Nějak je těch nekrologů poslední dobou moc, a to na kulturní frontě na nevyhnutelnou žeň koronaviru teprve čekáme. V sobotu, měsíc po svých sedmdesátinách, do smutné řady přibyl/a Genesis Breyer P-Orridge, na vině je leukémie.
Výrazné a rozporuplné osobnosti nemívají stručná a jasná shrnutí. Angličan, jenž se v únoru 1950 narodil coby Neal Andrew Megson, byl na tom světě při svém hledání absolutního uměleckého výrazu lecčíms. Byl hipíkem komunitně žijícím na anglickém maloměstě, umělcem široce rozkročeným mezi mail artem a provokativními performancemi, novopohanem i skandalizovaným vůdcem kultu nekultu, subjektem i objektem konceptualistických tělesných modifikací, spolutvůrcem dvou hudebních žánrů, industriálu a acid housu… a nadosmrti oddaným fanouškem svých avantgardních idolů a upřímným rockerem.
Když jsme o něm kdysi vedli debatu s jednou představitelkou zdejšího industriálu, spadla mi čelist po prohlášení, že za jejími sympatiemi stojí i ta skutečnost, že industriální hudba za sebou netáhne břímě šedesátých let. Já osobně totiž tohle břímě vnímám jako jednotící pouto P-Orridgeova jinak dosti nespojitého hudebního díla. Koneckonců byl v klíčových letech rockového hledačství konce šedesátých let v tom nejvnímavějším teenagerovském věku.
Není pro mě tedy divu, že činnost jeho nejslavnější sestavy skončila na pustém pobřeží, tedy uprostřed práce na přepracované verzi třetího alba někdejší velvetovské divy. O Throbbing Gristle, jejichž dílo se stalo referenčním bodem a klasikou, se přednedávnem psalo v souvislosti s reedicemi nahrávek, které připravili po svém reunionu před patnácti lety; reunionu, jenž skončil P-Orridgeovým útěkem z evropského turné dva dny před plánovanou pražskou premiérou kapely. Album bylo dokončeno s hostujícími vokalisty (od spoluzakladatele žánru přes režiséra, androgyna až k pornohvězdě) a vydáno pod hlavičkou X-TG. Osiřelá kapela tehdy turné dojela, jen tu Prahu vynechala ve prospěch nutného zkoušení a reorganizace. Genesis P-Orridge se ale za člena Throbbing Gristle považoval do konce svých dní.
Rocker
Nejtrvalejší hudební realizací tohoto hybatele, nezpěváka, nebaskytaristy a nehouslisty byla nicméně skupina Psychic TV. „Nejkultovnější kapela osmdesátých let,“ tvrdí devadesátková jinohudební encyklopedie Rock proti proudu. Zmapovat veškeré dílo a inkarnace Psychic TV je patrně v silách jen těch nejoddanějších fanoušků, já si při psaní tohoto textu pouštím výběr titulů, které se mi aktuálně vyskytují doma, a vzpomínám na ty, jež se mi doma již nevyskytují.
A je to pozoruhodná sbírka, v níž se vedle sebe vyskytují audiootisky novopohanských všesmyslových průzkumů pro těla, zvuk a video i znepokojivé kombinace industriálního chladu a průzračnosti folkových balad; odosobněná taneční elektronika i masitý noise rock coby stopa islandské ne-činnosti; řada víceméně rockových koncertních alb i pečlivě odměřená, písničková „nová vlna“ s reedovskými i tanečními příchutěmi; smyčkovaná filmová hudba i singlové výběry a coververze šedesátkových psychedelických skvostů.
Pokračovat by se dalo ještě dost dlouho. Původně tu byly jako doporučení vypsány názvy konkrétních alb, nakonec jsem se ale rozhodl nechat případné zájemce bloudit, tápat a objevovat. Psychic TV mají tolik desek a na tak různé zvukové, žánrové i kvalitativní škále, že jedna trefa do černého nepředurčuje další a naopak, jedna rána vedle neznamená křivou mušku.
A jsme zase u neuskutečněných koncertů. V Praze vystoupili Psychic TV dvakrát, vždy v reinkarnaci nazvané PTV 3, což byla výrazně retro rocková kapela s nepřehlédnutelnou androgynní figurou v čele – žádné ztrácení se v rituálu či anonymita tanečního parketu, ale bigbít se všemi patřičnými klišé. Bavil jsem se tehdy poprvé v Rock Café náramně, zatímco industrialisté čelili existenciálnímu střetu se smrtelně nevážným a DJ Tráva, jenž přišel na spoluzakladatele toho svého žánru, znechuceně opustil sál.
Naposledy se to ale v Praze nepovedlo odehrát kvůli nešťastně zorganizovanému turné, během nějž kapela prý přejížděla od jedné zrušené štace k druhé, než to konečně zabalila a vrátila se domů, kde P-Orridgeovi umírala jeho múza a spolutvůrkyně Lady Jaye.
Pandrogyn
Tahle newyorská umělkyně a domina byla třetí z P-Orridgeových osudových žen. Předcházela ji manželka Paula P-Orridge, výrazná členka raných Psychic TV a matka dvou Genesisových dcer, a spoluhráčka z Throbbing Gristle, Cosey Fanni Tutti, z jejíchž memoárů Genesis nevychází zrovna jako muž do nepohody a férový parťák. „Když je holt potřeba prodat knihu…“ komentoval to, dotázán v médiích na pár pasáží, v nichž hraje roli padoucha.
