Manické erupce bicích a saxofonu doprovází úzkost syntetického dunění. Nová alba košického improvizátora coby obrazy civilizační sklíčenosti.
Kombinace free jazzu s hlukovým uměním již dnes zřejmě nikoho nepřekvapí a smrště elektronických i akustických singularit si získaly své pevné místo v experimentálním hudebním podzemí. Přijít na možné důvody této oblíbenosti není až tak těžké – zkreslené ruchy mohou improvizované jazzové entropie snadno obohatit o naléhavost, plnost či energičnost. V posledních třech letech se na tuto fúzi obrátil i všestranný experimentátor vystupující pod pseudonymem Ondrey Zintaer, relativně mladý aktér na košické alternativní scéně, jehož první, tehdy čistě hlukové nahrávky spatřily světlo světa roku 2018. Zatímco některé noise-jazzové permutace mohou zdůrazňovat optimistickou hravost, Zintaerovy vlastní tracky rozvíjejí zejména pochmurné nálady zmaru, úzkosti a beznaděje, podporované dnes hlavně vnímáním znepokojující blízkosti ukrajinského konfliktu. Zintaer pak tento tíživý chaos tvoří především při improvizacích se saxofonem, hlubokými tóny syntezátorů a širokou škálou kytarových pedálů, nebojí se však přizvat i jiné hudební nástroje. S nimi mu vypomáhají především jiní instrumentalisté, jež láká ze všech koutů světa – vedle japonského bubenického virtuosa Ryosuke Kiyasu lze zmínit zejména časté spolupráce s klávesistou Paolem Tognolou a bubeníkem Filippem Cocozzou z Itálie. Košický umělec je velmi čilý, my se však ve článku zaměříme pouze na dva jeho nové přírůstky z letoška, vlastnoručně vydané kazety BRAIN a anthroportrait.
Zastavení první: BRAIN
Formule je jednoduchá: Zintaerovy chaotické saxofonové vytáčky se potkávají s frenetickým bubnováním Ryosuke Kiyasu za doprovodu palety syntetických ruchů a samplovaných fragmentů. V čiré improvizaci Zintaer rychle mačká všemožné klapky a Kiyasu zuřivě střídá jednotlivé bubny a činely, to vše se děje ve snaze vyhnout se jakémukoli koherentnějšímu vzorci. Díky masteringu Adama Jakaba je nástrojům umožněno volně dýchat, a v krásně organickém mixu tak rozlety výšek i hloubek netrpí umělou plochostí. Takřka čtyřicetiminutová nahrávka si od dechů a perkusí nedává žádný větší oddych, pocitově nejvariabilnější je tedy překvapivě onen elektronický „podmaz“, rovněž tvořený spontánně. Ten může skrývat emotivní kontrast orchestrálních útržků se skřípáním i basovými distorzemi (Nail 1), znepokojivé probublávání různých barev (Nail 2), pronikavé syntetické výkřiky z basového dunění (Nail 3), či naopak minimalismus jedné vysokofrekvenční konstanty, při němž ucho může nerušeně studovat mísící se rezonance akustických elementů (Nail 4). Sečteno a podtrženo, proniknutí za neprostupnou stěnu úderů a foukání dokáže odhalit zajímavá aurální zákoutí, které experimentální volnou hru povyšují na trvanlivější počin hodný opakovaného průzkumu.
Zastavení druhé: anthroportrait
Na rozdíl od čistě ad hoc BRAIN představuje druhá recenzovaná nahrávka promyšlenější dílo. Jak název alba poeticky napovídá, zde se Zintaer nebojí s temnými náladami nakládat osobněji. Krom saxofonového kvílení album tvoří pochmurnost hlavně skrze takřka všudypřítomnou dunivou elektroniku, našimi častými společníky se stanou i autorské verše mísící civilizační kritiku s intimními počitky zmaru, bezútěšnosti a rozčarování. Místy však narazíme i jak na očekáváné Tognolovy hammondky a Cocozzovy bicí, tak na metalové příměsi mysteriózního projektu Dead Oceans. Hodinu trvající album je koláží různých nespojitých momentů, poskytujících rozdílné vhledy do Zintaerova života. Na kazetě tak projdeme kupříkladu minimalistickými plochami skličujících distorzí s občasným teskným saxofonem (např. Strnulosť, Rozlúčka, Bolesť), manickými eskapádami varhanních tónů (Nerv1 a Nerv3) nebo průmyslovým chladem zrnitých dronů a bubenické improvizace (Nerv2). Dočkáme se ale i agresivních hlukových intruzí do klavírní melancholie (Slová) či dezorientujících úštěpků tvořených metalickými rezonancemi a žesti (Čas, Zvonky). Desku pak zakončuje Zhor hypnotickým depressive blackmetalovým pásmem. I zde se však setkáme s divokým saxofonem, jehož nekontrolovatelný žalozpěv umně dotváří atmosféru urbánního rozkladu. Svou sonickou a kompoziční rozevlátostí jako by anthroportrait tvořil protipól monolitičtějšímu BRAIN, jeho diverzita však nespočívá v nedbalém rozvržení desky. Jedná se spíše o snahu věrně znázornit autorův vnitřní svět i se všemi rozpory.
Jazyk kočírovaný Ondreyem Zintaerem na BRAIN i anthroportrait překypuje svobodou jazzu i hluku, tuto svobodu však paradoxně nejvíce využívá pro vyjádření vnitřní stísněnosti a pocitu marnosti ze současného žití. Terapeutické exkurze do vnitřních krajin se povedly náramně a Zintaerovi lze jen popřát mnoho zdaru do dalších (zvukových i jiných) projektů.
Ondrey Zintaer & Ryosuke Kiyasu: BRAIN
Ondrey Zintaer: anthroportrait
Vlastní náklad (https://zintaer.bandcamp.com/)