Exuse me, I am lost – Burialův stesk po budoucnosti, která nenastala

  

Kompilace Tunes 2011-19 shrnuje dekádu singlů jednoho z nejvlivnějších producentů tisíciletí, dekádu, ve které snaha o uchopení čím dál tím rychleji mizející přítomnosti nahradila snění o světlé budoucnosti. Ta už totiž nemusí přijít.

„Můj starší bratr žil ravem, většinu nocí trávil někde venku, objevoval místa, kde se tohle všechno dělo. A historky, které mi pak vyprávěl, mě vlastně vychovávaly. Z druhé strany noci se vracel domů a nosil domů tracky, které mi naprosto změnily život. Já seděl v našem pokoji, dokola jsem na gramofonu točil placky DJ Hypea, Source Direct, DJ Krystla a představoval jsem si, jaké je to být tam venku,” říkal v roce 2007 Marku Fisherovi ve skvělém rozhovoru pro The Wire William Emannuel Bevan aka Burial. Stesk, který mezi jeho slovy probublává, popisuje pocit generace, jež vyrostla s vírou v revoluční potenciál raveové kultury. Rovnostářská utopie, ve které solidarita zrozená na tanečním place nakonec zvítězí nad diktátem komerce a kapitálu, ale nikdy nenastala, britská společnost se po roce 2000 namísto toho vydala cestou čím dál tím většího příklonu ke konzervativní politice. Probuzení z raveového snu započalo někde u postupného rozkladu sociálního státu za papírově levicové vlády Tonyho Blaira. To vyústilo v bezvýchodnou situaci rozklížené společnosti, nekonečných jednáních o Brexitu a ostatně i drtivým vítězstvím Johnsonova populistického konzervativismu v letošních volbách.

Už Burialovy první desky Burial (2006) a Untrue (2007) hledaly cestu k vysněné budoucnosti. Namísto slastného utopení se ve vlnách masivního klubového zvuku ale spíš popisovaly ostrovní taneční kulturu zvenku. Burial zprostředkovával zážitky samotářského posluchače, který bloudí nočními ulicemi jižního Londýna a zaznamenává zvuky, které k němu doléhají zvuky z večírků v podzemních sklepeních. Voyeuristický odstup dával Burialovi možnost utápět sebe i posluchače v nostalgii po světě, který zná jen z vyprávění a legendárních nahrávek. Spolu s definitivním rozplynutím generační vize utopické budoucnosti se Burialova produkce čím dál tím víc vzdalovala jasným beatovým strukturám a definovaným žánrům britské klubové hudby.

„Čas se stále zkracuje. Útlak kultury multitaskingu a manažerské výkonnosti způsobuje, že žijeme v nikdy nekončícím časovém presu. Nemoc tohoto tisíciletí se bude jmenovat chronofobie nebo rychlománie a její léčba bude až trapně staromódní. Současná nostalgie totiž už nepramení ze vzpomínání na ztracenou minulost, ale z touhy po uchopení přítomnosti, která nám protéká mezi prsty,“ psala v roce 2001 dnes už zesnulá harvardská profesorka komparativní slavistiky Svetlana Boym v knize Future of Nostalgia. V jejím chápání funguje nostalgie jako rebelie proti modernistickému pojetí času, emocionální vzdor vůči nekonečnému a zrychlujícímu se proudu času a ideologii pokroku. Stesk po stále rychleji mizející přítomnosti se ostatně promítá do každodenní kultury, nekončící retrománie posouvá těžiště svého zájmu čím dál tím blíže současnosti a mainstreamový pop začíná pomalu požírat sám sebe. Žebříčkům poslechovosti dominuje hudba, která má jako hlavní inspirační zdroj už několikrát přežvýkané retro a s výjimkou snad současného rapu přestává být na první poslech jasné, jestli daný singl vyšel v roce 2019, 2015, 2010 nebo na konci osmdesátých let.

