Maďarskou řadu Budapest Music Center Records (zkráceně BMC), jejíž poslední včíslení obnáší 282, propojuje se samotným budapeštským střediskem místo konání a / nebo výběr hostujících muzikantů – nejen těch domácích, ale takřka z celého světa. Tím se stává měřítkem soudobé nekonformní hudby a zaujímá nezastupitelné místo v jejím mapování. Navíc k programům vydává pravidelně brožuru, informující o souborech a rekapitulující tak celé dění takřka encyklopedicky (ovšem v maďarštině).
Název formace skladatele a tenorsaxofonisty Daniela Erdmanna (pocházejícího z německého Wolfsburgu, 1973), totiž Velvet Revolution, je nám pochopitelně blízký. On sám má na svém kontě řadu alb, ať pod vlastním jménem, pod označením Das Kapital nebo v závěsu s Heinzem Sauerem, Samuelem Rohrerem a dalšími. Jeho současnému albu Won´t Put No Flag Out, nahranému 6. až 8. ledna 2019 v BMC Studiu, předcházela s totožným názvem formace deska A Short Moment of Zero G (rovněž BMC, 2016), což nám nemusí bránit, abychom novinku (znovu) pojímali jako zcela svébytné dílo, založené na kontrastnosti spojení vedoucího nástroje s houslemi nebo violou Francouze Théa Ceccaldiho a vibrafonu či perkusního vstupu Jima Harta, pocházejícího z Velké Británie ale žijícího ve Francii. Album o dvanácti položkách (z toho s jedenácti Erdmannovými) působí jednotně jako celek, je však zároveň prošachováváno do svébytných skladeb, z nichž každá má svoji (plno)hodnotu. Hned od počátku (titulní vstup) trojice otevírá nezáměnný obsah s vřelou náruživostí, kříženou protajemňováním, přičemž tenor ovládne pole melodicky, doprovázen obťukáváním vibrafonu, ale čtyřminutové dílko se vzápětí rozčepýří, rozpeří, rozhlaholí jako celek, což je v souladu se zvýlučněnou procítěností obsahu. A je to vibrafon, který naváže záměrnou mesalianci s houslemi nebo s violou (viz například Except the Velvet Flag), ta je rozkochaná a zároveň polorozháraná a nabobtnavě vzrůstá do rozsochatého zapreludování, z něhož se vyklube plnocitný sax, tajemně naznačivý. Naznačivost, pospěšně utrhačná a vývrtkovaně obskakovaná zvonivým vibrafonem, proskočí i do La Tigresse, děj prozkoumává přes zádrhelení do vyhutňování, pozarputile odbíjivého a výmykavostně posouvavého. Zkoumavá odkrývavost charakterizuje i Give the Soul Some Rest, přičemž se jednotlivé nástroje prolínají v obmanivém plápolání, vrtošivě se kolébají a promnoživě zvýlučňují. Což se dá znicotnit až do závanovosti (Justine), ale hned také rozvehementnit do vyzývavosti, přičemž sax obklopuje ligotavé pošvitořování a je zřejmě pobídkou k jeho rozkochání. Středové Over the Raibow, hit Harolda Arlena, se z celku zdánlvě naprosto vymyká, nicméně poskytuje příležitost k zádumnému (proná)sledování nástrojů s obepínavým rozvláčněním, zatěkanostní záskočností a vytísňovaným luštěním předlohy. Když se pak na minutku rozhoufní souběžná průběžnost (Abstract Love Song) a láskyplně rozehraje (i rozcinká) vroucně náznačné seskupení v Outcast, uvolněně vytušované, náskočně prolétne známěsíčněné Bring Me Moon, zvonkohravě prorepetivněné a bravurně zbriskněné. Opačně – tedy jako umírněně prodyšné nebo naznačivě pohnutlivé – působí vláčný počátek Kauas pilvat karkavaat, ale Erdmann mívá ve zvyku podetnout skladbu do rytmické opačnosti, a tak i zde ji záhy nastraživě zvydřihostní a napěchuje (po)trefnou třeskutostí. Která však dokáže být zároveň – světe, div se – omamně zlichocovaná. K Justine se vrací Again, tentokrát poněkud rozvolněněji rozdmýchaně a zadychtěně okolkující, protežované houslovým vlichocováním. The Fuel of Life se prozkoumavě proťukává do prohlučněnějšího podivení, rozmírněně průtažného, a pospíší si do konečného prokombinovaného doúlehnění. A to vše ne ve více než pětačtyřiceti minutách a dvaapadesáti vteřinách.
