- Inzerce -

Ester Poly: Pique Dame

Švýcarské duo Ester Poly vzniklo původně jako volně improvizační spolupráce instrumentalistek různých generací: velezkušené bubenice Béatrice Graf (viz P.S.) a basistky Martiny Berther. Když se v jejich setech některé pasáže ustálily, padlo rozhodnutí nahrát album. Míra dokončenosti jednotlivých skladeb je tu různá: někde je kus rozdělen perfektně nazkoušenými ostrými střihy (La vie en rose), jindy hrají obě protagonistky přes svoji ukotvenost na jazzové scéně punkově triviálně a řízně s unisono skandovaným textem (Slutwalk), na druhou stranu řada kompozic zdaleka tak ostré kontury nemá a jejich jednotlivá provedení se pravděpodobně budou výrazněji lišit. V takových kusech se Graf pohybuje od lehkého poťukávání tomů filcovými paličkami nebo smyčcem rozechvívaných činelů až k divokým rytmickým breakům téměř na hranici toho, co je metrum skladby schopno pojmout. Berther pak bezmála kompletně širokou škálu neperkusivních zvuků pokrývá za pomoci efektů (nebo rovněž smyčce jako ve Forgotten Responsibility) se svojí baskytarou. Její nástroj se prostě stává zdrojem zvuku a sotvakdo by za výsledkem baskytaru hledal. Jen výjimečně ji Graf doplňuje na klávesy hrané jednou rukou zároveň s bicími, což je ovšem dovednost, jíž posluchač desky bez zkušenosti s živým vystoupením neocení.

Abstraktnější kousky na albu naznačující svoji proměnlivost ale působí směrem k vystoupením natolik slibně, že si posluchač dost možná bude chtít onu chybějící zkušenost doplnit. V tomto smyslu je album spíše reklamou na živá vystoupení. Vyloženě písňová část nahrávky netvoří ani polovinu celku a ten by se tak dal označit za prolnutí jakéhosi hitového maxisinglu s daleko volnějším repertoárem. Na nahrávce převažují instrumentální skladby, Béatrice Graf je ale rovněž vynikající vokalistkou, což dokazuje jak v bezeslovných vokálech, tak v perfektně intonovaných mluvených pasážích a neméně v přímo pornografickém titulním tracku. Obecně by se dalo říci, že Ester Poly jsou v různých polohách, ať už se jedná o polohy ambientní, divoce improvizované nebo písňové, neortodoxní. I pro francouzsky nerozumějícího posluchače je patrné, že duo rozšířilo svoji původně “všechno, jen ne mainstreamovou” formu o hlasy především proto, že chce vyjádřit svůj postoj. Je to postoj sebevědomých žen, které chtějí být slyšet, jak ostatně deklarují názvem jedné ze svých instrumentálek – Be Loud.

P.S.: Množství kapel, projektů skupinových i sólových velké stylové šíře, které má Beatrice Graf za sebou vzbuzuje údiv a pokud by je někdo chtěl popsat, bylo by to spíše na knihu. Jeden z jejích projektů ale zmiňme: Graf podnikla v letech 2009 a 2010 po své domovině dvě cesty, jejichž jednotlivé zastávky tvořila zcela volně improvizovaná vystoupení s místními hudebníky. Vždy se jednalo o dueta jejích bicích a převážně tradičních jazzových nástrojů, jako jsou trubka, saxofon nebo trombón, hraná v podmínkách otevřených prostor: náves, náměstí, les, vinice, molo… Graf je virtuozní bubenicí hrající cokoliv na cokoliv, jak dokládá dvojcédéčko Transhumance vycházející z těchto cest. Ačkoliv bubnuje na dětskou bicí soupravu doplněnou o pravděpodobně na místě nalezené perkuse, z nahrávky pořízené Masaki Hatsuiem na ruchové mikrofony zní její nástroj jako z pečlivě vyprodukované studiové nahrávky. I tady je však význam postprodukce velký, byť nikoliv v otázce zvuku (ten je naprosto přirozený, včetně zvuků okolní přírody v tišších pasážích). Graf však pasáže z jednotlivých vystoupení stříhala a dále s nimi kompozičně pracovala, díky čemuž vznikla mimořádně nabitá a pestrá kolekce, působící ale přirozeně a nesešívaně. Nepatříte-li mezi extrémně dobrodružné povahy vyhledávající i chvíle, kdy spoluhráči zrovna tápají, budete velmi pravděpodobně z poslechu nadšeni.

Z osmi vystoupení je tu sedmadvacet tracků, od minutových po dvanáctiminutové dueto s vibrafonistou Levonem Maretem. A je dobře slyšet, proč právě tahle část je použita vcelku: od tiché činelové pasáže v úvodu dvojice kus postupně graduje přes šlapající vrchol až k závěrečné ničím nespoutané zběsilosti. Vedle tracků, které by klidně mohly pocházet z jazzových nahrávek starých padesát let, tu jsou i vpády značně neortodoxní kytary Johna Menouda, s nímž nemá Graf daleko k hardcore. Pravým skvostem pak je zpěv „švýcarského Mikea Pattona“ Bruna Amstada přecházejícího od kostelní vřelosti k netuctovému alikvótnímu zpěvu i divokému scatu. Podobných všehoschopných muzikantů je tu ale devět. Leckterý tuzemský posluchač Transhumance se tak zřejmě neubrání dojmu, že by měl švýcarský jazz znát lépe, než tomu dosud je.

Kompletní improvizované vystoupení z roku 2015:

 

Ester Poly: Pique Dame

Ikarus Records (https://www.ikarusrecords.ch)