DIY kultury: Zaniklé pražské kluby

  

Letos na začátku léta spatřila světlo světa publikace Zaniklé pražské kluby, která vzešla ze stejnojmenné facebookové stránky. Přináší syrový a mytologizující pohled na vývoj pražské klubové a squatové scény od tekutých dob perestrojky a sametu do gentrifikované současnosti.

Facebooková stránka Zaniklé pražské kluby vznikla v květnu 2016. Bez překvapení na sebe samovolně začala vázat mnoho pamětníků, kteří měli zájem přinést méně známé informace či dobarvit základní kostru obecného vědomí, jež má pražské alternativní či subkulturní prostředí například o squatech. Za projektem stojící duo Karolína Válová – Věra Šebestová pak tyto podněty vstřebávalo a postupně se celistvé knižní vydání prakticky nabídlo samo. Třetí z party Ladislav Krtička se postaral o praktickou stránku, a rovněž přidal pár článků. Do knihy navíc svými vzpomínkami přispěli i třeba staří pražští pankáči Amrit (Michael’s Uncle) či V.T. Marvin, ale i méně známější osobnosti jako Erml či Renda, který v současnosti pořádá docela rozjeté crustové večírky pod značkou Fuck Off Party.

Že tady půjde o totální androš, to snad musí být jasné každému, komu něco říká plátek Nájezd, pod jehož ediční řadu tato skrz naskrz DIY kniha spadla. I tak je to ale pro partu kolem letenské hospody Barré, jež Nájezd šíří zadarmo jako pouhý informačně/poetický dvojlist, dosud největší vydavatelské sousto. Nostalgie a mytologizující étos z toho každopádně přímo tryskají. Své udělalo dozajista i to, že projekt vznikl jako nadšenecká facebooková stránka a kniha ji v mnohých případech „jen“ posunuje do papírové podoby.

Zaniklé pražské kluby působí na první pohled skoro až jako protiváha současným akademickým publikacím, jež se více či méně úspěšně pokoušejí podchytit subkulturní prostor či zasadit subkultury do širšího společenského rámce. Válová, Šebestová a Krtička oproti tomu jasně rezignují na jakýkoliv schematičtější či teoretičtější rámec, jako svého druhu hodnotová idea pak působí maximálně onen „underground,“ respektive pražské multi-subkulturní podzemí. To ovšem musí čtenář již vyčíst mezi řádky, jakkoli to žádnou velkou deduktivní práci nedá. S bezbranně vyhlížející selektivností, neuceleností a často i neuzavřeností jednotlivých příběhů se kolektiv vypořádává přiznáním, že výzkum ještě stále nebyl uzavřen a cílem knihy je živé vyprávění, nikoli historická práce.

Nejednotnost a formální nevyváženost je do očí bijící, ovšem alespoň základní strukturální rámec (tj. Legendy-Squaty-Kluby po roce 2000 + Bonus) se nastolit podařilo. Informace a texty mají většinou úroveň fanzinu, kdy se obsah hromadí podle toho, co kdo napsal a jakým způsobem. Některým místům se dostalo krátkého medailonku, jiné jsou podány zevrubněji, s větším odstupem a informovaností, případně dojde „pouze“ na rozhovor s pamětníkem (Bažina, Jiný Kafe).

Jediný skutečný kámen úrazu vidím v tom, že autorské trio neuhlídalo necitované či neupřesněné úlety, takže často není jasné, kam sahá autorská licence a co jsou informace z Wikipedie či odjinud. Příkladem budiž text o historii Cibulky. Moje osobní hypotéza v tomto případě zní, že jde o text squatterů, který se používal pro komentované prohlídky celého komplexu, k nimž docházelo ještě pár dní před konečným vyklizením v roce 2015. Musím uznat, že pro posílení nostalgie a mytologizujícího étosu jsou podobné historické vsuvky velmi účinné, nicméně nemělo by k nim docházet na úkor korektnosti, ani když jde o nadšeneckou publikaci.

Kromě této vady na kráse se pak ovšem oné staré dobré subkulturní nostalgii daří smýt snad veškeré formální nedostatky. Prostory v textech znovu užívají a pamětníci z nich dýchají, třeba taková vyprávění o Kotelně či o novější Wolkrovce přímo čpí pivem, tělesnými tekutinami a jointy. Zážitkoví hunteři z webového Full Moonu se oproti této lehkosti mohou se svými reporty jít tak akorát vycpat k telce. Pražské klubové scény méně znalý čtenář pak bude dozajista hltat příběh o squatu Českomoravská či o doupatech Utopia nebo Ještěrka.

Když si závěrem domyslím, jak se současná domácí hudební publicistika deklasuje na otevřené hajpy a malé domů, tak se mi dokonce vkrádá otázka, jak moc u Zaniklých pražských klubů v důsledku vadí ty nedostatky při zdrojování. Tady je to zkrátka upřímný androš a tak je třeba k tomu přistupovat.  A konečně respekt za to, s jakou grácií se v knize podařilo demaskovat gentrifikaci a zachytit současnou krizi pražského kulturního života.

https://www.facebook.com/Zanikl%C3%A9-pra%C5%BEsk%C3%A9-kluby-1131517003567423/
http://najezd.wz.cz/homef.html