Francouzský trombonista Yves Robert, rodák z Chamalieres (1958), proslul v roce 1989 jako člen Paris Quartetu (spolu s Irene Schweizer, Joëlle Léandre a Daunikem Lazroem), ale do mého povědomí se zapsal už v době, kdy u nás byla sháňka po jazzových deskách téměř marná a kdy Francouzi nečekaně přivezli do Prahy několik elpíček a já si mohl koupit Robertovu desku Trombone Solo s vročením 1983. Na BMC se neobjevuje poprvé: v roce 2015 tu s jeho Triem vyšlo Inspired. Na Captivate, nahraném rovněž v BMC Studiu 21. až 23. června 2018, s ním účinkují Bruno Chevillon s elektrickou basou a elektronikou a Cyril Atef u bicích, také s elektronikou, ale navíc jako vokalista. Tentokrát je hudební dění, střídající Robertovy kompozice s improvizacemi tria, rozprostraněno do devatenácti spíše-drobítek, dávajících dohromady shodnou polohovanost celého alba a zároveň postihujících výlučnost každého (po)zastavení. Tak hned úvodní J´ai raison, l´ordinator osciluje mezi nárazníkováním a hromadivostí a mezi poskučností a mlátivostí, v kteréžto troj(č)ivosti se trombón rozvypráví, ba rozvýská s horempádní výmluvností, sesvorníkován vzrušeně návalovou prorytmovaností do vzdýmavosti. Námlatná rozdychtěnost, obchvativě sumírovaná, dýchne i z Dans le bras de morphing, aby nás zaskočila i v hrátkově roztěkané a rozkročně náchvatné rozhybnosti Moins que rien, plus que tout, uplatňující jemnou brutalitu. Ale to už Pour tout au plus rien au monde nahromadí durdivou náruživost, náskočně procábrovanou, aby se v Your skin vydůraznila provířeným trombónem téměř do velkokapelového témbru s náchvatnou proklepností rytmiky do neúprosné vypínavosti, na mžik v Herpes vyduřené do pořvávavé útočnosti. Následující Vibre chaud se neúprosně nasouká do výtočného zachaotizování, Embrasser mon tuyau navnadivě zavibruje do vrtošivé obnaživosti, Puis souffler sur la braise se rozchvatní do rozverně rozvírného prošpílcování a Respirer 3000 virus par seconde v souladu s pojmenováním rozsviští klokotnou neklopotnost, zavirovanou klouzavou halabaladivostí. A to jsme teprve v půli padesátiminutového alba! A nejeví se, že by třeskutné vyčiňování polevovalo. Naopak: L´eau qui reve se harampádně rozbují s rozbuškovou pronikavostí, její proždímávání se v Le sperme du diable est froid uchvatitelsky rozčertí s výbrusným probasněním do uchvatitelského zátesknění a prohrdleného obtěkávání, přičemž Robertův trombón si pokaždé najde poněkud odlišnou barvičku svého projevu, což nic nemění na tom, že jeho náruživost je nezměrná. Funguje jako pojistka zakolesňovaného výminkování i v hrčivé zarputilosti rozhudně rozhodného Inoxidental(u) i v náchvatně náznačném a namítavě výtočném Changer d´habit comme de chemise, zámrskově prorychlovaném a výtočně proderném i zase pohodově vyrýžovávaném. Když se pak s hamtavou zajíkavostí procábrujeme Algorythmique de danse (ano, tanečnost tu je, byť poněkud klátivě úlisná), s holedbavou hromovládností oslavnostníme Perdre le paradis et 75 cheveux par jour, řešetlivě narajcované, a dospějeme k šibalsky zákvačnému A genou les puces, protočivě prosmyčkovanému, i k výtřes(k)ně posbíravému Débarrassé du jésuschrisme, úporně nenechavému, nášivně prozbytkovanému a pojatému jako až nábožně svěřovanému do legendární vrby. Závěr, pojmenovaný Gagner 20 millions de cellules par seconde, doruinovává celé album se žvavou prozurčeností, paličsky zázmatkovanou i zámorně pronořovanou. Ale i tady, jako v celém albu, provívá hudbou jakási nevšední slavnostnost, možná spíše poslavnostněnost, a nábojná hromadivost. Řečeno jinak. Ten náhrdelník devatenácti intenzívních výbojů má skutečně devatenáct až nevěrohodně osobitých záznamů, z nichž nejvíce překvapí či ohromí… každý.