Revivalové vlny se nevyhnuly ani raveovému hnutí. Kdysi radikální sonický svět nuua neboli hardcore continua, se s každým ohlasem drum’n’bassové rymtiky nebo houseových syntezátorů v žebříčkovém popu obrousil. Rovnostářství různých odnoží nuua mezitím vystřídal diktát nadnárodního kapitálu, jehož logikou se řídí největší taneční akce současnosti. Taneční extáze je v první řadě prostředek, jak stovkám tisíců lidí za zvuku reklamkového EDM dopřát možnost alespoň na chvíli zapomenout na každodenní lopocení, ovšem za patřičný obnos peněz. Jestli se po roce 2000 mluví o krizi tradičního hudebního průmyslu, ve světě komerční taneční hudby se jednostranně výhodnému byznysu nedařilo nikdy tak dobře jako dnes. V hédonistickém bezčasí žije úzký okruh producentů a manažerů z kolovrátku několikrát přežvýkané radio friendly taneční hudby, které prodávají masám pocit prožití alespoň pár opravdových extatických momentů. Ty jsou definovány všudypřítomným náboženstvím dropu, jednoho okamžiku, ve kterém je pečlivě vybudované napětí rozvedeno v jeden slastný moment, kdy po breaku nastoupí masivní kopák s basou. Této ideologii jsou podřízeny všechny ostatní stavební bloky taneční hudby, maximálního efektu jde totiž dosáhnout jen prověřenými metodami. Volnomyšlenkářství undergroundových parties je tak nahrazeno pečlivým kalkulem a falešnou autenticitou. Není divu, že pocit marnosti z nekonečného koloběhu upadlé taneční hudby občas dolehne v přímém přenosu i na její největší hvězdy.

Raveová ideologie už v úplných počátcích, kromě snahy o vybudování komunálního tanečního parketu, stála na neuchopitelnosti toku času. Jedinou časomírou dlouhých DJ setů jsou prchavé extatické momenty, které dramaturgicky rozdělují dlouhé plochy na svébytné časové jednotky. Každý posluchač je pak v tomto prostoru stejně důležitý jako autor, čas plyne pro každého tanečníka jiným tempem, okamžiky slastného vytržení z hypnotického beatu pak komunitně spojují všechny bez ohledu na jejich společenské postavení. A to i posluchače, kteří solitérně sledují dění na parketu tak trochu zpovzdálí. V kontextu raveové utopie je každý nový zvuk příslibem světlé budoucnosti. Zánik snu o rovnostářském světě masivně populání taneční hudby za sebou zanechal jen matnou vzpomínku na to, jak mohla utopie znít. Vzpomínku, která se rozplývá v mlze tak, jako se syntezátorové plochy ztrácí v nekonečném reverbu a vinylovém praskotu v úvodním tracku State Forest čerstvé Burialovy kompilace.

Burialova tvorba po roce 2010 opustila formu britské klubové hudby a soustředila se na její obsah. Nostalgie zakódovaná v jeho beatových konstrukcích s každým dalším releasem rostla, přímo úměrně s postupným odvržením čitelných tanečních tvarů. Zároveň s tím se mu na každém EP podařilo věrně zachytit tužbu po nalezení nové hudby, nového autorského vyjádření a nového, lepšího světa. Ta je ve světle společenského vývoje poslední dekády bolestnou připomínkou optimismu minulosti. Spolu se Svetlanou Boym si Burial uvědomuje, že nostalgie je univerzálním pocitem, který překračuje lokální, sociální a identitární hranice. Sladkobolná elegie za lepší svět tracku Come Down to Us je srozumitelná posluchačům bez ohledu na to, z jakého prostředí pocházejí, nebo jestli se stejně jako protagonisté vokálních samplů v tracku vyrovnávají s přijetím své genderové identifikace.

Mezi jednotlivými skladbami na jediném dlouhohrajícím releasu, který má Burial za posledních dvanáct let na kontě, probublává hluboké poselství tolerance a optimismu tváří v tvář světu, v němž už snění o budoucnost není dost dobře možné. Jediné, co v něm zbývá, je vyrovnání se přítomností. Burial ještě v roce 2007 říkal, že jednou dá průchod svému méně experimentálnímu já a vydá dlouhohrající desku, na které budou jen temné taneční vypalovačky. O více než deset EP později je ale zřejmé, že Burialova čistě taneční deska nikdy nevyjde – svět, kterému chtěl vzdát hold, se už definitivně zbořil.