Champs Hill Records (www.champshillrecords.co.uk/)
Cheryl Frances-Hoad (1980) patří mezi anglické skladatelky mladé generace, kterým se podařilo udělat kariéru skládáním moderní vážné hudby. Že toto není jednoduché ani v Británii, o tom svědčí např. vyjádření Andrewa Clementse v deníku The Guardian: „V době, kdy je pro mladé skladatele těžší a těžší najít osobitý hlas – je zde příliš mnoho stylů, příliš mnoho hudby, která je jim snadno dostupná – přístup Frances-Hoadové je individuální, zdá se, že svérázný, ale výrazně mimořádný.“ Cheryl se věnuje skládání od svých osmi let, kdy začala studovat piano, violoncello a skladbu na Yehudi Menuhin School, v r. 2005 získala MA na Gonville and Cauis College Cambridge,v r. 2007 pak PhD ve skladbě na King’s College London. Její kariéře napomohlo vítězství v soutěži BBC mladých skladatelů ve svých patnácti letech; potom již následovalo mnoho dalších cen a ocenění.
CD The Glory Tree je debutovou sbírkou autorčiných komorních děl z rozmezí let 1999-2007, je však na místě připodotknout, že Francis-Hoadová se věnuje i větším orchestrálním dílům, hudbě scénické, baletní a operní. Zmiňme alespoň účast na Tete a Tete Opera Festival – prezentující se jako „naše nejimaginativnější operní laboratoř“; Cheryl tu prezentovala např. šestislovní operu Broken lines: sonata for opera (2001) s duratou 25 minut. V r. 2010 se Cheryl ostatně stala „the first DARE Cultural Fellow at Opera North and Leeds University”. Recenzované CD, které vzniklo dle vyjádření skladatelky takřka z rozmaru (almost on a whim) obsahuje celkem osm skladeb a jejich společným jmenovatelem je skutečnost, že se jedná vlastně o hudbu programní, neboť literární inspirace (v jednom případě též výtvarná) stála u jejich zrodu. Na CD interpretačně spolupracovali přední hudebníci britské scény, jako klarinetista Nicholas Daniel, violoncellista Leonid Gorokhov, či sopranistka Natalie Raybould. Kromě grantu od the Arts Council, vydání podpořil the RVW Trust ad. sponzoři.
K jednotlivým skladbám. Memoria pro hoboj, anglický roh, smyčcové trio a piano je památkou na hobojistu a cellistu Sidneyho „Jocka“ Sutcliffa, jenž byl lektorem Frances-Hoadové na Yehudi Menuhin School. Skladba je založena na Bachově svitě, ale bez jakékoliv citace. A fuga – jak je v moderní hudbě zvykem – není fugou ale fantazií.
Klavírní trio My Fleeting Angel patří k nejznámějším kusům autorky, vyhrála s ním $10 000 Robert Helps Prize a rezidenční pobyt na University of South Florida. Program je založen na povídce od Sylvie Plathové The Wishing Box o manželích, kteří prožívají odlišné sny. První věta pojednává o snech Harolda, ve kterých má vidiny drahokamů. Následuje nespokojenost ženy Agnes se svými sny (zřejmě pod vlivem manželství) a Finale na způsob waltzu má představovat zmatení emocí.
The Snow Woman pro sólové housle byla komponována jako přídavkový kus pro Natalii Lomeiko, přičemž inspirací byla sibiřská lidová pohádka, kdy dva obři a mladý šaman hledají ženu. Šaman obry svým vtipem předčí a vezme si jejich ženu. Tomuto mají odpovídat tři části skladby.
The Ogre Lover pro smyčcové trio a jeho sedm částí vychází z básně Teda Hughese ze sbírky Birthday Letters, jenž je memoárem vztahu se Sylvií Plathovou. Skladba je prázdninovým počinem, kdy se autorka „jednoduše bavila, oddávajíce se všem barvám, motivům a harmoniím, které báseň nabízela“.
Skladba Invocation má zajímavé obsazení, protože je kromě sólového cella tvoří tutti šest dalších cell a kontrabas, což je další verze původně cellového dua s klavírem. Vznikla na žádost cellisty Leonida Gorokhova a je variací na téma z jiné skladby autorky – Melancholia.
Název Boulemata pro sólový klarinet je z klasické řečtiny a znamená schopnost rozmýšlet. Souvisí s účastí Cheryl v soutěži (tentokrát neúspěšné) pro hudbu Cambridge Greek Play na r. 2007. (Greek Play je instituce založená v r. 1882 a každé tři roky uvádí některou hru z korpusu antických dramat v původním jazyce, avšak se speciálně komponovanou hudbou.) V tomto případě se jedná o příběh Medey, která se ocitá mezi dvěma extrémy – pocitů a kalkulace – jestliže zabíjí své dvě děti, aby se pomstila manželovi Jasonovi, který jí opustil s korintskou princeznou. Těmto kontrastům odpovídají i odlišné hudební plochy.
Melancholie pro klavírní trio je třemi variacemi na téma Largo transcinando. Kus z r. 1999 je inspirován cyklem obrazů Edvarda Muncha Frieze of Life (i Munchův nejznámější obraz Výkřik je tohoto cyklu součástí). Týká se části cyklu, kde muž sleduje moře pod utiskující oblohou. Všechny variace jsou pomalé a meditativní; od rychlé, manické části autorka ustoupila.
CD uzavírá vokálně instrumentální The GloryTree, skladba o pěti částech na texty staré anglosaské poezie. Reflektuje zálibu skladatelky v šamanismu předkřesťanské éry. První, třetí a pátá část představuje šamanovy tři cesty spirituálního světa: do nebe, přes moře, do pekla; druhá a čtvrtá část jsou tranzitivní: déšť padající z nebes se stává vodstvem a loď pluje přes vodu k souši, kde sestup do podsvětí začíná.
Malcolm MacDonald, který psal sleeve-note k CD, si klade v úvodu „starobylou existenční otázku programní hudby: zda je nezbytné znát příběh za nějakým dílem, abychom mu rozuměli a těšili se z něj“. Osobně se domnívám, že je toto spíše přidanou hodnotou, která – v případě že je posluchač motivován samotnou hudbou – může působit synergicky.
Co může motivovat posluchače v případě samotné hudby Cheryl Frances-Hoad je skutečně její osobitý styl, který je velmi meditativní a melancholický, ale na druhé straně může v některých případech, kde absentuje kontrast, působit až poněkud neosobně, chladně, monotónně a zároveň iracionálně (z hlediska tektoniky). Za nejzdařilejší skladby z CD proto považuji klavírní tria My Fleeting Angel, protože je zde docíleno jistého výrazového kontrastu na bázi jednoho stylu a Melacholia, kde sice takový kontrast není přítomen, ale to je dáno právě programem skladby. Pokud zůstaneme u literárních asociací, také Virginia Woolfová si vypracovala svérázný literární styl (viz např. Paní Dallowayová) v souladu s přesvědčením modernistů, že za jediný den lze uchopit celý lidský život tak, jako se to podařilo Joyceovi v Odysseovi. To však nic nemění na tom, že mnoho čtenářů dá raději přednost dobré detektivce.
