchat na starších albech Knee Deep in the North See nebo Isla. Na rozdíl od prvního odlehčeného ztvárnění vlnitého terénu provází druhé už plný beat bicích a jemné zvonivé melodické perkuse připomínající vibrafon či marimbu. Závěrečný třetí „přechod terénem“ pak staví na polyrytmickém kontrastu hangové smyčky a repetitivním rytmickém motivu, nad nímž dynamicky gradují bicí a vznáší se melodie soprán saxofonu.
Portico Quartet měli vždy blízko k vizuálním metaforám a jejich hudba se často inspirovala vizuálním uměním. S deskou Terrain se však formace posunula ještě o krok dál: Obrazy, které v nás při poslechu vyvolává, se jí podařilo rozpohybovat pomocí filmových postupů. Bellamy sám uvádí, že práce na albu spíše připomínala proces natáčení filmu než skládání hudby a dodává, že „klíčové referenční body [mu při tom] poskytly filmy Andreje Tarkovského Zrcadlo a geniální dokument Johna Akomfraha [o rasových nepokojích v Birminghamu] Handsworth Songs.“ Wyllie jeho myšlenky dále rozvádí: „Je tu znát, že jsme postupovali formou konverzace – jeden z nás představil druhému hudební nápad, druhý na něj zareagoval, z čehož vznikl zase další podnět… dokud nám nepřišlo, že to je hotové. Tyto reakce spolu často souzní, ale mohou se mezi nimi objevit i rozpory. Hudba na albu se pomalu vyvíjí právě formou tohoto vzájemného dialogu.“ Tento dialogický kompoziční princip se na desce projevuje v drobných obměnách i méně předvídatelných změnách a při jejím poslechu si snadno představíme, jak procházíme vlnitým horským terénem.
Portico Quartet: Terrain
Gondwana Records (https://www.gondwanarecords.com)