- Inzerce -

Eyvind Kang: The Narrow Garden

Ipecac (www.ipecac.com)

 

Houslista a skladatel Eyvind Kang je možná viditelnější jako kolaborant s impozantně širokým záběrem než jako samostatný tvůrce. Najdete jej na deskách droneových metalistů Sunn0))), Animal Collective i jazzového kytaristy Billa Frisella, aranžoval smyčce pro Laurie Anderson. V předlouhém seznamu nahrávek, na nichž se podílel, trochu zanikají ty, jež podepsal vlastním jménem, ač i těch již je pěkná řádka. Ta nejnovější vyšla na značce Ipecac, tedy pod křídly zlobivého hocha Mikea Pattona, kde má své místo hluk a experiment a pokud dojde na libé melodie, většinou v sobě skrývají nějakou podvratnost.
The Narrow Garden má být podle Kanga album o různých podobách lásky a inspirací mu byla milostná poezie orientálních literátů i evropských trubadúrů. Ti jsou zastoupeni zhudebněným textem Viléma Akvitánského, šlechtice od něhož máme nejstarší dochované ukázky této hudebně-literární tradice. Ještě hlouběji do historie se dostaneme ve dvou skladbách s texty římské básnířky jménem Sulpicia. Vokální party zpívá Jessika Kenny, jejíž elegantní hlasový projev doprovází početný ansámbl smyčců, dechů, perkusí a příležitostných dalších zvuků.
Kompozičně Kang na tomto albu přeskakuje mezi dvěma polohami. Písně i některé instrumentální kusy jsou jakousi syntézou imaginárního středověkého orientu: arabské perkuse, archaicky znějící stupnice, loutny a flétny. Kontrast vytvářejí plochy soudobě disonantní, v nichž jsou rytmy a melodie rozpuštěny do ploch skřípajících flažoletů a avantgardních efektů. Taková kombinace by mohla vést k zajímavým výsledkům. Problém je, že obě tyto polohy jsou tu zoufale sterilní a zbavené jakéhokoliv ostří. Nápodoby arabské či středověké hudby se utápějí v neměnných tempech a těžkopádné instrumentaci (nejprve flétna, pak se přidají housle a ještě navrch syntezátor a další smyčce a ještě trochu smyčců), při poslechu disonantních ploch ucho za chvíli odhalí jejich krotkost a nekonfliktnost. Navíc jsou tyto vložky příliš dlouhé na to, jak málo se v nich děje. Jak prostorově a časově vzdálený „orient“, tak blízká a současná „avantgarda“ jsou podávány v podobě hezky barevných pohlednic pro turisty. Navíc se tyto dva světy v podstatě nepotkají, existují jakoby každý na své nahrávce. Malá zlepšení přijde ve finále, kdy se obě výrazové roviny přeci jen střetnou a začnou generovat jakési napětí. Těch pár minut je ale slabou náplastí na pocit, že hudebník, který se podílel na tolika cizích dobrých deskách, a vydavatelství známé citem pro divnosti a provokace vydali něco tak bezzubého.