Dva významní jazzoví novátoři a improvizátoři, kteří mají za sebou dlouholetou hudební kariéru a kteří hráli s kdekým, se zásluhou Leo Records dostávají poprvé do pospolité extravagance: tenorsaxofonista a basklarinetista Gebhard Ullmann a pianista Achim Kaufmann. Jejich dvanáctimístné setkání proběhlo 1. července 2013 v berlínském RBB studiu v produkci Ullmannově a Feiginově a nyní, v roce 2016, dostalo pojmenování Geode. Je plné nejrůznějších přístupů a variací, má napjatě nadýchanou soudržnost a lehkost, ze které není třeba srázněji vybočit, aby byla vyvolána nebo povzbuzena pozornost posluchače.
Hned od počáteční Interanimation můžeme sledovat přímo bytostné sepětí obou protagonistů, s přehledem se rozvírajícími a obkružujícími nástroji mazlivě i roztopášně, laškovně i s minibujarostí, polopřekotně a polozákrytně, s polovýskavou přeskočností i náladivostním roztěkáváním.
Z tajnosnubného zázemí vyvěrá hned Lightly Enticed, její přitajemňování líčivostně setrvává, probíravě znanáhlované i odléhavé, táhle prohoukávané a poddusávané, podmalované rokotáním a hned zase přerývkovým zahudováním, dokud „pětiminutovka“ nepřejde do výdrženostního protahování.
Otevírání dveří xté (možná deváté) komnaty mi připomíná Roadside Verges, protože teprve za nimi se ukrývá příběh, který se postupně vyjevuje, zpomaleně, poodkrývavě. Hudebníci se neprovokují, naopak jsou oba v neustále doplnivé součinnosti, tajnosnubné, tetelivé a křehce rozhalované.
Of Linnest and Ivory přejímá vyprávěcí tóninu, ve které se Ullmann s Kaufmannem doplňují, vzájemně se svěřují, prochlácholují, zmnožují svá svébytná odkrývání. Klavír prosekává melodii, jeho útočnění však není nadbytečné, protože se vždy znovu vrací odkrývavé mihotnění, rozdychťované rozkochání, s nímž se oba hráči rozeznívají k hravostnímu, až podloudnému špílcování.
Fault-lines jsou zprvu vydechnuty do uvážlivého probírání, ale z povlovnostního gejšlení se vyvine pociťování i vciťování do tématu, jež je podbíravě podmítáno do zapikolovávané řešivosti, nutkavě vlínavé i zahálčivě zahalované, dobírající se… k čemu?
Tuto otázku nevyřeší Eulenblind, protože tentokrát jde o čtyřminutové sólo Achima Kaufmanna. Ten vzedme pramenitost klavíru, která pod jeho rukama něžně vytryskává do zabouřňování a kaskádovosti, poskočně vybrušované, horempádně obkročné i spádně rujněné, oscilující mezi důrazem a lehkostí, byť rozvahovanou.
K opětovně navázanému vyvěrání, vyhledávačsky zmnoženému, zpomalovaně znejišťovanému, dochází ve Fleckgeist. Téma je zobrazováno jemnými tahy, vyčkávavě i uzavíravě, je prezentováno mimoděčným prohlubováním a prodešňovaně objasňováno s filigránským protahováním.
V Zircon Shuffle se vynořuje basklarinet za vírnění klavíru, oba nástroje drobně vystřečkovávají do proudivé oznamovatelnosti, zvýlučňují se a propírají se vzájemnou provázaností. Což je na ty dvě a půl minuty až až.
Obdobné výnornostní rozkoukávání, tentokrát ovšem s širším zázemím, platí i pro Bone, Gristle and Quartz. Oba hudebníci jsou napůl ještě v úkrytu, když v zákrytu smírně vystupňovávají a rozkomíhávají třaslavou doutnavost a vyšeplávanou doupnavost s napůl uzavíravým pokleskáváním, rozbízivě promátožňovaným a rozmítaně pableskujícím. Okoličnatost jejich projevu je uzavírána potažlivým rozmátožněním a dobřeskáváním.
