DJ Rashad – I Don’t Give A Fuck
Hyperdub (https://www.hyperdub.net)
Footwork. Juke. Zrychlená (cca 150-160 úderů za minutu), původně úzce regionálně (Chicago) omezená podoba house music, zvaná “juke”, není ani na starém kontinentu ničím novým pod sluncem. Od vydání kompilace Bangs & Works na londýnském labelu Planet Mu, kterou můžeme označit jako určitý mezník, kdy tato stylová variace vstoupila v širší povědomí, letos uplynou již tři roky. Houpavá basa, pomíchané hajtky a lehce ujetý kopák ohraničují housem vyměřené teritorium. Centrem Rashadovy tvorby je rytmicko-melodická práce s krátkými vokálními smyčkami. Pokud jste alergičtí na vokály v elektronické taneční hudbě, bude pro vás toto EP náročnou zkouškou trpělivosti. Možná ale dojde k určitému “povýšení” a začnete vnímat extravagantní vokální smyčky zcela odtržené od původního kontextu, pouze jako nástroj s unikátní barvou. Rashad svými smyčkami a detailními rytmickými posuvy vytváří z vokálu jakoby další rytmický part. Také lze říci, že vokální motivy zvláštním způsobem drží tracky pohromadě.
Rashadovy tracky jsou syrové, v tom nejlepším slova smyslu upomínající na doby, kdy syžet elektronické hudby ještě nebyl zcela stabilizován. V tomto ohledu EP vyvolává podobné nálady a atmosféry, jako Where Were U in 92? producenta skrývajícího se pod jménem Zomby. Syrovost a určitá naivita vypůjčená z britského hardcoru raných devadesátých let nebo chicagského housu ale nepůsobí jako cesta do minulosti. Je to tím, že elektronická hudba se ke svým kořenům navrací tak nějak konstantně a vypůjčuje si kutilským způsobem kdeco. Rashad se také se svými tracky příliš nemaže. V jednom ze svých interview uvádí, že v průměru má track hotový za pár hodin. A je to slyšet. Strohá estetika je tak ve srovnání s některými vycizelovanými, překombinovanými podobami módní elektronické taneční hudby velice efektivní. Zároveň se Rashadovi daří držet působivé soulové zabarvení, tak typické i pro kolegy z Chicaga a Detroitu (např. Moodyman, Omar-S) a tak absentující v unylém minimalu, na který křepčí už i postavy v dadaistické rumunské telenovele Andílci, či dubstepu, jehož otravná woblující basa se na nás bezhlavě řítí už i z leckteré reklamy.
Ačkoli je Hyperdub jedním z labelů, jejichž obsah by měl naplňovat význam slova “dubstep”, nedá se říct, že by někdy produkoval desky typicky dubstepové. Přestože Hyperdub před lety vlastně utvářel dubstepový zvuk jako takový, nikdy nedošlo ke spánku na vavřínech, ani k bezmyšlenkovité repetici žánrových formulek. Šéf labelu Steve Goodman je při své silné inspiraci francouzskými mysliteli G. Deleuzem a F. Guattarim (Goodmanova studie Sonic Warfare nejen svou strukturou čerpá z jejich tlustospisu Tisíc plošin, který byl v roce 2010 konečně přeložen i do češtiny) zaměřen díkybohu spíše na šlechtění monstrózních rhizomů-oddenků, než na opakované zalévání žánrového stromu-kořene, zvaného “dubstep”. Po loňském svůdném synth-popovém albu Black Is Beautiful dvojice Dean Blunt & Inga Copeland (Hype Williams) je toto EP dalším sklíčkem do pestré mozaiky pokroucených beatů, subsonických basů a stále rostoucích a zrajících podivností.
