Sondováním se stálicovým ponorem jsem nazval na těchto stránkách dva kompakty, nedávno vydané na Leo Records. Snad ještě větší nasazení můžeme ocenit na CD Hat and Shoes, vydaném na prestižních Between the Lines. Německý tenorsaxofonista a basklarinetista Gebhard Ullmann (1957) tu opětovně rozžil své Basement Research, založené v roce 1995 (s první deskou na Soul Note), a to v obsazení: trombonista Steve Swell (1954), barytonsaxofonista Julian Argüelles (1966), kontrabasista Pascal Niggenkemper (1978) a hráč na bicí Gerald Cleaver (1963). Jeho skladby, které mi připadají jako sled vyprávěných událostí, gradují v kontaminaci předem určeného a improvizovačně rozhojňovaného dění, přičemž pokaždé zůstává něco, co mají hudebníci za lubem, pročež nesetrvávají na vyjeté koleji, vždy se znovu ocitají na křižovatce a volí, kudy se vydat dál. Ullmannovy kompozice jim totiž poskytují volné pole pro vlastní kreativitu, zároveň však (před)určují milníky, obraty, zvraty i důsažnost atmosférického pulzování. Tato perfektně vyrovnaná pětice se skutečně hledala, nikdo z ní nezůstane ani na cípeček času mimo, je jasnozřivě tmelená.
Pochopíme tuto vzájemnost hned od počátku, do kterého s rozsochávanou uvážlivostí vjíždí rozhicovávaně důležitá basa s probíjením bicích. Ty připravují půdu, zmnožují vyčkávání, a tím i očekávání, jež se naplní řezavým vstupem saxofonů s trombónem. Jejich rozšumlovávané tumlování, které bicí ženou do hazardu s pokřikováním a justováním, sice po chvíli zkomíravě vágní, ale vzpamatuje se do nového, teď už disciplinovanějšího oživení. Podobně dotázkové spletení Wo bitte geht´s zu den Hackeschen Höfen? začíná cvalnou honitbou (údajně středem Berlína), popřerušovávanou proplítaným monologizováním, ale chvatnost s mrskutem bicích převládne – do polopauzy s protloukáním bicích a řeznými proniky basy. Nad touto rytmickou řezankou se osamostatňují jednotlivé nástroje včetně basklarinetu, probíjejí se, přebíjejí, přebírají rozrušivostně narušivostní vévodění, vycajchnovávají se výjeky, zákřiky, aby se po nadirigované pomlce opět vyřítily na zteč, která se rozprskne v rozviklávané zádrhelování. V něm si Ullmann vystřihne záhumenkové sólo, samozřejmě rovněž s otazníkem, leč odpověď vše seriózně vyrovnává.
Volací vstupování, spjaté s pojmenovávaným kloboukem a botami, dává všem nástrojům příležitost se osobně rozvinout a zadialogizovat si. Trombón s jemnou srdcevroucností je podpořen „od hlavy k patě“ rozumbradovsky provláčenou a vřídelní provázaností celku, nezarputilostně, s určitou, byť hrubozrnější nonšalantností a pohodovou mručivostí. Neustálá rozehrávanost, příznačná pro Don´t Touch My Music, probíhá s promeditovávanou kloubivostí a provnitřňovaně násobenou podhoubnou bouřivostí. Jak se neustálá rozehrávavost vystupňovává se zadrhovaným barytonem, poddusávaným bicími, celek se rozmanžírovává do veskrzosti, nabývá, vystupňovává se i okolkuje, jednotlivé nástroje nabídkují rozparáděnou zkoumavost i zpovědní zápletnost. Odleskování bicích tuto vysoukávanost provází a následuje – jako téměř vždy – pádná tečka. Tak i pátá proudná improvizace těká od sól k celku, od ztišení k zvervnění.
Rozvázanostní vyčiňování Blue Trees and Related Objects probíhá nad průsmykováním bicích, švihácky pokřičný a osočující chvat se vmžiku promění v chlácholivé rozumování, jež je sváděno po jednotlivých exkurzích k hromadnému výjevu. Každá z těchto extravagancí by si zasloužila zvláštní ocenění, nicméně Ullmannův sax, který se tu výmluvně vysoukává, si vždy vydobude svůj prostor, který spoluhráči respektují a přidávají se k němu v postupném zmnožování dějovosti. I rytmika si dá rast, když dechy – zejména swingující baryton – vévodí, o to markantněji však vstoupí do akce, když je jim dána příležitost. Pábení dechů, jejich prozurčované roztodivnění, mi i v závěrečné pasáži připadá jako proskakování zvukovými obručemi, po popojíždívém vyjančování se nástroje vždy srotí s plnou vehemencí, vždy s novým zadychťováním. To však probíhá pokaždé v jiné rovině, v jinak vrtošivém houfování a rozkružování. Když pak rozbasovaná úlitba dovolí chvíli přečkávat, všichni se mohou znovu srotit do závěrečného dokroužení.
Co dodat? Komu se chce skutečně vychutnat tajemství souhry a intuitivní komunikace, svěží nápaditost a neverbální dějeplnost, se nabízí snadné řešení: Hat and Shoes Gebharda Ullmanna a jeho Basement Research. Tohle že je už padesáté Ullmannovo album? Je tak tvůrčí, jako kdyby je hudebníci snovali s mladickým entuziasmem. Ale právě doplnění o dlouholetou zkušenost mu zjevně přidává na důvtipu a ucelenosti.
Gebhard Ullmann Basement Research: Hat and Shoes
Between the Lines (www.betweenthelines.de)