Jasper Ax náleží pouze Ullmannovi; jeho sólo začíná uvážlivě, on se ale záhy rozpovídá a balancuje mezi okolkováním a proudivostí. Je roztančivý i zaráživý, rozklenivě měnlivý, zamítavě zaboukaný i protichlý. I neprodlouživý.
Klavír v Storm Inside nás uvádí do vnitřního napětí, postupně i přeskáčkově vyjevovaného. Z počáteční uzamčenosti však Kaufmann s Ullmannem, který ho saturuje, zabrousí do kolotavé bouřlivosti s řadou probleskných výmyků a s rozpustilostním prolaďováním.
Závěr je návratový. Cobweb Interiors je jakoby vytěženo ze zdrojových geologických pratvarů, které basklarinet vyhmatovává a klavír vymětává. Co bylo pozamykané, dere se postupně k projasňování, to však není přímočaré. Naopak: jde o galimatyáš protknutých tónů, podtónů, zahudení, výniků, průniků, výčnělků, o houfnicování, prosakování a prosmyčování nejrůznějších zadíránek, prodíránek, klíčenek a zaráženek, až do té závěrečné.
Leo Feigin zřejmě využil situaci a hned na druhý den, tedy 2. července 2013, znovu pozval do RBB studia v Berlíně Ullmanna s Kaufmannem k dalšímu nahrávání. Tentokráte se k nim však připojila vokalistka Almut Kühne (* 1983 v Drážďanech). Propagační text Leo Records se nám snaží namluvit, že tato zpěvačka je teprve na začátku své dráhy, nicméně jenom s Ullmannem se už setkala na dvou albech: Anno Onno Mono (souboru Stereo Lisa, Jazzwerkstatt 2007) a Silver White Archives (v duu, Unit 2014); a má na svém kontě účast na dalších dvou CD. Nicméně novinka Marbrakeys ji prezentuje v takové škále zpěvních „modulů“, že ji přiřazuje do ranku těch několika vokálních improvizátorek, které dokáží překvapit svou neobvyklostí, které dovedou využít té nejmenší skuliny vstupu do nečekaných hlasových možností, aby z nich rozvinuly nové šance.
Dochází v rozmezí čtyřiadvaceti hodin skutečně k zásadnější proměně Ullmanna a Kaufmanna, jsou kompakty Geode a Marbrakeys protikladné? Ano i ne. Oba hudebníci s totožným obsazením se příliš neodlišují od svých přístupů z předchozího dne, nesoustřeďují se však tolik na své vlastní extravagance, protože se do jejich souhry vloudil nový, nicméně zcela osobitý element, a to s vervou, kterou nemohli přehlížet.
Do počáteční verze Marbrakeys vjedou muzikanti naplno, ale to jim Almut Kühne nedaruje, zapojí se s roztodivným vokalizováním, vyšplhává se po spletitém lanoví tónů, zarážkuje, vykřikuje, vyjevuje se, a hebkému saxu a střídmému klavíru nezbývá jiná možnost, než ji pohnutě obkrašlovat. Čehož ona využije a uplatní svůj dojímavý, svěřivý, klouzající, meditující a zapestřený zpěv.
V Hark se však situace poněkud stabilizuje: Ullmann už je brisknější, nervnější, je i útočný a Kaufmannův klavír ho podmítá, ovšem ani vokalistka nelení: střečkuje, překrývá se s nástroji, kolotá, rokotá, cvrliká, vyjekává, pokřikuje, zadýchává se; svůj projev prostě vytřibuje a prokašírovává od pomezí sotvaslyšitelnosti až po zákřikovost.
Jakmile klavír ve Fainting Liles nastíní pohodovou zádumnost a na vnitřních strunách a se zakolíkováním kláves zapikolovává tónování do ažnehlučnosti, vokál přitajemňuje a přitvrzuje. Vše se protáhluje, okvětňuje a podhřímává, rozdychtěné trojspřeží pocválává, hlas spirálově stoupá za klavírního podřinčování, sesouvá se, rozpráví, mrckuje, hrdlí se i zapovykuje, Ullmann však vokální dramatizaci, plnou náhlých citových hnutí a pohnutí, umírňuje… až do ukolébavkování.
