Vulkanická činnost svou intenzitou, nebezpečností a zároveň krásou přitahuje lidi od nepaměti. Na rozdíl od jiných přírodních jevů, třeba mořských vln, se sopky nedočkaly takového množství hudebních ztvárnění. Snad kvůli tomu, že nerušené posezení na břehu mořském je poměrně snadno dosažitelné ve srovnání s posezením poblíž soptící hory. I tak tu nějaké vzory máme: Islandský skladatel Jón Leifs v roce 1961 s řádným bušením a řinčením zachytil erupci vulkánu Hekla. Alana Hovhanese roku 1982 inspirovala erupce Mount St. Helens v americkém státě Washington k docela lyrické symfonii.
Skladatel a kytarista Elliot Sharp, mimo jiné autor jedné z kompozic, které zazněly letos na festivalu Ostravské dny nové hudby, se inspiroval vulkánem, který nikdy spatřit nemohl, protože bublal před milióny let, navíc nikoliv na naší Zemi. Oceanus Procellarum je latinský název oblasti na Měsíci, česky zvané Oceán bouří. Přistálo na ní již několik sond právě kvůli zkoumání toho, jak tato největší plocha přivrácené strany měsíce vznikla, a možná i kvůli zkoumání možností těžby radioaktivních prvků, které se tam hromadí. A právě dávný původ této formace předvádí Elliot Sharp s velkou dávkou zvukomalebnosti.
Skladba je napsána pro basklarinetistu Garetha Davise, německý Ensemble Resonanz, respektive jeho smyčcovou sekci, a autora vybaveného elektrickou kytarou. Zatímco komorní soubor hraje hudbu komponovanou za využití různých algoritmických procesů, basklarinet a kytara dostávají občas volnost k improvizaci. Smyčcové nástroje jsou vybaveny alternativními smyčci ze dřeva nebo kovových pružin, čímž dosahují zvláštních zvukových barev.
Elliot Sharp je velice plodný hudebník, takže není divu, že z jeho skladeb máme občas pocit jistého kriticky řečeno opakování, pozitivně řečeno, jednotného osobního stylu slyšeného v řadě jeho komorních i orchestrálních děl posledních let. Mnohé efekty smyčcového orchestru jsou k nerozeznání od klasiků 50. a 60. let, třeba z takzvané „polské školy“ – samozřejmě obohacené o ony speciální smyčce, které dodávají zvuku drsnější a škrábavější témbry. Kompoziční technika, již skladatel popisuje jako práci s molekulami a chaotickými strukturami směřujícími k určitému řádu, slouží k postupným proměnám těchto zvukových mas z jednoho odstínu do druhého. Jistá nepřekvapivost této složky je vyvažována kombinováním smyčců a zčásti improvizovaných pasáží sólové kytary a basklarinetu. Davis i Sharp jsou v tomto oboru protřelí a jejich improvizace jsou zajímavé nejen škálou vyluzovaných zvuků, ale i jejich dávkováním a budováním dramatických křivek.
Necelý čtyřicet minut kompozice je rozděleno do pěti částí a každá z nich pak zase do několika epizod, v nichž se průběžně střídají eruptivní vrcholy a tišší, občas skoro něžné (4. část) plochy. Elliot Sharp zkušeně vyvažuje gradace i tlumení a vyhýbá se tak nudě z pouhé zvukomalebnosti. Osobně ale beru kompozici jako potvrzení dojmu, že je zajímavější coby improvizátor než skladatel.
Elliott Sharp: Oceanus Procellarum
Cavity Search Records https://www.cavitysearchrecords.com/