- Inzerce -

Děti kapitána Morgana: Mami, proč jsi nezůstala v Africe

Brněnská rocková sestava dala i svému druhému albu vynikající název (debut se zove S rozkoší vylizuju omáčku). A recenzentovi připravila materiál nejen v podobě čtrnácti písní, ale i bookletu s posudky od psychologa, juristy, filozofa a konečně muzikologa.

A zejména muzikolog Jan Špaček to Dětem za jejich bigbít dává slušně sežrat a trousí stran vyčpělosti rockové hudby poznámky, které mám sto chutí podepsat: „Vyvstává jiný problém: kytara. I já si cením Jimiho Hendrixe, ale nevím, proč ho musíme napodobovat ještě 44 let po smrti. Hlavní výhodou kytary je, že je přenosná. Není už ale moc nosná.“ Ani ty bicí se mu moc invenční nezdají a já nemohu nepřičinit svůj bonmot, kterým už jsem v HIS Voice oblažoval – že zakládat po roce 2000 rockové skupiny je totéž co zakládat skupiny historického šermu.

Leader Dětí kapitána Morgana, skladatel repertoáru a kytarista Ivan Manolov, to samozřejmě dobře ví, je protřelý pardál a dělá do reklamy, jinak by si tyhle jedy do bookletu psát nenechal a kapelu založil na jiných základech. Prošel progresivním Progesem 2, popovou Burmou Jones, drsnými Drunk President, v současné době hraje třeba s DG 307 a v nejrůznějších improvizačních sestavách. A Děti kapitána Morgana jsou jeho, domnívám se, stylovým příspěvkem do kánonu moravského androše (jehož autenticitu mu současní pražští, po ramenou se plácající zasloužilí umělci mohou jen závidět). A ten se prostě hraje TAKHLE. Šmytec.

Manolov pro Děti zhudebňuje především verše Pavla Homéra Ambrože (1964-2011) a Milana Kozelky (1948-2014). Prvně jmenovaný bývá označován za brněnského „prokletého básníka“ a jeho verše sály ze stejného prsu jako texty Františka Gellnera, Charlese Bukowského či Filipa Topola. Kozelka byl Homérův pravý opak, postmodernistický satirik, jemuž nebylo nic svaté, tím méně generální linie estetiky undergroundu a beatnická ovíněná rozervanost. Jeho „Jsem velký filozof, majitel osmi tváří, / lovec stipendií, požírač státních grantů“ stojí v sousedství a protikladu k Homérovu bujnému „Ksicht mám jak podělaný slipy / a piva piju víc než dost. / Líběj se mně voplzlý vtipy / a pěju Ódu na radost“ i k rezignovanému „Já na nic nečekám“ v úvodním Uzavřeném oddělení č.18, mladším sourozenci Pavilonu č.2 Jaroslava Jeronýma Neduhy a 17B Mňágy a Žďorpu. Antologie českých blázineckých písní, to by bylo…

Zhudebnění textů se odehrávají na bigbítovém základě, často poněkud monotónním už proto, že oba mistři rádi vázali slova do čtyřveršových strof střídavého rýmu, což je pro skladatele dosti na prd, protože tohle už tu bylo opravdu statisíckrát a počítejte s tím, že refrén prostě nebude. Proto na albu potěší všechny aranžérské vychytávky, jako je zvuk klavíru, bendža, houslí (samozřejmě Vtípil) a mužského pěveckého sboru Láska opravdivá. Většinou to ale Děti zkrátka bigbítově hrnou.

Jedno trumfové eso v rukávu ale mají. Ty verše interpretuje Jaroslav Záděra III., frontman, který sice spíše recituje než zpívá, jeho hlas ale zní – jak praví jakési beatnické klišé, které nemám sílu dohledávat – jako by jeho nositel měl v hrdle štěrk a tisíce kocovin. Některými písněmi se doslova proskřípe a i momenty, kdy Homérovým slovům hrozí pád do bezedného patosu (Marie) a strmé hyperboly se užuž hroutí do tartaru trapnosti (Nevěsta), ustojí a přesvědčivě podá. Slušnej člověk, prostě.

Tohle CD je velice lidské a příjemné, coby nejvhodnější adjektivum se mi jeví „radostné“. Dětem kapitána Morgana – nebo spíš sobě – nicméně přeji, aby na příštím albu ve svém zvuku našli tolik štěrku a kocovin jako má jejich frontman ve svém hlase. Umím si za ním představit špínu waitsovské zrnitosti.

Mimochodem, coby Hlas veverky na albu hostuje i sám Milan Kozelka. Dává nám jen tři slova…

 

Děti kapitána Morgana: Mami, proč jsi nezůstala v Africe

Indies Happy Trails

www.indiesrec.eu


Ostravská punková smršť s Horstem Fuchsem, Spinozou a klauny

Osmé bienále New Opera Days Ostrava neboli Dny nové opery Ostrava v pěti večerech přineslo celkem sedm oper – šest premiér světových a jednu evropskou.

Kardiostimulátor 268

Libanonské taneční iluze, ambientní bubnovačka a skryté signály.

Zkouška sirén – Smetiprach

O řekách, komunitách, paměti a písni

Kardiostimulátor 267

Hudba nová průmyslová, přátelské klavírní dialogy a pobyt u jezírka

Hermovo ucho – Many Many Women a Fin de Partie

Dva příklady, jak překládat marná slova do hlubokomyslné hudby.

Jen musíš cítit, že to jde z tebe

Inovativní formy umění v kulisách Jáchymova a v rukou mladých lidí.

Komponování jako darwinovský proces

Jak lze v současnosti provokovat podle Elliotta Sharpa.

Škatulka ambientu je pro mě docela úzká

Rozhovor s Ladislavem Buchtou aka Ladbuchem.

Free Forms of Arts na Ponavě

Zelené žáby, udu i kontrapunkt hostí kavárny.

Zkouška sirén – Zvuky rajského kovu

Otec Dionysios Tabakis chválí Boha s elektrickou kytarou a umělou inteligencí.