DekadentFabrik: Mental Morphosis
Guerilla Records (www.guerilla.cz)
DekadentFabrik na to jdou na svém druhém opusu zpočátku poměrně nenápadně a plíživě. Při poslechu prvního kusu Buddy můžete mít pocit, že to je čistě pokračování debutu, sice žádné opakování, ale nové nápady zpracované dle daného schématu, obohacené o texty, vyklenuté kompozice s prostorem pro improvizaci a vzájemné porozumění všech zúčastněných, underground podávající si ruku s novými technologiemi, což činí soubor atraktivní pro staromilce i mladou generaci atakdále. Recenzent by si mohl vystačit s kumulací podobných klišovitých (ale de facto výstižných) frází a v podstatě by měl naprostou pravdu, což ovšem neznamená, že předmět zkoumání by byl těmito klišé zvláště determinován.
Ano, princip je jasný – rozsochaté až košaté samplové základy Davida Cajthamla a DJe Satana, z nichž doslova čiší jejich cit pro výtvarné kompozice a které se převádějí do zvukokreseb. Sošná a konstruktivistická basa Ivana Bierhanzla a vznášející se saxofonové eskapády Mikoláše Chadimy. Svět váchalovských romantických hororů v HD provedení bez podstatné ztráty původní patiny. Vrstevnatost se postupně víc a víc vrásní. Uprostřed ustupuje temnotné tajemství a nastává novovlnné romantické disco jemně evokující doby Garyho Numana a jemu podobných (dokonce snad i Ultravox), kde ovšem patos rozbíjejí různé legrácky (někdy doslova chichotavé, posléze snad plačtivé) či naopak řezaná kytara a nejrůznější mutantní hudební šroubovice. Trans v transu plný pulsujících sklípků skrývajících zvláštní sonické ingredience, které občas vybuchují a vystřelují své esence do celého organismu, v němž se tyto rozpouští a vzájemně mísí. Pak přichází jednoznačná hitovka Blood, kterou si mohou fanoušci na koncertech spoluprozpěvovat nebo spíš spoludeklamovat, ale musí se naučit (jinak vpravdě silný) text, který není na nahrávce zcela čitelný, což není úplně na škodu, protože o to víc se snažíte mu přijít na kloub. Cajthamlovy deklamace ostatně vůbec nejsou prvoplánové, ale v každém kusu mají svébytnou estetiku. Překvapující je také skladba Wohin s textem Jürgena Fuchse, což by mohlo nabízet, že půjde o nějaký klon ve stylu Gorleben, ale hned z počátku se vše začne odvíjet v prazvláštní para-etnické melanži a Chadimův zpěv připomíná muezzinské vzývání a až posléze se dostaneme do skutečně gorlebenovské nálady. Následující Klaus Kinski je nápaditá koláž a celému dílu jakoby odbíjí umíráček v závěrečné kompozici Rigor Mortis s atmosférou katarzního přerodu, který se rozplyne do nicoty, aby v ní zůstal uschován až do dalšího znovuvzkříšení. Je to vlastně živoucí organismus, který se částečně permanentně rozkládá a zároveň bují v novotvarech, které jsou připomínkou čehosi vzdáleného a zároveň podkladem pro něco ještě nepoznaného či dokonce ještě zcela neexistujícího.
Ukázky k poslechu jsou například na oficiálních stránkách kapely.
