Vinyl-on-demand (vinyl-on-demand.com)
Kompilační album poněkud tajemné umělkyně Emily Faryny, která se kromě hudby věnuje též vizuálnu, shrnuje autorčinu tvorbu, dříve vydanou pouze na kazetách u nyní již nefunkčních kanadských labelů. Třiadvacet let od posledního vydání je ve světě elektronické hudby, posedlém prouděním nových releasů, relativně dlouhá doba. Má smysl publikovat po takové době již tak dost obskurní materiál, navíc v omezené vinylové edici?
Rozvlněné osmibitové linky, zvuk křehký a zároveň ostrý, o pozoruhodné kontrasty při poslechu vůbec není nouze. Strohé, poněkud primitivisticky znějící zvuky varhan, připomínající POKEY čipy (viz HIS Voice 2/2013) nebo zvuky televizních her, tvoří prakticky celé zvukové spektrum alba. Střídavé pocity tepla a chladu, nálady sedativní a zneklidňující, střídavé monotónní rytmy a abstraktní spočinutí. Zpěv Emily na pozadí syntetických kvílení dodává celkovému zvuku znepokojivé ražení. Jindy se vynoří kytarová mezihra (úsporně a pochopitelně nazvaná Bridge) a nevyčnívá z reje syntezátorů, ale působí na svém místě zcela suverénně, pravda, pod silnou vrstvou efektů. Zvuk nové vlny je zde transformován do jakéhosi one-woman-bandu, přičemž nástrojová sekce je zcela elektrifikována. Zvuky bicí obstarává automat, v jeho programování ovšem Emily dosahuje podobné zručnosti jako v manipulaci s magnetofonem, beaty zní zároveň jednotvárně, zároveň ale neobyčejně živě.
Album také dokazuje, že fetišismus magnetofonové pásky, ať již na kotouči či v skryté plastové kazetě, je nejen stále živý, ale ani snad nikdy nezmizel. Zázrak točícího se kotouče úspěšně nabourává svět, ve kterém si stále častěji hudbu pouštíme z počítačů, kde se točí pouze pomyslné kružnice opisující syntetické sinusoidy, jež podsouvají našim uším, co mají slyšet. Není proto divu, že se zájem hudebníků obrací k médiu, jehož rytmus je udáván motorkem nikoli zcela konstantní rychlosti, médiu, které podléhá zkáze času, elektromagnetickému záření, prachu a celkovému rozpadu. Kouzlo domácího studia, malých vícestopých rekordérů, jež v 80. letech umožnily radikálně minimalizovat náklady na hudební produkci, společně s popularizací malých elektronických hudebních nástrojů se i po dvou dekádách může obtisknout nejen do vinylové drážky. Emily se zdá být virtuózkou takového magneťáku, původně určeného k produkci demo nahrávek kapel, které si nemohou dovolit nahrát demo ve „velkém“ studiu. Ale jak už to často bývá, záměr tvůrce se rozchází s následným použitím. Minimalistická estetika těchto čtyřstopých, kazet využívajících zařízení udávala (a v některých oblastech stále udává) směr značné části elektronické hudby 80. let, kdy se stal běžným fakt dříve nevídaný, a sice to, že k hudební produkci není třeba ani kapely, ani profesionálního vybavení, a že si lze bohatě vystačit v domácím studiu. Z nahrávek na posluchače působí zvláštní hřejivá intimita, klapání mezi náhlými střihy ve skladbách nepůsobí rušivě, ale dodává punc (ne)jisté autenticity, a odvrací záměr od zahlazování chyb a nedostatků, které Emily naopak využívá ve svůj prospěch.
Album přes svůj kompilační charakter a dataci není žádnou kuriózní archeologií odstrčené pozapomenuté elektroniky. Na mnoha místech zní stále dosti „výživně“, a pokud autorka takto opožděně prezentuje svou tvorbu, lze jen s jistou dávkou fantazie a zachvění rozjímat nad tím, co má ještě připraveno v šuplíku. Občas se nálady přibližují detroitskému technu (např. Call My Name, Compromise), ale jsou tak nějak více zasněnější, éterické a osamělejší. Snad nejsilnější chvíle přinášejí beatů prosté skladby jako Space či Sunday in Lebanon, kde se tóny sbíhají a rozbíhají na pomezí nepředvídatelného ambientu, který nikdy nesklouzne k ukolébavým či uklidňujícím efektům, ale popisují a i navozují spíše jevy opačného spektra duševního života. Ostatně názvy skladeb evokují psychoanalýzu (Return Of The Repressed), jinde psychické jevy, které rozeznáme i bez čtení Freuda (I’ve Got A Steel Bar In My Head). Do mozku se zakusující klouzavé tóny (Slow Moving Chaos) dají vzpomenout na britské Throbbing Gristle, občas se může členitost melodií a zabarvení vokálu vzdáleně dotýkat českého undergroundu z přelomu 80. a 90 let (např. Domácí kapela), skladba Forced Coercion zase připomíná nervózní běsnění průkopnického dua Suicide. Temnota pracně vytěžená z útrob osmdesátkových syntezátorů, bicího automatu a několika efektů.