S Lady Jaye se Genesis P-Orridge pustil do své patrně největší umělecké realizace: vyústění dlouhé řady tělesných experimentů. Jednoho Valentýna v devadesátých letech se pár, který to bez sebe nedokázal vydržet, podrobil první z řady plastických operací, jejichž cílem měla být co nejpřesnější vzájemná podobnost obou aktérů a zrod (p)androgynní bytosti jménem Breyer. Od té doby se u Genesise, jehož nezaměnitelný hlas v sobě, mimochodem, měl jemný cink oboupohlavního odjakživa, datovalo mj. používání osobního zájmena „s/he“ a později – po předčasném skonu Lady Jaye, díky němuž se působnost páru rozšířila na obě sféry, jež smrt rozděluje – „they“. A v životopisu přibyla položka transgender aktivista.
Bývá paradoxem vůdců, že hlásávají rozpouštění ega ve smečce, ať už jde o církev, kapelu či chirurgicky provázaný pár, sami ale vyčnívají a rozpouštět se nehodlají. V případě Genesise P-Orridge to platí bezezbytku. Byl neúnavným iniciátorem kolektivů, ať už šlo o komunitu žijící na počátku sedmdesátých let hullském domě, nebo o podvratnou uměleckou úderku COUM Transmissions, z níž vznikli Throbbing Gristle, skupina, která, možná paradoxně, kritizovala korporátní praktiky populární hudby, již neváhala označovat za koncentrační tábor / továrnu na smrt, aby se nakonec vrátila na pódia ozdobena statusem rockových hvězd.
S kapelou Psychic TV, jejíž jádro vždy tvořil P-Oridge plus vybraný „člen číslo dvě“ (Wikipedia rozeznává období Alexe Fergussona, Freda Gianelliho, Larryho Thrashera a Edleyho ODowda; téměř samých rockerů a členů kapel tak odlišných, jako jsou Alternative TV, Thessalonians a Töilet Boys), byla v osmdesátých letech a s ní spojenou „necírkev“ Thee Temple Ov Psychick Youth. Genesis mimo jiné redigoval její „Bibli“, a v devadesátých letech se s TOPY rozešel, jen aby – zrovna tak jako „ti druzí“ – spoluzakládal další organizace, samozřejmě cílící na osvobození jednotlivce a personální okultismus. Nechci tohle úsilí od stolu snižovat, přesvědčení, že jedinec se nejlépe osvobodí mimo všechny sebevolnější organizace k tomuto účelu zřízené, mi ale brání vážněji se do světa TOPY a následnických seskupení ponořit.
Jiní si ale zjevně mysleli, že Genesisovi do karet vidí líp, a tak se stal cílem razií, obvinění a vyšetřování v souvislosti se satanistickou mánií, jež v osmdesátých a devadesátých letech proběhla Británií. Výsledkem bylo přesídlení do New Yorku, jenž se mu stal na tři desítky let domovem a kde poznal Lady Jaye.
Rozsévač
Bylo zajímavé sledovat, kterak se od P-Orridgeových kolektivů oddělují výrazné osobnosti, jež někdejšímu vůdci vděčí přinejmenším za impuls k tvůrčí odvaze, dříve či později ale zatoužily svobodně se nedechnout. Patří k nim již zmíněný Christopherson, jenž po rozchodu Throbbing Gristle načas spolutvořil sestavu Psychic TV, poté ale se spoluhráčem a životním partnerem Johnem Balancem založil Coil, patří k nim i David Bunting, jenž své Current 93 zakládal již se slavným příjmením Tibet, které mu vymyslel právě Genesis P-Orridge.
Ten se dokázal stát klasikem i autoritou avantgardní hudební scény, vyslat do alternativního vesmíru další hvězdy a zároveň se coby inspirovaný příznivce stát i spolupracovníkem svých idolů v čele s Williamem S. Burroughsem, o nějž se nějaký čas staral i jako spoluvydavatel.
Samostatnou kapitolu tvoří jeho kroužení kolem matky všech nezávislých rockových skupin, totiž newyorských Velvet Underground. Throbbing Gristle se do Velvetů na prvních kapelních fotkách poněkud stylizovali a jejich rané nahrávky možná také nesou jakousi podobnost s hlukovými stěnami warholovského spektáklu Exploding Plastic Inevitable (ale nevím, zda TG tohle ne zcela zdokumentované velvetovské období před pětačtyřiceti lety znali). Poslední realizaci Throbbing Gristle zmiňuji výše.
Psychic TV na koncertech často přebírali velvetovské písně a konečně, Genesis P-Orridge uměl napsat a zazpívat tak jemné a půvabné loureedovské imitace. Věčná škoda, že se svým mistrem nikdy nenatočil nějaký ten duet. Jeho spolupráce s houslistou a minimalistou Tonym Conradem, tedy tím, kdo začínajícím Velvetům našel název, ale taky nejsou špatné, byť nepřekvapivě v poněkud faustovském duchu.
Výrazné a rozporuplné osobnosti vskutku nemívají stručná a jasná shrnutí. V případě Genesise Breyera P-Orridge by takový pokus mohl poukázat na nekompromisní zabejčenost, na inspirativnost nevyzpytatelnosti i rozporů a hlavně na víru v neutuchající sociální podvratnost umění.
