Fie Schouten: Ladder of Escape 11
Attacca Records (https://www.attaccaproductions.com)
V současnosti jeden z nejlepších hráčů na basklarinet je žena – Fie Schouten z Amsterodamu. Nyní jí na nizozemské značce Attaca Records vyšlo sólové, v pořadí již páté album. Jmenuje se Ladder Of Escape 11 a je zatím posledním ze série nahrávek, v nichž dominují jednotlivé nástroje sólově (dosud např.kytara, flétna, violoncello, trubka, cembalo). A čtvrtstoletí po úvodním Ladder Of Escape 1, jež natočil její učitel, Harry Sparnaay.
Fie Schouten získala magisterský titul v oboru basklarinet a posléze absolvovala mistrovské kurzy v Rakousku (Impuls), Německu (Darmstadt) a Francii (Pablo Casals Festival). Věnuje se interpretaci jak soudobé vážné hudby (je považována za specialistku na hudbu Stockhausena), a to sólově i ve věhlasných souborech (Ensemble musicFabrik, ASKO-Schönberg, Le Balcon), tak volné improvizaci (trio Kaida, trio To Be Sung). Kromě basklarinetu hraje samozřejmě na další druhy klarinetu a basetový roh.
Rejstřík její hry na basklarinet je téměř bezedný. Perkusivní a duální tóny, využití jazýčku i plátku, kombinace s vokálem, pestrá a citlivá dotyková hra a rytmický pohyb tónů, to vše je v jejím případě samozřejmostí, jako by nebylo nic snazšího. Na album zařadila pět neobyčejně virtuózních kompozic. Stockhausen samozřejmě nesměl chybět.
Album otevírá Schattenklänge, již roku 1995 napsal německo-argentinský skladatel Mauricio Kagel (1931-2008). Skladba je sice členěna na tři části (Adagio, Presto, Langsamer Walzer), ale nejde tak ani o označení tempa, jako o výrazovou intenzitu. Zprvu velmi niterná zvuková masa – slyšíte dokonce i mechaniku nástroje a ta fyzičnost výrazu je až omamná – je posléze vystřídána erupcemi, dynamickými průlomy a otřesy, z nichž se mnohdy vyloupne zlomek jakési roztříštěné melodie kdesi z podvědomí. Až se vše slije v husté zvukové proudy, běhy, sprinty, sem tam popěvky.
Následující Harmonien Karlheinze Stockhausena z roku 2006 (tedy rok před jeho smrtí) je součástí jeho posledního cyklu pod názvem The Klang, na kterém pracoval od roku 2004. V tomto cyklu skladatel experimentoval s barvami nejen sólových nástrojů, ale především s harmonickými souzvuky pestrých nástrojových kombinací. Tento sólový basklarinetový kus zprvu pracuje s dlouhými tóny proměnlivé dynamiky, jež se postupně řetězí, kupí, vrší, sypou, atakují. Posluchač nemá ani zbla usnadněnu orientaci, nemá se čeho chytit – buď se poddá, nebo ho prostě ta smršť tónů smete.
Pro našince jsou atraktivní dva zařazení nizozemští autoři, kteří se nijak v sousedství velikánů neztrácejí. Rozalie Hirs (1965) přispěla skladbou Article 7 (Seven ways to climb a mountain) z roku 2012. Tato skladatelka (a básnířka) využila také elektroniky, ale nikoliv kvůli modifikaci akustického zvuku nástroje, ale pro téměř ambientní podmalbu. Zpočátku ji spíše vnímáte, než slyšíte, pak se prosazuje čím dál intenzivněji, ale vždy citlivě, proměnlivě, dalo by se říci: senzitivně. Basklarinet zde nebouří, nekřičí, neprská ani nebublá – stavebními prvky hudebního toku jsou především bohaté chuchvalce témbrů. Robin De Raaff (1968) je zastoupen jednou ze svých Contradictie (konkrétně IVa) z roku 1998 (zrevidovanou pak v loňském roce). Tento autor, vzešlý z mistrovské třídy Pierra Bouleze, zde využívá až jazzové (a)tonality. Mimochodem – proslavil se před dvěma lety premiérovanou operou Waiting For Miss Monroe.
Album vpravdě vrcholí mistrovskou osmiminutovou kompozicí Advice From a Caterpillar, kterou napsala jihokorejská skladatelka Unsuk Chin. Tento kus pro sólový basklarinet pochází z její imaginativní opery Alice In Wonderland, jež měla premiéru v roce 2007 na Mnichovském operním festivalu (řídil Kent Nagano). Snadno si při tom vybavíte onu scénu s housenkou, která se ptá Alenky, kdo je, a její rada pak zrelativizuje Alenčinu identitu. Basklarinet se tady rozezní v celé své kráse i obludnosti, v nekonečné škále barev a výraziva. A místy je až skutečně animální…