Ani v případě CD Sadhana, pod kterým je podepsán kontrabasista a skladatel Mátyás Szandai v čele kvartetu, nejde o výlučně maďarskou záležitost. Rok po Bartók Impressions, vydaných také na BMC (s Mathiasem Lévym a Miklósem Lukácsem), Szandai na svoji bartókovskou inspiraci navazuje i nenavazuje. Navazuje: úvodní skladbou Le Frontalier, nahranou v lausannském koncertním sále 1. února 2018 v obsazení Frederik Camacho (housle), Valentin Chiapello (viola), Lucie Gockell (violoncello), Artur Tanguy (flétna), Alexis Bazelaire (hoboj) a Paul Marsigny (klarinet), kterou autor zároveň diriguje, se jednoznačně vyšolíchává do vážna, s kuráží a očividnou rutinou, a přitom přejemně. Nenavazuje: v protikladu k tomuto klasicizujícímu vstupu probíhá zbytek alba jednoznačně v nábojně jazzové rovině. Odpovídá tomu obsazení kvartetu: vedle Szandaie v něm (přímo náruživě) účinkují kytarista Nelson Veras, saxofonista Ricardo Izquierdo a hráč na bicí Fabrice Moreau. Jejich projev – hned v Nine Pines – je roztěkaně opovážlivý, promotávaný i rozmotávaný troufale až do halucinačna, přičemž vzájemné hudební objetí (kytara s bicími, sax s basou a bicími) se svižně prostřídává. Leč následný Azur, jistěný kontrabasem, se rozbíhá do vláčné rozložitosti, kterou všichni – jakoby namátkově – prostřídávají tu do lehýnka, tu do prohlubnění, podstatné ovšem je, že toto prostřídávání je nadáno osobitostí, že tu žádný z hudebníků netěží z předpokládaných floskulí. Basa, která otevírá následné Dig the Mud, je navnadivá, dokáže vtrhnout hopem do děje a jistit ho, ale nijak se nezpěčuje, když odpovědnost převezme sax nebo kytara a když je jejich prorychlování či propomalování děje podpořeno přívalem bicích a opojivě rozkomíháno do zahrávavosti. Pospolitost hudebníků je většinou opentlená jedním nástrojem (jako v 5 for Paul třeba kytarou), někdy prohoupavě rozhybněným, jindy uvážlivě rozvážným, ještě jindy na(d)bíhavě ostražitým, ale většinou se i ze zkusmé souhry vynoří melodie, někdy s rozvíjivě meditativním saxem, někdy s pohnutlivě neodbytnou kytarou, vždy však zaměřená do zádružné, (po)jistivě lahodnící rozdychtěnosti. Když porovnávám následující Go, posbíravé i rozbíhavé, uvědomuji si samozřejmě obdobnost některých pasáží v různých předlohách, avšak memento skladeb je navzdory tomu rozdílné, srázněji či položivěji formulované. Obdobně Cassiopeia prezentuje basu přímo od podlahy, jako na čekané, je zde totiž zabíravě obzírná, výhonkově rozvolňovaná, vždy se zapojí do produmanosti každé skladby, a ani prosvětleně žírné kytaře se nepodaří ji překonat. Zato námluvný sax odmelodizuje nedlouhé Fearlesness se sprškou perkusí, jako by šlo o nezávazné mezihraní; zato Degrees of Freedom je vysvobodivě nákročné a svobodomyslně náznačné, vrtošivě hledavé i doličně dohlédavé; potřeskné bicí nenechavě doplní jak sax, tak kytaru. Také v Music from Gyimes hned vyrukuje basa, nikdy není pouze doprovodná, je vyvěravá i nákročná, vypravěčsky plastická. Ale rovněž ostatní nástroje střídavě doličují dění za neutuchajícího harampádění bicích. Bicí pohromují i Down to the Water, jenomže basa má vždycky o špetku důraznosti navíc, ať je spíše podmíněně uvážlivá nebo pohnutlivě vyhmotňovaná. Background Music je trefné pojmenování závěru, ať je pojímáme spíše jako svižně, až uspěchaně přástkové nebo kurážně zavídrholcované. Však snoubení nástrojů vždycky vyjemní dojem. I ten celkový i leckterý dílčí, pohybující se mezi pravověrným jazzem a exotizujícím folkem. Mohu jen sdílet stanovisko Emesea Szásze v bookletu alba, že Szandai musel překonat řádku úskalí, než mohl dospět k tomuto albu.
Tři neobvyklá díla, ke kterým se můžeme vracet. Čím to je, že Budapešť je tak otevřena soudobému hudebnímu dění? Geniem loci?
Daniel Erdmann’s Velvet Revolution: Won´t Put No Flag Out
Yves Robert Trio: Captivate
Mátyás Szandai Quartet: Sádhana
Budapest Music Center Records (www.bmcrecords.hu)