Ustavičné dohadování, uždibování, přerývání, hrkavostnění vyškatulkovává Gebs Path, škobrtavý, škrtavý, až škrtivý projev mementuje a rozhupovává klavír, jehož pindání zastřeší sax a převláčí téma do lebedivosti. Do postupkování nástrojů se pokaždé vloží vokál, který je zvrtoší, prosmyčkovává, proklimbává a mísivě si pohrává tu se saxem, tu s klavírem. Ale jako téměř vždy na tomto albu, položka je náhle a takřka neukončeně uzavřena.
Název další improvizace hovoří jasně: Two Out Of Three. Vokalistka dostala volno, tím větší příležitost pro Ullmanna, který vyexcerpovávaně výpalničí a s poskočně těkavým pianem téma vydusává i zadrmolovává.
A navazuje hned v následujícím Humble Heart, které vypínavě rozžíhává a rozptylně rozbřeskuje. Když pak zpěvačka vyvískává a dokonce si zaoperňuje, i nástroje se rozpřemetají, oslovují se vzájemně, nadsazují piedestal pro vokál, aby se mohl uplatnit v ječivém vítěznění, což zejména klavír podhoubuje i podškrtává. Je to trojhrannostní hra bez hran i bez pocitovostních hranic, pohupující se na neustále se proměňujících a pozměňujících vážkách, plná procítavého procítění: do mrtě i do halíbelování.
K další proměně vokalistky dochází v Hazy Maze. Její zadrhávané a zakoktávané řečňování je plné snahy vyslovit, co vysloveno zřejmě býti má; nástroje s ní drží „basu“, podkluzují ji i jí podkuřují. Jak takové podbízení nevyužít? A tak Kühne vyrukovává s novými „hláškami“, výdechy, čiřikavými zákřiky i blábolivým žadoněním. A když se všichni dost závodivě zapřetahují a zauskřiňují, odtetelí se hlas do konečného zarepetění.
Houštinový, zahalivý, až zazátkovaný vstup do The Heron uvádí Kühne a její promílavý, zdušovaný i vlichocovaný zpěv probíhá v duetech tu s Ullmannem, tu s Kaufmannem, což zejména druhý jmenovaný dotvrzuje na klavíru tón po tónu. Jde o záhybně vyjevované tajemství, postupně odhalované jakoby proti vůli vokalistky. Její vokalizující čarování od znehmatňování heboulinkého hlásku jako konipásku po vmíšené celebrování, je plné svěřování, vpeřování, vmyšlování i odrouhávání. A je na Ullmannovi, aby situaci zakonejšil, a je na Kaufmannovi, aby ji podtrhl a dobavil letmujícími přípodotky.
Do Established Failures vstupují všichni rozverněji, s uličnickým vokálem a přespřekážkovým zahráváním, vzývavě vyzývavým, plným záludnivé žadonivosti a rozkotávané dojemnivosti.
Ústřední téma Marbrakeys se na závěr vrací s více než zdvojenou „metráží“. Je pojato razantněji, dialog nástrojů je nástřelnější, neustále nachystávaný, postupně rozvíjený, přičemž oba nástroje se v soustředivé součinnosti vystupňovávají do objímavosti i odbíjivosti, znenáhlované do pableskujících momentů. Kdokoli z trojice převezme téma, odvíjí je s veškerou vážností a až zádušným procítěním, hlas vstřícně a prointimněle, někdy i se zádumčivou províravostí nástroje dohudeníčkuje. Až je nakonec vše dotajemněno, dovyprávěno – a ty, posluchači, přemýšlej o tom, co jsi vyposlechl.
Ano, tak tomu je. Obě alba, tvořící dvojím, nepříliš však odtažitým přístupem profilový celek, neponecháte bez odezvy. Protože doznívají. Překvapování jako memento zamyšlení? Ne vždy, ale v případě Almut Kühne, Gebharda Ullmanna a Achima Kaufmanna určitě ano. Je to totiž nikoli překvapování pro překvapování, nýbrž sondování se stálicovým ponorem.
Gebhard Ullmann / Achim Kaufmann: Geode
Almut Kühne / Gebhard Ullmann / Achim Kaufmann: Marbrakeys
Leo Records (www.leorecords.com)